Czech football fans go in large numbers to the round of 16 of @euro2020 in Budapest. There they can not only have Czech beer, but also take Czech trams.

These are Tatras T5C5. 322 pieces were delivered to Budapest in the years 1978-1984. Cars have doors on both sides, because there are no loops everywhere in the city and instead there are dead ends.

With the exception of 3 prototypes, we can find T5 trams only in Budapest. Instead, T3 and T4 were produced, the T6 series was born later.

—————————————-

Čeští fotbaloví fanoušci jedou ve velkém počtu na osmifinále @euro2020 v Budapešti. Tam si mohou nejen že dát české pivo, ale taky se svézt českými tramvajemi.

Jedná se o Tatry T5C5. Do Budapešti bylo dodáno v letech 1978-1984 322 kusů. Vozy mají dveře na obou stranách, protože ve městě nejsou všude smyčky a místo nich jsou úvratě.

S výjimkou 3 prototypů najdeme tramvaje T5 pouze v Budapešti. Místo něj se vyráběly T3 a T4, řada T6 přišla na svět později.

📍🇭🇺Budapest, Szent Gellért rakpart

🚊 Tatra T5C5K2 #4006 + #4007

🏠 BKK Budapest @bkkbudapest

📆 7.3.2020

#tramvaj #tram #straßenbahn #bim #villamos #трамвай #🚊 #🚃

#tatra #tatrat5c5 #tatrat5c5k #

#budapest #páloskolostor #magyarország #hungary #visithungary #magyar ##hajramagyarok #labdarúgás #budapest_hungary #budapest🇭🇺 #budapesthungary

#jsemsotous

#capturetransit

#nikon #nikond3500

via Instagram ift.tt/29E4lU7

Zámek Hluboká byl původně založen jako strážný hrad v polovině 13. století českými králi a jako královský majetek byl dáván často do zástavy. V držení se zde vystřídalo několik šlechtických rodů. Mezi významné patřili například Pernštejnové, kteří založili v roce 1490 nedaleký rybník Bezdrev, rozlohou druhý největší v Čechách. Významný šlechtický rod pánů z Hradce zakoupil hlubocké panství v roce 1561. O dva roky později nechali noví majitelé původní gotický hrad stavebně upravit na renesanční zámek. Koncem 16. století byl dalším majitelem panství rod Malovců z Malovic, jako protestanti však přišli o majetek v roce 1619 a o čtyři roky později jako náhradu za válečné pohledávky získal panství od císaře Ferdinanda II. Habsburka španělský generál Don Baltazar de Marradas. Od jeho synovce v roce 1661 koupil Hlubokou Jan Adolf I. Schwarzenberg. Schwarzenbergové pobývali na Hluboké do konce roku 1939, kdy poslední majitel Dr. Adolf emigroval před nacisty do zámoří. O svůj majetek definitivně přišli zvláštním zákonem Lex Schwarzenberg v roce 1947. Díky velice dobře spravovanému majetku a rozsáhlým hospodářským aktivitám Schwarzenbergové hlubocký zámek dvakrát stavebně upravili, nejprve počátkem 18. století v barokním stylu, později provedli rozsáhlou rekonstrukci zámku v romantickém stylu nové gotiky v letech 1840 – 1871 včetně úpravy parku a okolní krajiny. Byl přestavěn pod vlivem cest tehdejšího majitele, knížete Jana Adolfa II. Schwarzenberga a jeho manželky kněžny Eleonory, roz. princezny Liechtenstein, do Anglie. Hlavní předlohou projektu byl královský zámek Windsor. Přestavba byla započata podle plánů vídeňského architekta Franze Beera, po jeho smrti pokračoval hlavně v projektování honosných interiérů schwarzenberský stavitel Damasius Deworetzky.

Zvláštní kapitolu tvoří osvětlení zámecké budovy. Poprvé byla nasvícena pod dobu dvou dní koncem května 1930, v rámci oslav narozenin Jana ze Schwarzenbergu. Po letech proběhlo v červnu 1994 zkušební krátkodobé osvětlení zámku, které instalovala francouzská společnost Electricité de France ve spolupráci s Jihočeskou energetikou a.s. Ještě na podzim téhož roku založilo město Hluboká spolu s Jihočeskou energetikou a společností Hellux Elektra s.r.o. "Společnost pro osvětlení hlubockého zámku". Díky štědrým darům četných sponzorů mohlo už 22. července 1995 dojít k prvnímu slavnostnímu nasvícení zámku a od té doby bývá zámek osvětlen noc co noc od setmění až do půlnoci. Každý sponzor, jenž věnoval více než 50000 korun, má v zámecké zahradě umístěnu destičku s poděkováním.

Church of the Annunciation and St. Thomas the Apostle

Church of St. Thomas the Apostle, also known as the Church of the Annunciation and St. Thomas, is a huge Baroque parish church, originally a Gothic church of the Augustinian monastery. It is located in Brno borough Brno-center in the south Moravian square in the cadastral city of Brno.

The history of the church

The beginnings of the temple date back to the 14th century, when it was founded by John Henry originally as an Augustinian monastery. The church itself has been over the centuries many times repaired and reconstructed, its current baroque form dates from the 17th century. It is the parish church of the parish community Thomas in Brno.

The church building

The church in 1842 (right Governor's Palace)

Church of St. Thomas, right Baroque Governor's Palace

Moravian Margrave John Henry founded on February 2, 1350 the Augustinian monastery and church in the former Brno suburb who also wished to place here the ancestral burial ground. To build the smelter was invited Parler of Prague, which but for its completion in the third quarter of the 14th century, but did not participate. During the Hussite Wars the area was damaged and failed to fix it completely or to a Swedish siege of Brno in 1645. From 1661 began construction proceeded restoration of the church in the spirit of baroque morphology led by Jan Baptist Erna. The Gothic church has been extended with baroque trojlodím built shallow chapels. The monumental western facade was decorated with statues of saints from Jan van der Furth.

During the years 1732-1752 was fundamentally rebuilt the old convent and prelature, whose construction was part Moritz Grimm and his son František Antonín. Portal prelature is a statue of the Margrave John Henry and his son Jošt as Roman King by Joseph Leonard Weber. Moritz Grimm also in the years 1749-1752 barokizoval presbytery.

Interior

The image of the Virgin Mary of St. Thomas

The main altar depicting the Revelation of Christ to the Apostles by the Austrian painter Franz Anton Maulbertsch designed and sculptural decoration was carried out between 1762-1764 Josef Winterhalder st. with Jakub Scherz. Scherz is also the author of two side altars in the chancel with pictures of Thaddeus Rotter. Other predominantly černozlaté side altars date from the late 17th century and contributed to them sculptors Ferdinand Pfaundler, Baltasar Frobel and Jan van der Furth. Anthony Martin Lublin painted a picture on the altar of the Guardian Angel and the painting of St. Augustine, who is a copy of Peter P. Rubens from the church. Tomas in Prague's Lesser Town. Prague painter Jan Jiří Heinsch added the title picture on the altar of St. Mayor.

Organ case was ordered in the workshop of Antonin Riga, the pulpit is the work of F. Pfaundlera with paintings attributed to John the Baptist Spiess.

In a side chapel dedicated to Our Lady of Sorrows is located in the valuable Gothic stone Pieta horizontal type, whose authorship is attributed to Henry Parler, who worked as a stonemason and builder in the service of Margrave Jost. The head of the left nave is the Baroque altar with a gothic crucifix with angels from John J. Schauberger. This altar covering the original entrance to the Marian Chapel, which was kept in the monastery on the silver altar icon of the Virgin Mary of St. Thomas. Today, located in the Basilica in Old Brno. The tomb, located in front of the main altar are the relics of Margrave Jost.

Kostel Zvěstování Panny Marie a svatého Tomáše apoštola

Kostel svatého Tomáše apoštola, známý též jako kostel Zvěstování Panny Marie a svatého Tomáše, je mohutný barokní farní kostel, původně gotický klášterní kostel augustiniánů. Nachází se v brněnské městské části Brno-střed na jihu Moravského náměstí v katastrálním území Město Brno.

Dějiny kostela

Počátky chrámu sahají do 14. století, kdy jej založil Jan Jindřich jako původně augustiniánský klášter. Samotný kostel byl v průběhu staletí mnohokrát opravován a přestavován, jeho současná barokní podoba pochází ze 17. století. Jde o farní kostel farnosti Brno u kostela sv. Tomáše.

Stavba kostela

Kostel v roce 1842 (vpravo Místodržitelský palác)

Kostel svatého Tomáše, vpravo barokní Místodržitelský palác

Augustiniánský klášter s kostelem na tehdejším brněnském předměstí založil 2. února 1350 moravský markrabě Jan Jindřich, který si zároveň přál zde umístit rodové pohřebiště. Ke stavbě byla přizvána parléřovská huť z Prahy, která se ale na jeho dokončení ve třetí čtvrtině 14. století už však nepodílela. Během husitských válek byl areál poškozen a nepovedlo se ho kompletně opravit ani do švédského obléhání Brna v roce 1645. Od roku 1661 začala probíhala stavební obnova kostela v duchu barokního tvarosloví pod vedením Jana Křtitele Erny. Gotický půdorys kostela byl rozšířen barokním trojlodím s vestavěnými mělkými kaplemi. Monumentální západní průčelí bylo ozdobeno sochami světců od Jana van der Furtha.

V průběhu let 1732–1752 byl zásadně přestavěn starý konvent a prelatura, na jejichž vybudování se podíleli Mořic Grimm a jeho syn František Antonín. Portál prelatury je osazen sochami markraběte Jana Jindřicha a jeho syna Jošta jako římského krále od Josefa Leonarda Webera. Mořic Grimm zároveň v letech 1749–1752 barokizoval presbytář kostela.

Interiér

Obraz Panny Marie svatotomské

Hlavní oltář s obrazem Zjevení Krista apoštolům od rakouského malíře Franze Antona Maulbertsche navrhl a sochařskou výzdobu provedl v letech 1762-1764 Josef Winterhalder st. společně s Jakubem Scherzem. Scherz je také autorem dvou bočních oltářů v presbytáři s obrazy Tadeáše Rottera. Ostatní převážně černozlaté boční oltáře pocházejí z konce 17. století a podíleli se na nich sochaři Ferdinand Pfaundler, Baltasar Frobel a Jan van der Furth. Martin Antonín Lublinský namaloval obraz na oltáři Anděla Strážného a obraz sv. Augustina, který je kopií obrazu Petra P. Rubense z kostela sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Pražský malíř Jan Jiří Heinsch dodal titulní obraz na oltář sv. Starosty.

Varhanní skříň byla objednána v dílně Antonína Rigy, kazatelna je dílem F. Pfaundlera s obrazy připisovanými Janu Křtitelu Spiessovi.

V boční kapli zasvěcené Panně Marii Bolestné je umístěna cenná gotická kamenná Pieta horizontálního typu, jejíž autorství je připisováno Jindřichu Parléři, který pracoval jako kameník a stavitel ve službách markraběte Jošta. V čele levé lodi stojí barokní oltář s gotickým krucifixem s anděly od Jana J. Schaubergera. Tento oltář kryje původní vstup do Mariánské kaple, kde byla do zrušení kláštera uchovávána na stříbrném oltáři ikona Panny Marie Svatotomské. Dnes se nachází v bazilice na Starém Brně. V hrobce umístěné před hlavním oltářem jsou uloženy ostatky markraběte Jošta.

cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Tom%C3%A1%C5%A1e_(Brno)

One of the war memorial in our region

Na paměť chřibského oddílu 1.čs.partyzánské brigády Jana Žižky, který v letech 1944-1945 v této oblasti bojoval proti fašistickým okupantům za národní a sociální osvobození naší vlasti

In memory of Chribsky brigade - the first czechoslovakian partisan brigade of Jan Žižka - Which in the years 1944-1945 in the region fought against the fascists invaders for national and social liberation of our homeland

Nikon D80, Nikkor 55-200/4-5.6, ISO 160, f/5,6, 1/500, 200mm

Thank you all for faves and comments

(Tuzlanský kanton/Tuzlanski kanton)

vlak 6605 (Doboj - Tuzla)

V letech 1973 - 1976 byly italskou lokomotivkou Fiat Ferroviaria pro tehdejší Jugoslávské železnice (JŽ) dodány motorové a řídící vozy řady 813 a 814. Ačkoliv některým z nich už do padesátky mnoho nezbývá, jsou stále i po rozpadu JŽ provozovány některými nástupnickými železnicemi v původních či modernizovaných podobách. Jednou z nich je i bosensko-hercegovinská ŽFBH, která tyto vozy nasazuje na dnes už jediné neelektrizované trati v Bosně a Hercegovině mezi Dobojí a Tuzlou, kde ještě existuje osobní doprava. V pozdním únorovém odpoledni, témeř před západem slunce, se tak řídící a motorový vůz, oba pořadového čísla 043, vydávají ze stanice Dobošnica do cíle své cesty, kterým je centrum celého regionu Tuzla.

Prvotní osídlení se pravděpodobně rozkládalo kolem kostela sv. Víta a v ulici Hrnčířské již v první polovině 13. století. Tato osada byla v roce 1289 vypleněna Vítkem z Hluboké. V roce 1290 bylo biskupovi Tobiáši z Bechyně králem Václavem II. uděleno právo znovu město založit a opevnit jej hradbami. Samotný půdorys města napovídá, že je kolonizačním dílem, osazeným většinou německými osadníky. V průběhu let se však obyvatelstvo počešťovalo.

V období husitských válek stál Pelhřimov na straně táboritů a dokonce jim dal i jejich duchovního vůdce – Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. Výhodná poloha města na rozhraní panství Rožmberků a pánů z Kunštátu sehrála roli i po skončení nepokojů v procesu usmiřování panstva. Pelhřimov byl vybrán v letech 1446-1450 jako místo konání zemských sjezdů, kterých se osobně účastnil i Jiří z Poděbrad.

Rozvoj města příznivě ovlivnila těžba stříbra v okolí Křemešníku. Ve městě byla také rozvinuta celá řada řemesel, hlavně soukenictví, plátenictví, tkalcovství, barvířství, perníkářství a pivovarnictví.

Roku 1434 přešlo město do držení Trčků z Lípy, kteří panství roku 1550 prodali Adamu Říčanskému z Říčan. Ten dal v těsné blízkosti městských hradeb postavit zámek, v němž však Říčanští dlouho nesídlili. Adamův syn Karel svým zasahováním do práv měšťanů a ustavičnými spory pelhřimovské dohnal k tomu, aby se roku 1572 vykoupili z poddanství. Roku 1596 byl Pelhřimov císařem Rudofem II. povýšen na královské město.

Slibný rozvoj města zastavily represe po stavovském povstání. Zkázu dokonal obrovský požár města v roce 1646, kdy většina městských staveb lehla popelem. Je paradoxní, že Pelhřimov vděčí za svůj ucelený vzhled právě požárům. Další katastrofální oheň zničil město v roce 1766, ale právě díky tomu mají měšťanské domy jednotný renesančně-barokní charakter.

Náměstí uprostřed historického centra Pelhřimova se od začátku 20. století jmenovalo Hlavní, po vzniku samostatného Československa bylo pojmenováno jménem prvního čs. prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka (1850 Hodonín - +1937 Lány). Za války a Protektorátu Čechy a Morava bylo náměstí v roce 1943 přejmenováno na náměstí Reinharda Heydricha. Po roce 1948 bylo přejmenováno na Mírové náměstí. Po „sametové revoluci“ byl v roce 1990 městským zastupitelstvem navrácen jeho původní název Masarykovo náměstí.

kašna se sochou sv. Jakuba

První zmínka o existenci kašny na pelhřimovském náměstí je z roku 1546. Kašna bývala původně napájena legendárním pramenem Bělka, poté byla do kašny vedena voda potrubím ze Strachovských rybníků. Současná podoba kašny pochází z roku 1828. Nádrž vytvořila Schlesingerova huť ze Světlé nad Sázavou. V roce 1888 proběhla velká oprava, kterou provedl Jan Bouda z Jindřichova Hradce.

Kašna má kruhový půdorys. Uprostřed stojí osmiboký sloup zakončený římsou a čtyřbokou hlavicí se čtyřmi chrliči v podobě lvích hlav. Na vrcholu sloupu je barokní socha sv. Jakuba Většího (či Staršího). Sv. Jakub je oblečen do poutnického roucha zdobeného lasturami s kloboukem spuštěným na záda. Levou ruku drží na prsou, do ohybu lokte má vloženu poutnickou hůl zakončenou křížem, v pravé drží džbán, který slouží jako pátý chrlič vody. Název Pelhřimov bývá odvozován od latinského Pelegrimus, což znamená poutník. Sochu na kašně tudíž lze považovat za znázornění patrona města.

(Kirovohradská oblast/ Кіровоградська область)

vlak 6290 (Hajvoron - Holovanivsk) ,

vlak 6272 (Rudnicja - Hajvoron)

S rozvojem automobilismu začalo v 50. letech 20. století rušení četných odboček a vleček. Velkou ránu celé síti však zasadilo až rozhodnutí z roku 1960 o přerozchodování tratě na rozchod 1520 mm standardně užívaný v Sovětském svazu. Od konce 70. let 20. století tak přestaly jezdit úzkorozchodné vlaky na celé větvi do Vinnicje a Žitomiru. Od poloviny 80. let 20. století se začalo s přerozchodováním tratě z Hajovoronu do Pervomajsku. Rozpad Sovětského svazu roku 1991, díky ekonomické situaci nově vzniklé Ukrajiny, znamenal ukončení všech prací. Naopak se vznikem separatistického Podněsterska, přestaly v témže roce jezdit úzkorozchodné vlaky z Rudnicje dál na západ do Kamenky. Trať byla úplně rozebrána až v roce 1999. V roce 1995 zanikla i poslední odbočka Dochne - Čečelnik. Poslední redukce přišla v roce 2002. Na širokorozchodné trati mezi Holovanivskem a Pervomajskem postavené v 80. letech 20. století začaly jezdit osobní vlaky. Souběžné koleje úzkého rozchodu byly sneseny. Do současnosti zbylo 131 kilometrů tratě Rudnicja - Hajvoron - Holovanivsk o rozchodu 750 mm.

(Opolské vojvodství/Województwo opolskie)

nákladní vlak (Kędzierzyn-Koźle - Nysa)

V rámci RVHP byly lokomotivy označené jako typ M62 dodávaný i do Polska. Celkem bylo z Vorošilovgradského a nebo chctete-li z Luhanského lokomotivního závodu (Luhansk/Луганськ) mezi lety 1966 - 1988 dodáno 1190 kusů, které byly označeny řadou ST44. 1182 kusů připadlo PKP (68 na rozchod 1520 mm) a zbytek byl určen pro průmyslové provozy. V souvislosti s masivní elektrifikací tratí v 70. a 80. letech 20. století a změnou v nákladní dopravě po pádu totality byl v 90. letech u PKP provoz této řady poněkud na útlumu, Změnu však po roce 2000 přinesla poptávka po silných nákladních lokomotivách a rozhodnutí ponechat řadu ST43 na dožití. „Gagarini”, jak je lokomotivám v Polsku přezdíváno, se tak začaly hojně modernizovat a remotorizovat. V souvislosti s liberalizací evropského železničního trhu na polské koleje rovněž přicházejí pod hlavičkou soukromých dopravců lokomotivy M62 i z jiných zemí a železnic bývalého východního bloku.

Žumberk byl již ve 13. století centrem šlechtického statku, panské sídlo zde vzniklo nejpozději ve 14. století. V polovině 14. století drželi ves s poplužním dvorem páni z Hrádku, od poslední čtvrtiny 14. století byl jejím majitelem vladycký rod ze Žumberka, jehož nejstarší známý člen Pavlík je poprvé připomínán v roce 1383. Na konci 15. století vystavěl zřejmě Ludvík ze Žumberka novou tvrz, neboť stávající sídlo již pravděpodobně nevyhovovalo jeho nárokům. Tato tvrz se v přestavěné podobě dochovala do dnešních dnů. Páni ze Žumberka drželi ves do začátku 16. století, po nich krátce následovali páni z Rajholce a především Pouzarové z Michnic. V roce 1600 zemřel Jindřich Pouzar, jeho dědicové Dlouhoveští z Dlouhé Vsi prodali v roce 1602 statek Petru Vokovi z Rožmberka. Po něm jej od roku 1610 drželi jeho úředníci Theobald a Jan Hockové z Zweibrucku, od rozdělení majetku roku 1612 pouze Theobald. Ten byl však souzen za padělání úředních dokladů, Žumberk tedy přešel na Švamberky, dědice Rožmberků, kteří jej připojili k novohradskému panství, jež v roce 1620 získali Buquoyové.

Buquoyové žumberskou tvrz v 17. století příliš nevyužívali, v polovině 18. století již nevyhovovala jejich nárokům, takže byla využívána pro byty pro vrchnostenské zaměstnance a v roce 1817 byla prodána čtyřem poddaným, kteří si ji rozdělili. Poplužní dvůr severně od budovy tvrze byl rozdělen na osm samostatných poddanských hospodářství v 80. letech 18. století, několik dalších chalup poté vzniklo i v opevněném areálu mezi kostelem a budovou tvrze a při hradbách, díky čemuž vznikl později šířený omyl o opevněné vsi. Tvrz postupně chátrala. Po roce 1945 zůstala v majetku státu, v letech 1969–1974 byla kompletně zrekonstruována, od té doby zde sídlí muzeum venkovského lidu s expozicí malovaného lidového nábytku z jižních Čech, které je doplněno o historickou část o dějinách Žumberka a okolí. Od roku 1997 bylo zrekonstruováno opevnění včetně čtyř bašt (ve dvou z nich se nachází přístupné lapidárium), pátá dochovaná bašta je v soukromém vlastnictví a byla opravena po roce 1990. Tvrz je nyní v majetku Jihočeského kraje a spravuje ji Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

Jádro současné tvrze pochází z konce 15. století, kdy Ludvík ze Žumberka nechal postavit zcela nové sídlo (není známo, jestli na místě staršího nebo na novém místě). Jednalo se tehdy o jednoduchou pozdně gotickou jednopatrovou čtyřkřídlou budovu (doložena 1544) s průjezdem do nádvoří; o jejím případném opevnění není známo nic. Do současné podoby renesanční vily v italském stylu byla přestavěna někdy na přelomu 16. a 17. století, buď za Jindřicha Pouzara nebo za Theobalda Hocka. Stavitel nechal k severnímu a západnímu křídlu přistavět přístavky, na nádvoří byly vybudovány pavlače, byl upraven interiér a byla provedena sgrafitová omítka. Tehdy také vzniklo do současnosti dochované opevnění, hradební zeď s baštami, mezi jehož stavitele bývá uváděn i Petr Vok z Rožmberka.

Roku 1817 byla zbořena severní a severovýchodní část hradební zdi (směrem do vsi) i s bránou a jednou baštou, další zbořená bašta je uváděna v roce 1832.

Tvrz je postavena na jihozápadním okraji vsi, nad rybníkem na Svinenském potoce, který ji chrání ze západní a jižní strany.

Jedná se o čtyřkřídlou patrovou budovu s přístavky u severního a západního křídla. Ve východním křídle se nachází průjezd na malé čtvercové nádvoří s fasádou s psaníčkovými sgrafity a s pavlačemi, které jsou podklenuty valeně s výsečemi. Místnosti v přízemí tvrze jsou zaklenuty rovněž valeně, případně hřebínky. V prvním patře se nacházejí obytné místnosti přístupné z pavlačí, v jedné z reprezentačních místností jsou fragmenty nástěnných maleb s biblickým citátem ve staročeštině a vyřezávaný záklopový strop, jehož trámy jsou zdobeny rožmberskou pětilistou růží.

Areál tvrze je opevněn rozsáhlým opevněním. Hradební zeď zpevněná sedmi válcovými baštami chránila i blízký kostel Umučení svatého Jana Křtitele s původním hřbitovem a sousední poplužní dvůr, opevněná plocha přesahovala rozlohu malé vsi v těsném sousedství. Do dnešních dnů se dochovala většina hradební zdi (zbořena pouze na severní a severovýchodní straně směrem do vsi) a pět bašt; šestá je zachována u budovy tvrze v půdorysné stopě, sedmá stála na místě klasicistní hospody na návsi.

AERO C-3 A (SIEBEL SI 204D) – VÍCEÚČELOVÝ TRANSPORTNÍ LETOUN, ČSR / 1945

Stroj byl vyvinut v Siebel Flugzeugwerke Halle v roce 1940. První prototyp Si 204V-1 vzlétl 23. května 1941 a sériově byl vyráběn pod označením Si 204A. Postupným vývojem vznikly varianty Si 204C a Si 204D. Verze Si 204D se stavěla ve velkých sériích pro Luftwaffe, především na území okupovaného Československa a ve Francii.

Po skončení druhé světové války pokračovala v letech 1945 až 1949 továrna Aero v rozběhnuté protektorátní výrobě a vyprodukovala 179 kusů letadel různých verzí pro naše vojenské i civilní letectvo. Letouny pak úspěšně sloužily až do počátku šedesátých let a napomohly vycvičit dlouhou řadu letců, navigátorů, střelců a výsadkářů.

Siebel byl po 2. světové válce vyráběn i ve Francii pro Armée de l´Air pod označením NC 701 a NC 702 Martinet.

Aero C-3 A, výrobní číslo 307

Přesto, že se jedná o tak významný typ, nedochoval se na našem území ani jeden kompletní stroj. Od roku 1976 se v Leteckém muzeu soustřeďují dostupné díly. V roce 2000 se podařilo výměnou získat poměrně zachovalý drak letounu SNCAC NC-702 Martinet z Francie. Teprve po té bylo možno započít s rozsáhlou rekonstrukcí francouzského letounu do podoby československého vojenského stroje Aero C-3A.

Letoun byl v letech 2001-2003 přestavěn u firmy BMZ Air Service do podoby C-3A výrobní číslo 307 ve zbarvení velitelského roje 46. divize.

(Text VHÚ Praha)

Osobní vůz Btx763 28-29 053-8, 2.tř.

Mezinárodní označení: CZ-ČD 50 54 28-29 053-8 Btx763

Předchozí označení: Balm 70 54 28-05 651-3, Bix 020.090-7, Btx 95 54 5 021 029-4

Výrobce: Vagónka Tatra Studénka

Rok výroby: 1969 (výrobní číslo: 70661)

Rekonstrukce: ZOŠ Nymburk

Rekonstrukce vozů probíhala v letech: 1995-1997

Vlastník: ČD - České dráhy, a.s.

Železniční stanice Znojmo, únor 2019

=====

Passenger railcar Btx763 28-29 053-8

UIC identification marking: CZ-ČD 50 54 28-29 053-8 Btx763

Previously marking: Balm 70 54 28-05 651-3, Bix 020.090-7, Btx 95 54 5 021 029-4

Manufacturer: Vagónka Tatra Studénka, Czechoslovakia

Year of manufacture: 1969 (serial number: 70661)

Reconstruction: ZOŠ Nymburk, Czechoslovakia

Years of reconstruction: 1995-1997

Owner: ČD - České dráhy, a.s.

Railway station Znojmo, Czech Republic, February 2019

(Kirovohradská oblast/ Кіровоградська область)

vlak 6291 (Holovanivsk - Hajvoron)

Po osmi letech se zdá, že si Hruška, byť už blednoucím nátěrem fasády, ve svém vzezření polepšila. Opak je však pravdou, za své vzal nejen krov střechy vodárenské věže v pozadí, ale hlavně kolejiště bývalé stanice v roce 2008 spíše už jen tušené než viděné. Manipulační kolej u budovy byla ponechána, neboť kdyby byla vytržena, pak by mezi Hajvoronem a Holovanivskem nebylo v případě nutnosti možnost křižovat, případně odstavit soupravu.

4131 Ajud Antikvariát Judaica Široká 37/7 110 00 Praha 1-Josefov Czech Republic Unknown date person place Foto studio Josef Dubec Fotograf Nové Strašecí Plz. Restaurace u Davidů

Naši hrdinové z legií: Karel Toms, Karel Šíma

a legionářský fotograf Josef Dubec

V minulé sérii tří článků o první světové

válce jsme se záměrně věnovali domácím

problémům místních obyvatel a opomenuli

tolik protežovanou otázku legionářů. Jde

o výsostné téma první republiky, legionáři

utvořili páteř její ideologie, nový stát měl své

pravé hrdiny, kteří většinou přešli z rakouské

armády na stranu dohodových mocností

a postavili se otevřeně proti zlu, jež válku

způsobilo. Navíc v Rusku bojovali proti bol-

ševické revoluci, ovládali významnou část

ruského území a úspěšně se plni slávy vraceli

zpět do své nové vlasti. Samozřejmě, období

protektorátu legionářské ideály potíralo

a také socialistický režim se k nim stavěl více

než rezervovaně. O to více se na ně zaměřila

doba po roce 1989.

V devadesátých letech probíhal celostátní

soupis všech legionářů po jednotlivých okresech,

avšak dopadl rozpačitě. Také pro Rakovnicko

příslušný seznam vyšel, a to od kladenského

archiváře Václava Krůty. Pod heslem

Nové Strašecí tu je uvedeno 49 jmen. Práce

však obsahuje mnoho chyb a nepřesností,

autor opomíjel regionální prameny a vycházel

z celostátních evidencí a z matričních údajů.

Není zde také definováno, kdo byl novostra-

šecký legionář – zda ten, kdo se v městě narodil,

nebo tu měl domovské právo, nebo zde

měl v době odchodu do války hlášený pobyt.

Některé osoby se tak do seznamu nedostaly,

jiné jsou navíc uvedeny v seznamech jiných

okresů. Krůtova příručka určité vodítko poskytuje,

je však třeba k ní přistupovat kriticky.

Naši hrdinové z legií: Karel Toms, Karel Šíma

a legionářský fotograf Josef Dubec

Nemálo památek sebralo v období první

republiky novostrašecké muzeum. Jedná

se o typický legionářský materiál obsahující

hromadné fotografie a pohlednice z exotických

zemí, shromážděné zejména během

slavné anabáze kolem světa, o úředně potvrzený

seznam padlých legionářů s podrobnými

údaji nebo o legionářské, humoristicky

laděné časopisy, vydávané amatérsky ve vý-

chodním Rusku: Houpačky, Svistok, Hadrník.

Nechybí tu legionářský deník z Ruska. Není

však autorizovaný a jeho bližší identifikace

by si vyžádala podrobnější studium. Vydává-

ní a prezentace obdobných deníčků přinesla

taktéž nedávná léta. Spousta tohoto materiá-

lu je dodnes v soukromých rukách potomků

legionářských bojovníků.

Patrně nejznámější novostrašecký legionář

je Karel Toms, jehož pamětní deska, odhalená

až v červnu 1947, se nachází vedle

vchodu do gymnázia. Toms se narodil v roce

1893 v čísle popisném 231. Jeho osud je

však nejasný, nejspíše už před válkou ode-

šel do Francie. Na počátku války vstoupil

22. srpna 1914 do francouzské cizinecké

legie, v rámci níž Češi utvořili slavnou Rotu

Nazdar. Ta se 9. května 1915 zapojila do bitvy

u Arrasu na severu země. Rota zde byla

zdecimovaná, avšak později byla tato událost

interpretována jako první vystoupení našich

vojáků v zahraničí, byť ještě nešlo o typickou

československou legii. Karel Toms se bojů

nejspíše zúčastnil, ode dne bitvy byl považován

za nezvěstného a teprve 6. října 1921 jej

soud v Arrasu úředně prohlásil za mrtvého.

Zmizel patrně v boji u obce Bailleul-sir-Berthoult

a jeho jméno se objevuje na pomníku

padlých u vsi La Targette. Na tamějším československém

hřibově padlých za první i druhé

světové války má Karel Toms svůj symbolický

kříž. Všechna tato místa se nachází severně

od Arrasu, kde bitva probíhala.

Oproti Karlu Tomsovi je jakožto legionář

zcela neznámý fotograf Josef Dubec, i když

jisté povědomí o něm ve Strašecí existuje, neboť

Dubcova rodina provozovala fotografický

ateliér ještě dlouho po jeho předčasné smrti.

Samotný Dubec se v Krůtově seznamu nevyskytuje.

Ve Strašecí žil již před první světovou

válkou, ač domovskou příslušnost zde získal

teprve v roce 1923. Jeho švagr Karel Šíma

s ním prodělal ruskou anabázi, odkud nám

oba zanechali navýsost originální pramen:

legionářské fotografické album.

Josef Dubec se narodil v obci Pecka u Nové

Paky na Jičínsku dne 1. července 1875 (rodiče

pocházeli z Miletína u Hořic). Vyrůstal

snad v blízké vsi Uhlíře. Podle Haladovy kroniky

byl odveden dne 15. května 1915, a to

mezi staršími ročníky, neboť mu již tehdy

bylo čtyřicet let. Do války tedy odešel z Nového

Strašecí, kde bydlel se svou druhou ženou

a čtyřmi dětmi. První Dubcova manželka

Růžena, která pocházela z Třeboně, zemřela

poměrně mladá v únoru 1913. To již rodina

žila ve Strašecí. Dubec se rok poté (23. února

1914) oženil s Marií Šímovou z Rynholeckého

Pecínova. Rukování tak nebylo vůbec snadné,

tíživou situaci násobilo pokročilé těhotenství

Dubcovy manželky. Osm dní po jeho odjezdu,

23. 5. 1915, se jim narodila dcera Maruška.

Už v září toho roku psal Dubec domů

list z ruského zajetí, a je tedy jisté, že bojoval

na východní frontě, kde se velmi rychle ocitl

na druhé straně. K legiím přistoupil podle

oficiální evidence 5. listopadu 1917 a působil

jako četař u 8. pluku.

Významný se pro Josefa Dubce stal kontakt

s bratrem jeho ženy Karlem Šímou. Ten byl

o několik let mladší, narodil se roku 1891

v Pecínově. Rukoval již v roce 1912 a na po-

čátku války právě vykonával vojenskou službu

v Haliči. Krátce nato byl na východní frontě

raněn a upadl do ruského zajetí (8. 9. 1914).

Do legií vstoupil v červenci 1917 a čekala jej

obdobná cesta jako Dubce. Sám Šíma zaznamenal,

že v listopadu 1917 již jako člen legií

přivezl „do čs. vojska svého švagra Josefa

Dubce ještě s dalšími deseti dobrovolci, pro

které jsem jel do Kašíry v tulské gubernii.

Josef Dubec jako fotograf 8. pluku. Karel Šíma.

Novostrašecký měsíčník 21

z historie

Švagr Dubec byl pak ihned jmenován plukovním

fotografem“.

Dubec posléze nafotil velké množství snímků

ze života legionářů, z nichž několik se nám

dochovalo v Šímově rodinném albu. To zachycuje

v podstatě celý Šímův život a legionář-

ská epizoda zde tvoří nejvýznamnější část.

Šíma fotografie podrobně popsal a okomentoval.

Dubec používal své pracovní razítko,

kterým označoval vlastní snímky. V albu jich

najdeme 42 – ty tak můžeme bezpečně autorizovat,

nicméně je patrné, že Dubec vyrobil

fotografií více.

Mnoho snímků pochází z pověstné magistrály

a z Vladivostoku, kde legionáři čekali

na odvoz do nové vlasti. Dubec fotografoval

i okolní krajinu, pohledy na město, různé

legionářské slavnosti a defilé, významné ná-

vštěvy a také portréty jak vojáků, včetně legionářů

z našeho regionu, tak slavných velitelů

– například generály Jana Syrového, Stanislava

Čečka nebo zraněného hrdinu od Zborova

Karla Vašátka, jenž zemřel v Čeljabinsku.

V albu najdeme snímky československých

hrobů a mnoho dalších pietních míst svázaných

s pobytem legionářů. Obrovskou úlevou

byla cesta domů, kterou oba švagři absolvovali

z Vladivostoku přes Singapur, Terst, České

Budějovice a Prahu, a to v červnu a červenci

1920. Dubec tento závěr vítězné cesty zdokumentoval.

Na fotografiích vidíme malajské

prostředí s palmami a typickými chatrčemi.

Samozřejmě, Singapur nemohl Dubcovu aparátu

uniknout také.

Karel Šíma ve svém albu na příjezd vzpomí-

ná: „V Českých Budějovicích byla naše společná

cesta skončena. Tam nám druhého dne

vydali v Marianských kasárnách na tři měsí-

ce dovolenky a odtud jsme se již pak rozjíž-

děli do svých domovů. Já s mojí nemocnou

a průjmem zadělanou opicí a se švagrem

Dubcem jeli jsme na Prahu. […] Na Masarykově

nádraží sedli jsme do nejbližšího vlaku

a jeli jsme domů do Pecínova u Nového Stra-

šecí. Naše vítání a shledání s mými starými

rodiči a sourozenci bylo velmi radostné a dojemné.

Vždyť mne plných šest roků neviděli

a první dva válečné roky jsem byl považován

vůbec za mrtvého. První moje vyspání

opět v peřinách za šest roků bylo mně pří-

jemné. Ráno však jsem zjistil, že moje opice

jest mrtva, a tak jsem ji zbytečně z Cejlonu tři

týdny opatroval. Dal jsem ji ještě na Kladně

vycpati a daroval měšťanské škole v Novém

Strašecí.“ Vycpaná opička přivádí v úžas žáky

strašecké základní školy dodnes.

Šímovo album se posléze mění v osobní dokument

o jeho dalším životě, který byl pro

prvorepublikového legionáře charakteristický.

Zažádal si o četnické místo, jež bez potíží

obdržel, a posléze působil se svou rodinou

(manželkou a dcerou) po různých štacích:

Vlachovo Březí, Podkarpatská Rus, Polná

na Šumavě, Volary, Děčín. Ve třicátých letech

vykonával funkci velitele četnické stanice

v německém Kynšperku nad Ohří, kde proží-

val známé konflikty s Němci. S velkou úlevou

byl krátce před Mnichovem přeložen do české

Hoříněvsi u Jaroměře, avšak za okupace byl

dán do výslužby jako nespolehlivý legionář.

Po osvobození pracoval do roku 1949 jako

velitel stanice ve Smiřicích. Nový režim jej posléze

vystěhoval ze služebního bytu a padesátá

léta trávil Karel Šíma se svou manželkou

na penzi v náhradním bytě na faře v Jasenné

u Jaroměře. Zde v květnu 1953 své zápisky

v albu ukončil.

Už roku 1927 zemřel s podlomeným zdravím

Josef Dubec. Šlo o prvního zemřelého

legionáře v Novém Strašecí. Před svou smrSetkání

legionářů z Novostrašecka v Krasnojarsku. Zleva K. Šíma, Václav Volf ze Mšece,

J. Dubec, Václav Klatovský z Rynholce a Antonín Osvald z Nového Strašecí.

tí stačil ještě nafotit tablo 34 svých kolegů,

umístěné dnes v novostrašeckém muzeu.

O tom jsme již psali v minulém článku. Město

pohřbilo Dubce do čestného legionářského

hrobu, avšak tato tradice se neujala a následní

zesnulí již byli pohřbíváni ke svým rodinám.

Z Dubcova pohřbu máme dochované

i fotografie. Šíma k jeho smrti uvedl:

„V roce 1927 zemřel můj švagr Josef Dubec,

fotograf v Novém Strašecí, ve věku

52 roků, ruský legionář, který, jak již vpředu

uvedeno, prodělal se mnou cestu z Ukrajiny

do Vladivostoku a při sibiřské anabázi

československých legií pracoval jako rentgenologický

fotograf ve vojenské nemocnici

u dra Richtera ve Vladivostoku, Čeljabinsku

a Krásnojarsku, odkud pak společně se mnou

odjel do Vladivostoku a odtud jsme společ-

ně pluli do osvobozené vlasti. Švagr Dubec

se vrátil do vlasti se zdravím značně podrytým.

Jako zajatec v roce 1916 v zajateckém

táboře v Čerkasích u Kyjeva nastydl na ledviny,

kdež tehdy na celém těle otekl a čtyři

týdny musel spáti vsedě, aby se nezadusil.

O jeho uzdravení lékaři tehdy velmi pochybovali.

Toto jeho onemocnění mělo později

vliv na předčasné jeho úmrtí a týž zemřel

na zmíněnou ledvinovou chorobu.“

Díky Karlu Šímovi tak máme k dispozici jedinečné

Dubcovy obrázky ze sibiřské anabáze

československých legií, včetně snímků legionářů

z našeho regionu. Oba švagři se stali

typickými postavami své doby a jejich životní

příběhy jsou doslova učebnicovými příklady

osudů obyčejných lidí kolem první světové

války a první Československé republiky. Krátký

příběh Karla Tomse, jímž jsme uvedli naše

líčení, tento kolorit jen dokresluje.

Jan Černý

www.novestraseci.cz/e_download.php?file=data/messages/obs...

T3R.SLF #43 je po vozech #66, #82, #69, #65 a #38 šestou tramvají tohoto typu u DPMLJ. Liberecký dopravní podnik si tyto tramvaje staví sám. Výrobcem je dodána vozová skříň a výzbroj, samotné zapojování a práce na voze probíhá ve vlastních dílnách DPMLJ. Jedná se, stejně jako u typu T3R.PLF, o papírové rekonstrukce původních vozů T3, repektive T3SU/T3SUCS. Vozy lze spojovat do souprav se staršími vozy T3M.04 modernizovanými v devadesátých letech minulého století. Původní vůz T3 #43 byl odstaven na začátku roku 2014. Jeho nástupkyně T3R.SLF #43 se poprvé dotkla troleje a rozjela vlastní silou třetího, respektive čtvrtého září 2016. Po oživení probíhaly další dokončovací práce na voze. Dále, než na manipulační trať v Tatranské ulici, se vůz podíval na zkušební jízdě v pátek 9. září 2016. Zachycen byl v zastávce Vápenka při cestě do Horního Hanychova. Vozu ještě chybí, mimo jiné, informační systém a panely orientace, a tak byl opatřen starou plastovou cedulí "ZKUŠEBNÍ JÍZDA". U vozu stojí jeden ze tří elektromechaniků, kteří se na zapojování výzbroje podíleli, Jirka Kopecký :) .

Záliv, na jehož břehu se Havana rozkládá byl Evropany prozkoumán roku 1509. O čtyři roky později, 25. srpna 1515, pak bylo založeno současné město. Jeho zakladatelem se stal tehdejší conquistador Diego Velázquez de Cuéllar, vznikla zde pevnost. Právě z Havany byly vysílány další dobyvatelské výpravy do všech koutů Karibiku. V 18. a 19. století Havana vzkvétala jako centrum koloniální kuby a velmi rychle se rozrůstala; dokonce byla známa i jako Paříž Antil. Tehdy vzniklo mnoho dnes známých koloniálních památek. V první polovině 20. století pak přibyly různé herny a na jednu stranu vzrostla zločinnost, prosperitu však přinášeli američtí turisté, kterých sem jezdily tisíce. Po roce 1961 se situace změnila; poté co přišel k moci Fidel Castro a Kuba získala pomoc od SSSR se začaly rychle budovat moderní stavby. Ekonomická krize v 80. a 90. letech, zapříčiněná rozpadem SSSR, hlavního hospodářského partnera Kuby, vedla k zhoršení stavu všech budov, jak nových, tak i historicky chráněných.

Nádobový vůz Uacs451.11 9323 063-4

Mezinárodní označení: 84 54 CZ-ČMC 9323 063-4 Uacs451.11

Původní označení - do rekonstrukce: Uacs 451.1

Určeno k přepravě: práškových hmot (cement, ...)

Výrobce: Vagónka Tatra Poprad

Výroba probíhala v letech: 1973-1987

Vlastník: ČMC - Českomoravský cement, a.s.

Přezdívka nádobových vozů typu 451.11: "Cibule"

Železniční stanice Znojmo, červen 2015

Freight wagon Uacs451.11 9323 063-4

UIC identification marking: 84 54 CZ-ČMC 9323 063-4 Uacs451.11

Marking before reconstruction: Uacs 451.1

Intended for transport: cement, ...

Manufacturer: Vagónka Tatra Poprad, Czechoslovakia

Years of production: 1973-1987

Owner: ČMC - Českomoravský cement, a.s.

Nickname freight wagons 451.11: "Cibule" ("Onion")

Railway station Znojmo, Czech Republic, June 2015

Táborská radnice se řadí k nejvýznamnějším památkám pozdní gotiky v českých městech. S jejím budováním se začalo pravděpodobně v prvních letech 16. století, kdy městská rada nechala strhnout tři domy na západní frontě náměstí. Uvolnil se tak dostatečný prostor pro vybudování monumentální radniční budovy. Rozlehlá stavba čtyřmi křídly obklopovala malé nádvoří, otevřené náměstí prostornou síní se širokými lomenými oblouky portálů. Odtud vedl přes schodiště a kamenný ochoz vchod do patra, kde se nacházely hlavní radniční místnosti.

Velký sál, nazývaný též "palác", je oprávněně pokládán za historicky nejcennější veřejný interiér v Táboře. Vznikl odstraněním větší části původního druhého patra a zaklenutím vysokého prostoru dokonale zvládnutou síťovou klenbou. Tíhu klenby svedl její architekt jednak do bočních stěn haly, a jednak do dvou štíhlých vícebokých sloupů. Estetický dojem podtrhují drobné plastiky, jež zdobí konzoly a svorníky klenby. Dvě mužské hlavy na jednom ze svorníků podle tradice zobrazují Jana Žižku a Prokopa Holého, nejslavnější hejtmany táborských polních vojsk. V síni umístěný znak města byl vytvořen na základě městské pečeti udělené Táboru císařem a českým králem Zikmundem Lucemburským v roce 1437. Jde o náročnou keramickou práci, která vyžadovala nevšední řemeslnickou zručnost. V rámu znaku najdeme i plastiku Jana Husa, jedno z prvních vyobrazeních věhlasného církevního reformátora. Městský znak spolu s erbem Českého království na jednom z klenebních svorníků zdůrazňuje majestátnost prostoru. Naopak drobné pozlacené sošky, zdobící žebra klenby, ukazují, že naši předkové měli i smysl pro humor a ironii. K postavičce muže s nahou zadnicí a výmluvným gestem se váže bajka o rozhořčeném staviteli síně, který se takto chtěl pomstít táborským radním za jejich lakotu, s jakou odměňovali stavitelovo úsilí.

Autorství paláce i celé radniční budovy je nutno připsat architektu a kameníkovi Wendelu Roskopfovi, snad původem z Lužnice. Roskopfovo působení při výstavbě radnice dosvědčuje i nápis a kamenická značka na opukovém městském znaku s letopočtem 1515-1516. Stavbu radnice dokončil Roskopf kolem roku 1521. Ve druhé polovině 17. století byla budova, poškozená předchozími válečnými léty, barokně upravena podle projektu Antonia de Alfieriho. Roku 1878 se architekt Josef Niklas pokusil vrátit radnici opět její pozdně gotický charakter. Za svou dnešní podobu tak radnice vděčí mimo jiné i Niklasově historizující úpravě.

Zatímco v přízemí budovy se nachází vstup do sítě podzemních chodeb, sály radnice dnes slouží expozicím Husitského muzea i k pořádání významných kulturních akcí.

-------------------------------------

Kašna na Žižkově náměstí

Pochází z roku 1567-1568 od Ondřeje ze Sušice. Kámen na její stavbu pochází ze skály u Dobré Vody u Pelhřimova. Ve středu kašny na vysokém kamenném sloupu je umístěna postava s praporkem v ruce. Podle posledních bádání ona postava nepředstavuje ani postavu Koudelky či Hromádky, ale „jen symbol a znak města samosprávného a jeho hrdelního práva“. Domníváme se, že se jedná o jistou obdobu tzv. Rollandových sloupů v řadě německých měst.

Obec kašně věnovala vždy náležitou pozornost. V srpnu 1877 kašnu poměrně rozsáhle opravuje zdejší stavitel Fr. Klier. Ze října téhož roku pochází i nákres nového bednění na kašnu, které vypracoval městský stavitel M. Procháska.

Kašna pak postupně chátrala a v roce 1910 v táborské týdeníku je zveřejněna informace a neutěšeném stavu kašny, včetně praskliny, z níž vytéká voda. Roku 1925 byla oprava kašna svěřena táborskému sochaři J. V. Duškovi.

Další oprava proběhla kolem roku 1968. Byla součástí komplexního předláždění Žižkova náměstí.

Poslední kompletní rekonstrukce proběhla v letech 1996. Při opravě kašny pro špatný stav sochy bylo rozhodnuto pořídit kopii, kterou zhotovil sochař Václav Dušek. Originál sochy je uložen v depozitáři. Novinkou je večerní osvětlení kašny. Investorem stavby bylo město Tábor, rekonstrukci prováděla společnost Památky Tábor s.r.o., náklady na rekonstrukci činily 1.374 597 Kč

--------------------------------------------

pomník Jana Žižky z Trocnova

Postavení pomníku iniciovali členové výboru Občanské besedy v r.1870 a o rok později byla povolena sbírka na jeho postavení v kraji táborském, budějovickém, pražském, čáslavském a chrudimském. Po shromáždění příspěvků ve výši 4 000 zl. bylo r.1874 přistoupeno k realizaci s tím, že ak. sochař J.Myslbek do konce října 1875 zhotoví velký model sochy dle návrhu Fr. Palackého za 1 500 zl., slévárník Benke do konce června r.1876 odlije sochu za 1 500 zl. a kameník Šídlo do konce června zhotoví kamenný podstavec dle návrhu architektů Zeyera a Wiehla za 1 400 zl.

Po krachu uvažovaných spolutvůrců se dílo zpozdilo, Myslbek zhotovil hliněný model až r.1876 a sádrový až v r.1877, odlití bylo svěřeno slévárníku Grünovi a kamenické práce provedl kameník Burian. Současně se zvedla i cena za dílo.

Pomník byl odhalen 26.8.1877 a ku příležitosti odhalení bylo položeno 40 věnců. Již v červenci r.1878 se projevila špatná práce slévače, socha se naklonila a musela být sňata. Obecní zastupitelstvo objednalo proto novou sochu, dle návrhu ak. sochaře Josefa Strachovského, kterou z pískovcového monolitu vytesal Jaroslav Ducháček.

Socha váží 2,3 tuny a stojí na desce o rozměru 1 m2, která je součástí sochy. Její zhotovení stálo 2 250 zl. Nový pomník byl odhalen 26.10.1884. Pomníku je věnována odpovídající péče, poslední stanovisko k opravě datováno rokem 1989.

Snad jako by se zastavil čas? Mechanické návěstidlo neustále střeží pořádek píseckého zhlaví železniční stanice Písek město, do které vjíždí lokomotiva našich dědečků T 435.097 přezdívána Klepavec. Jedná se o poslední vlak tohoto roku společnosti RCAS Sp 11399 zvaný "Vlakem na Písek", který pendloval v sobotu a neděli od 01.07.2017 do 31.08.2018 z Tábora do Písku a zpět. Krásné historické vozy budou odstaveny a dostanou nový lak a potřebné opravy pro další provoz. Vozy budou jistě hojně využívány v následujících letech. Díky pane Šatavo.

Nº M-8b.

Guy Warrior Car Transporter.

Dark turquoise cab, orange trailer and plastic hubs, grey tyres, "FARNBOROUGH MEASHAM / CAR AUCTION COLLECTION"decals to sides, white with black outline.

Matchbox Major Pack Series.

Lesney Products.

Made in England

Produced from 1964 to 1966 (Major Pack Series).

----------------------------------------------------------------------

Guy Warrior Car Transporter M-08b

"The M8B Guy Warrior Car Transporter was replacing the outdated A2 Car Transporter in 1964 and was extremly succesful.

After the old A2 Car Transporter [Bedford Car Transporter]

from the 50s [introduced 1957] was getting to small for most new models in the 1-75 series finally in April 1964 a larger, more powerful successor, the M8 Guy Warrior Car Transporter became available.

Turquoise green tractor, orange trailer with "Farnborough Measham / Car Auction & Collection" inscription on the sides. This model was a huge seller.

After the end of the Major Pack serie in 1966 this model was taken over into the King Size range in the same colour scheme, the baseplate inscription was simply changed to "K-8".

Major Pack Series 1958-1967

"The "Major Pack" series was introduced in late 1958 und lasted untill 1966 when the remaining models were converted into the "King Size" range.

At the end of the 50`s several larger models which could not be integrated into the standard 1-75 range anymore were developed, for these the new "Major Pack" series was introduced in late 1958.

In the beginning the scale was similar to those used for the 1-75 series but later these "Major" models got bigger and bigger and eventually all remaining models ( except the M- 9 ) were transferred into the "King Size" range in 1966.

To avoid confusion all models in this range had the prefix "M" preceding the model number."

Source:

harveys-matchbox.de/Major-Packs-Accessory-Packs/Major-Pac...

More info:

www.bamca.org/cgi-bin/single.cgi?id=M08b

www.bamca.org/cgi-bin/vars.cgi?mod=M08b&var=01

www.bamca.org/cgi-bin/single.cgi?id=A02a

www.vintagebritishdiecasts.co.uk/2index/guy.htm

------------------------------------------------------------------------------------------------

Guy Warrior real truck [1958-1964]

"Guy launched their Invincible Mk2 and Warrior Mk 2 models at the 1958 Commercial Vehicle Show.

More powerful than ever, they not only offered a versatile range with a choice of modern diesel engines but they featured one of the most outstanding cab designs ever to be seen on a British commercial vehicle.

Angular, yet elegant, the forward leaning cab had panoramic windscreens and spacious accommodation with luxurious seating. It was sound and heat insulated and offered refinements such as an electric shaver, radio and cigarette lighter."

(...)

"In 1960 the 'Warrior II' was introduced. There were two versions, the 6-wheeled 'Warrior Light 6' with 3 axles, and the 8-wheeled 'Warrior Light 8' with 4 axles. Guy claimed that the vehicles had the largest payload for the lightest chassis, in the weight class, and also the lowest prices. The vehicles soon became very popular."

(...)

"In 1964 The 'Otter', 'Invincible' and 'Warrior' dropped and the 'Big J' introduced."

Sources:

www.ebay.com.au/gds/British-Lorries-Trucks-1960s-Atkinson...

www.historywebsite.co.uk/Museum/Transport/commercial/Guy/...

www.gracesguide.co.uk/Guy_Motors

More info:

www.historywebsite.co.uk/Museum/Transport/commercial/Guy/...

www.automobilrevue.cz/rubriky/automobily/historie/guy-mot...

en.wikipedia.org/wiki/Guy_Motors

Nº M-8b.

Guy Warrior Car Transporter.

Dark turquoise cab, orange trailer and plastic hubs, grey tyres, "FARNBOROUGH MEASHAM / CAR AUCTION COLLECTION"decals to sides, white with black outline.

Matchbox Major Pack Series.

Lesney Products.

Made in England

Produced from 1964 to 1966 (Major Pack Series).

----------------------------------------------------------------------

Guy Warrior Car Transporter M-08b

"The M8B Guy Warrior Car Transporter was replacing the outdated A2 Car Transporter in 1964 and was extremly succesful.

After the old A2 Car Transporter [Bedford Car Transporter]

from the 50s [introduced 1957] was getting to small for most new models in the 1-75 series finally in April 1964 a larger, more powerful successor, the M8 Guy Warrior Car Transporter became available.

Turquoise green tractor, orange trailer with "Farnborough Measham / Car Auction & Collection" inscription on the sides. This model was a huge seller.

After the end of the Major Pack serie in 1966 this model was taken over into the King Size range in the same colour scheme, the baseplate inscription was simply changed to "K-8".

Major Pack Series 1958-1967

"The "Major Pack" series was introduced in late 1958 und lasted untill 1966 when the remaining models were converted into the "King Size" range.

At the end of the 50`s several larger models which could not be integrated into the standard 1-75 range anymore were developed, for these the new "Major Pack" series was introduced in late 1958.

In the beginning the scale was similar to those used for the 1-75 series but later these "Major" models got bigger and bigger and eventually all remaining models ( except the M- 9 ) were transferred into the "King Size" range in 1966.

To avoid confusion all models in this range had the prefix "M" preceding the model number."

Source:

harveys-matchbox.de/Major-Packs-Accessory-Packs/Major-Pac...

More info:

www.bamca.org/cgi-bin/single.cgi?id=M08b

www.bamca.org/cgi-bin/vars.cgi?mod=M08b&var=01

www.bamca.org/cgi-bin/single.cgi?id=A02a

www.vintagebritishdiecasts.co.uk/2index/guy.htm

------------------------------------------------------------------------------------------------

Guy Warrior real truck [1958-1964]

"Guy launched their Invincible Mk2 and Warrior Mk 2 models at the 1958 Commercial Vehicle Show.

More powerful than ever, they not only offered a versatile range with a choice of modern diesel engines but they featured one of the most outstanding cab designs ever to be seen on a British commercial vehicle.

Angular, yet elegant, the forward leaning cab had panoramic windscreens and spacious accommodation with luxurious seating. It was sound and heat insulated and offered refinements such as an electric shaver, radio and cigarette lighter."

(...)

"In 1960 the 'Warrior II' was introduced. There were two versions, the 6-wheeled 'Warrior Light 6' with 3 axles, and the 8-wheeled 'Warrior Light 8' with 4 axles. Guy claimed that the vehicles had the largest payload for the lightest chassis, in the weight class, and also the lowest prices. The vehicles soon became very popular."

(...)

"In 1964 The 'Otter', 'Invincible' and 'Warrior' dropped and the 'Big J' introduced."

Sources:

www.ebay.com.au/gds/British-Lorries-Trucks-1960s-Atkinson...

www.historywebsite.co.uk/Museum/Transport/commercial/Guy/...

www.gracesguide.co.uk/Guy_Motors

More info:

www.historywebsite.co.uk/Museum/Transport/commercial/Guy/...

www.automobilrevue.cz/rubriky/automobily/historie/guy-mot...

en.wikipedia.org/wiki/Guy_Motors

Pro lehký posun v depech, na vlečkách a ve stanicích je určen typ EffiShunter 300. Ten svými parametry navazuje na dřívější modernizace dvounápravových lokomotiv řad 700 - 703. Řeší však nevhodné uspořádání pojezdu a přenosu výkonu. Neadresný prototyp 794.001 byl představen v roce 2014. Po získání potřebných homologací sloužil prostřednictvím pronájmu různým provozovatelům v ČR a na Slovensku. Po třech letech provozu došlo k jeho odprodeji Výzkumnému ústavu železničnímu (VUZ). Tomu slouží k posunu s testovanými vozidly doposud. Na snímku je s lokomotivou téže řady Českých drah zachycen při jízdě po koleji spojující experimentální základnu s velimskou železniční stanicí.

Lidečko, 1.12. 2018

Amélie-les-Bains

‪#nature - #‎letech‬ - ‪#‎peche‬ - ‪#‎trip‬ - ‪#‎fishing‬ - ‪#‎nokill‬ - ‪#‎water‬ - ‪#‎riviere‬ - ‪#‎river‬ - ‪#‎calm‬ - ‪#‎peace‬ - ‪#‎rocher‬ - ‪#‎longuexposure‬ - ‪#‎paysage‬ - ‪#‎waterscape‬

Copyright © Le boitier voyageur

Polský státní dopravce PKP Intercity obdrží v následujících letech celkem deset lokomotiv typu EffiShunter 300. Lokomotivy budou sloužit po trojicích při vozbě dálkových rychlíků na neelektrizovaných tratích. Poslední stroj bude tvořit provozní zálohu. Z tohoto důvodu budou všechny lokomotivy vybaveny vícečlenným řízením a polským zabezpečovačem SHP. Maximální provozní rychlost 60 km/h bude vzhledem ke stavu většiny polských tratí zachována. Důvodem k pořízení právě tohoto typu lokomotiv je především nízká pořizovací cena, stejně jako minimalizace následných provozních nákladů. V případě úvratě lze navíc lokomotivy řadit v libovolném počtu na obě strany soupravy a ty právě neobsazené řídit za pomoci dálkově ovládané povelové radiostanice.

Wheels Mariënwaerdt 2025

Landgoed Mariënwaerdt

Beesd

Nederland - Netherlands

September 2025

Romantický zámek se stylovými novogotickými věžemi je dominantou obce Nečtiny. Zámek obklopuje park s velkým rybníkem a na kopci nad ním se tyčí zříceniny hradu Preitensteina.

V roce 1549 patřily Nečtiny Floriánu Gryspekovi z Gryspachu. V té době byl pod hradem vystavěn jednoduchý renesanční zámeček a založen rybník. V polovině 17. století se panství ujal Adam Václav Kokořovec z Kokořova a k zámku přistavěl jednokřídlou barokní budovu. Od roku 1839 je majitelem Nečtin rod Mensdorfů – Pouilly v jehož majetku Nečtiny zůstaly až do roku 1945. V letech 1855 - 1858 byl zámek přestavěn v novogotickém slohu. Po roce 1945 zde sídlilo zemědělské odborné učiliště a objekt byl užíván pro školské účely. V roce 1964 zámek vyhořel, ušetřena zůstala jen hranolová věž a kaple, ve které se dnes pořádají svatební obřady. V současné době patří zámek pod Západočeskou univerzitu v Plzni.

Zámek Nečtiny je trojkřídlý objekt, postavený na půdorysu písmene U, s nestejně dlouhými křídly vymezujícími čestný dvůr. Mohutná třípatrová věž vévodí jednopatrovým budovám. V jižním křídle se nachází i bývalá zámecká kaple. Monumentalitu stavby zdůrazňuje cimbuří a nárožní věžičky. Cimbuřím, dodávajícím zámku romantický vzhled, jsou ukončeny i štíty východního křídla, k němuž přiléhá na straně do parku dvouramenné schodiště. Druhá věž objektu pochází z kokořovské přestavby v 17. stol. Zámecké sídlo obklopuje rozsáhlý anglický park s rybníkem. Za průčelím zámku se nachází kašna s plastikou. Při cestě stojí drobná výklenková kaplička a v západní části parku větší novogotická kaple čtvercového půdorysu, kryjící vodní zdroj.

Výsypný vůz Faccpp 6836 089-5

Mezinárodní označení: 83 54 CZ-SBTDT 6836 089-5 Faccpp

Určeno k přepravě: štěrku (případně jiných sypkých hmot)

Výrobce: Zaodrzanskie Zaklady Przemyslu Metalowego, Polsko

Výroba probíhala v letech: 1972 - dosud

Vlastník: SBTDT - Subterra a.s.

Železniční stanice Znojmo, červenec 2017

=====

Freight wagon Faccpp 6836 089-5

International marking:: 83 54 CZ-SBTDT 6836 089-5 Faccpp

Intended for transport: gravel

Manufacturer: Zaodrzanskie Zaklady Przemyslu Metalowego, Poland

Years of production: 1972 - present

Owner: SBTDT - Subterra a.s., Czech Republic

Railway station Znojmo, Czech Republic, July 2017

(Rovenská oblast/Рівненська область)

vlak 6318 (Kovel-osobní - Sarny)

Častou poruchovost, špatný technický stav a z toho vyplívající nedostatek motorových jednotek, převážně dosluhujících „Ganzů” řady D1 pro četné neelektrifikované tratě, vyřešila Ukrajinská železnice vznikem zajímavých tzv. Push-Pull souprav. Tedy souprav, které, nezávisle na trakci, mají na jednom čele běžné hnací vozidlo a na druhém řídící vůz. V lokomotivce v Luhansku tak bylo v letech 2000 - 2001 vyrobeno celkem šest takovýchto souprav označených řadou DPL1. K nim byly využity jednotlivé části dvoudílných motorových lokomotiv řady 2M62 čísel 1001, 1113 a 1114. Jednotky čísel 001 a 002 jsou dislokovány v depu Kolomyja v Haliči na západě Ukrajiny. Zbylé čísel 003 - 006 pokrývající neelektrifikované tratě na severu země dislokuje depo Zdolbunov.

Staroměstská mostecká věž na Karlově mostě, která je dílem známého gotického stavitele Petra Parléře, je právem označována jako jedna z nejkrásnějších věží v Evropě. Z jejího vrcholu je krásný výhled na Karlův most v pozadí s majestátnými Hradčany.

Nahoru vede 136 schodů a v prvním patře po zakoupení vstupenky můžete shlédnout 18minutový film o Karlově mostě v několika jazycích. Odpoledne je také pěkný pohled na opačnou stranu na věžičky Starého města.

Předchůdci Karlova mostu

V místě mostu býval nejprve přechod přes svázané klády, tzv. prahy. V 10. stol. už je zmiňován dřevěný most, který ale býval ohrožován každou větší vodou, proto nechal Vladislav II. postavit kolem r. 1170 kamenný most Juditin. Ten zde stál až do r. 1342, kdy byl zničen povodní. Most vděčil vzdělané a energické Vladislavově manželce Juditě Durynské nejen za jméno, ale pravděpodobně se hodně zasloužila i o jeho samotný vznik.

Do dnešní doby se z mostu dochoval románský reliéf v interiéru menší malostranské mostecké věže (zobrazuje sedící postavu, zřejmě panovníka, který odevzdává listinu klečícímu - existují různé názory, o jaké postavy a jakou událost se mohlo jednat). Ve zvýrazněném nárožním rizalitu křižovnického kláštera je zastavěna staroměstská mostecká věž ze 13. stol. a pod průčelím kláštera se dochoval krajní staroměstský oblouk (v dnešní galerii). Další zbytky oblouků jsou ve sklepech několika domů v ulici U Lužického semináře. Hlava Bradáče, která je dnes ve staroměstské nábřežní zdi, byla původně také na Juditině mostě, zřejmě na prvním staroměstském oblouku, a sloužila jako vodočet. Jak vypadala románská mostní dlažba je možno vidět u viničního sloupu sv. Václava na nároží kostela sv. Františka.

Karlův most (Kamenný, Pražský)

(název Karlův se vžil až kol. r. 1870 na základě dřívějšího podnětu K. H. Borovského) je nejstarším dochovaným pražským mostem.

Základní kámen položil Karel IV. 9. 7. 1357 v 5:31 ráno a toto datum a čas nebyly vybrány náhodou. Když čísla zapíšeme následujícím způsobem: 1 3 5 7 (rok) 9 (den) 7 (měsíc) 5 3 1 (čas), získáme vzestupnou a sestupnou stupnici s vrcholem 9:

....... 9

......7.. 7

....5 ..... 5

..3 ......... 3

1 ............. 1

Podobných magických souvislostí, týkajících se Karlova mostu, je více a v současnosti je možné se s nimi seznámit ve filmu promítaném ve staroměstské mostecké věži.

Řízením stavby byl pověřen Petr Parléř, most byl ale zcela dokončen až po jeho smrti počátkem 15. století; je z pískovcových kvádrů, dlouhý 515,76 m, široký 9,5 m (patřil mezi nejmohutnější mostní stavby své doby), spočívá na 16 obloucích nestejného rozpětí od 16,62 do 23,38 metru. Několikrát byl poničen povodněmi, mj. v letech 1432 (zbořeno 5 pilířů), 1784 a zejména v r. 1890, kdy naplavené dříví z horního toku Vltavy zbořilo 2 pilíře a 3 klenby.

V r. 1723 byl most osvětlen olejovými lucernami. Schodiště na Kampu bylo postaveno r. 1844 na místě starých schodů z r. 1785. Vyšlapané chodníky po stranách mostu byly v r. 1833 nahrazeny chodníky ze železných ploten, opatřených zářezy proti uklouznutí.

Doprava na Karlově mostě

Od r. 1883 jezdila po mostě koňská tramvaj, tzv. koňka, kterou nahradila r. 1905 elektrická dráha. Aby vrchem vedené dráty nerušily umělecký vzhled mostu, vymyslel František Křižík speciální vedení mostovkou. Těžké vozy ale příliš otřásaly stavbou, proto byly r. 1908 nahrazeny autobusy. Ani ty ale nebyly ideální, takže provoz byl opět přerušen následující rok a obnoven až r. 1932 s využitím autobusů na pneumatikách. Veřejná doprava zde fungovala až do II. světové války, provoz automobilů skončil r. 1965.

Staroměstská mostecká věž

Stejně jako most, i staroměstskou věž stavěla parléřovská huť; spodní část vznikla ještě za života Karla IV., tzn., že jeho sedící socha, která je součástí výzdoby, má skutečnou podobu panovníka. Druhá sedící postava je Václav IV., mezi nimi stojí sv. Vít - patron mostu.

V horní části, která představuje nebeskou sféru, je sv. Prokop a sv. Zikmund. Bohatá sochařská výzdoba byla původně i ze strany obrácené k Malé Straně, byla však zničena při neúspěšném obléhání mostu Švédy r. 1648 (připomíná nápis na pamětní desce od B. Spinettiho). Bojovalo se tu také r. 1420, kdy tudy táhli husité na Malou Stranu a naposledy v revolučním roce 1848.

Od r. 1621 tu byly pro výstrahu na několik let zavěšeny koše s hlavami 12 z pánů, popravených na Staroměstském náměstí.

(podrobněji viz samostatný dokument)

Malostranské mostecké věže

Menší věž byla už součástí Juditina mostu. Dnešní podoba je renesanční z r. 1591, kdy byla přestavěna a snížena po požáru. Větší věž byla postavena na místě starší předchůdkyně ve 2. pol. 15. stol. za vlády Jiřího z Poděbrad.

Mezivěžní brána vznikla poč. 15. stol.

(podrobněji viz samostatný dokument)

Sousoší

Na zábradlí je rozmístěno 30 soch a sousoší, většina pochází z období 1706 - 14. Ve 14. stol. tu byl umístěn první kříž, do r. 1503 byla postavena také socha Bruncvíka, z níž se dochoval jen podstavec, dnes umístěný v Lapidáriu Národního muzea. Na původním místě je replika od Ludvíka Šimka, který vytvořil rovněž rytířovu postavu. Nejstarší dodnes stojící sochou v původní podobě je sv. Jan Nepomucký z r. 1683, poslední bylo umístěno sousoší sv. Cyrila a Metoděje v r. 1928.

Sochy a sousoší, které byly později zničeny povodněmi, nebo které byly poškozeny povětrnostními vlivy a restaurovány, byly nahrazeny kopiemi soudobých umělců a originály umístěny např. do Lapidária Národního muzea či do Gorlice na Vyšehradě. Většina soch je z pískovce, sv. Filip Benicius je z mramoru a sv. Kříž (Kalvárie) a Jan Nepomucký jsou z bronzu.

Ve směru od Staroměstské mostecké věže na Malou Stranu VLEVO jsou tyto sochy:

Sv. Ivo - autor Matyáš Bernard Braun na objednávku právnické fakulty (1711); na mostě kopie z r. 1908 od Františka Hergesela mladšího, originál v Lapidáriu NM.

Sv. Ivo je patron právníků; vdova s dětmi vzhlíží k světci, který se jich ujal před soudem. Po jeho pravici s mečem a zavázanýma očima je Spravedlnost.

Sv. Barbora, Markéta a Alžběta - autor Jan Brokof s velkým podílem jeho syna Ferdinanda Maxmiliána (1707). Uprostřed sousoší Barbora, napravo Markéta, nalevo Alžběta. Sousoší "svatých panen" pořízeno nákladem císařského rady Jana Václava Obyteckého z Obytce (sv. Barbora ho měla chránit před náhlou smrtí). Jeho znak je na soklu pod Markétou, pod Alžbětou je znak jeho manželky. Na mostě je umístěna kopie.

Pieta (Oplakávání Krista) - autor Emanuel Max (1859); klasické zobrazení - na matčině klíně spočívá Ježíš, napravo je Maří Magdaléna, uprostřed sv. Jan. Sousoší objednala pražská obec za peníze z veřejné sbírky. V 15. stol. tu byla Boží muka, od r. 1695 Pieta Jana Brokofa, která byla poškozena střelbou r. 1848 a r. 1859 přemístěna do nádvoří nemocnice Pod Petřínem.

Sv. Josef s Ježíšem - autor Josef Max (1854); původně zde od r. 1706 stála socha se stejným námětem od Jana Brokofa, byla však střelbou poničena, stejně jako vedlejší Pieta, a umístěna v Lapidáriu NM. Maxovu sochu objednal velkoobchodník Josef Bergmann.

Sv. František Xaverský - autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1711); sousoší bývá považováno za Brokofovu nejhodnotnější práci na mostě, přestože ji vytvořil v pouhých 23 letech. Jak tehdy vypadal, můžeme vidět na mladíkovi stojícím pod světcovou rukou s křížem, kterému dal svoji podobu. Dolní část sousoší tvoří postavy z exotických zemí, kde František působil jako misionář - Číňan, Tatar, mouřenín a Ind, kteří nesou desku se stojícím sv. Františkem. Před ním klečí pohanský kníže, přichystán přijmout křest. Toto sousoší, podobně jako původně protější, stejně monumentální skupina Ignáce z Loyoly od téhož autora, se při povodni r. 1890 s částí mostu zřítilo do vody. V r. 1913 byla osazena zpět kopie od Čeňka Vosmíka, originál se nachází v Lapidáriu NM, stejně jako zbytky sousoší sv. Ignáce. Oba světci byli významnými jezuity, sv. Ignác tento řád založil.

Sv. Kryštof - autor Emanuel Max (1857); původně zde stála strážnice, která se při povodni 1784 zřítila do vody i se strážníky. Silák Kryštof pocházel z Kanánu. Sloužil Bohu tím, že přenášel na ramenou pocestné na druhý břeh divoké říčky. Jednou takto přenesl samotného Krista, který na sebe vzal podobu malého dítěte - tento výjev zobrazuje sousoší (jméno Christophoros znamená řecky "ten, který nese Krista"). Sv. Kryštof je patronem cestujících, lodníků, plavců, ochránce proti bouřím a vodě.

Sv. František Borgiáš - autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1710); ústřední postava třetího generála řádu jezuitů, pocházejícího ze slavné katalánské rodiny Borgiů, je doplněna dvěma nesouměrně umístěnými anděly po stranách, kteří nesou obrazy Madony a svátosti oltářní. V dolní části soklu jsou světcovy atributy: přilba (býval vojákem), koruna (do doby, než se stal knězem, byl místokrálem Valencie) a kardinálský klobouk. Horní část podstavce nese znak purkrabího Františka z Colletu.

Sv. Ludmila s malým Václavem - autor Matyáš Bernard Braun (po r. 1720); původně zde stávala socha sv. Václava jako vítěze mezi dvěma anděly od Ottavia Mosta z let 1695 - 1701, která se při povodni 1784 zřítila do Vltavy. Byla nahrazena Braunovou sochou, stojící původně na hradní rampě. Sv. Ludmila má v levé ruce závoj, jímž byla uškrcena, pravou rukou ukazuje do bible, v níž se učí malý Václav číst. Na reliéfu podstavce je zobrazeno Václavovo usmrcení. Torzo Mostovy sochy se nachází v Lapidáriu NM, některé její součásti byly vyloveny z vltavského dna zatím naposled v r. 2004. Také originál sv. Ludmily byl přemístěn do vyšehradské Gorlice, na mostě je kopie od J. Kačera a M. Kačerové z r. 1999.

Sv. František Serafinský - autor Emanuel Max (1855); také na tomto místě byla původně barokní socha světce od Františka Preisse, dnes je před kapucínským kostelem sv. Josefa na nám. Republiky. Dnešní sousoší nechal zhotovit hrabě František Kolowrat - Liebštejnský na památku záchrany císaře Františka Josefa I. při atentátu r. 1853. Sv. František založil žebravý řád františkánů a také stál u zrodu tradice stavění jesliček (provedl poprvé na Vánoce r. 1233). Na sousoší je zobrazen v typickém řádovém oděvu uprostřed mezi dvěma anděly - serafíny.

Sv. Vincenc Ferrerský a sv. Prokop - autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1712); dominikán Vincenc, pocházející z bohaté valencijské rodiny Ferrero, křísí nebožtíka v rakvi a se zdviženou rukou vyhání ďábla z posedlého člověka. Český patron, zakladatel a opat Sázavského kláštera Prokop, odstrkuje berlou satana. Na soklu jsou tři karyatidy - poprsí Saracéna a Žida, obrácených sv. Vincencem ke křesťanství, a plačícího démona, spoutaného sv. Prokopem. Reliéfy zobrazují Poslední soud a Orání sv. Prokopa s čertem. Oba tito světci podle vatikánských knih prý napravili 100 000 hříšníků, přivedli ke katolické víře tisíce Saracénů a židů, vzkřísili mnoho mrtvých a zkrotili mnoho čertů.

Bruncvík - mimo řadu soch na podstavci ve vodě, pod sousoším sv. Vincence Ferrerského a sv. Prokopa, stojí socha rytíře s taseným zlaceným mečem v pravici, erbem po boku a se lvem u nohou. Byla vytesána podle fragmentu původní sochy rytíře Rolanda z 15. stol. v kombinaci s vlastní představou sochaře Ludvíka Šimka (1884). Socha, která symbolizovala městské pravomoci, byla značně poškozena na konci třicetileté války při bojích se Švédy na Karlově mostě. Její tehdejší torzo a dochovaný původní podstavec jsou dnes uloženy v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti.

Staročeská legenda o Bruncvíkovi vypráví, že se vydal do cizích zemí vydobýt si právo na vylepšený erb s vyobrazením lva místo dosavadní černé orlice. Lva na svých cestách opravdu potkal a podařilo se mu ho zachránit před devítihlavou saní - od té doby ho věrně provázel. Bruncvík vlastnil zázračný meč, který podle pověsti na jeho přání sám srážel hlavy nepřátelům. Po návratu domů ho zakopal na Karlově mostě - má ho vyzvednout sv. Václav v místě, kde jeho kůň kopytem rozkopne zem na mostě při cestě na pomoc české zemi. Meč zničí nepřátele a bude navždy klid v Čechách. Při opravě Karlova mostu po povodni z r. 1890 byl prý v mostovce skutečně objeven velký zrezivělý meč.

Sv. Mikuláš Tolentinský - autor Jeroným Kohl (některé prameny uvádějí jeho syna Jana Bedřicha) (1708); světec žijící na přel. 13. a 14. stol. proslul svými zázraky a uzdravováním nemocných. V 18 letech vstoupil do řádu augustiniánů, působil v italském městě Tolentino. Socha, zobrazující světce podávajícího chléb chudým, vznikla na objednávku augustiniánů od sv. Tomáše. Na mostě je kopie od sochaře Jana Jiřikovského z r.1969. Originál je umístěn v Gorlici na Vyšehradě.

Sv. Luitgarda neboli Sen Sv. Luitgardy - autor Matyáš Bernard Braun (1710); sochařova první známá práce a výtvarně nejkvalitnější dílo Karlova mostu. Sousoší z pískovce, jehož vzorem mohlo být Berniniho Vidění sv. Terezie, vzniklo nákladem opata cisterciáckého kláštera v Plasích Evžena Tyttla. Originál je umístěn v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti. Kopii vytvořil J. Novák a B. Rak v r. 1995.

Luitgarda žila na přel. 12. a 13. stol. na území dnešní Belgie, byla členkou cisterciáckého řádu; jeptiškou se stala na základě zjevení Krista, který ji volal, aby ho následovala. Posledních 12 let svého života byla slepá a před smrtí se jí zjevil ve snu Ježíš na kříži, objal ji a přitiskl její ústa k ráně na svém boku. Tuto událost zobrazuje Braunovo sousoší.

Sv. Vojtěch - autor Michal Jan Josef Brokof - starší bratr Fedinanda Maxmiliána, který zřejmě spolupracoval (1709); socha v bohatě řaseném plášti stojí na soklu s andílky a znakem staroměstského konšela - donátora Marka Joanelliho. Originál je v Gorlici na Vyšehradě, na mostě je od r. 1973 kopie sochařů Vojtěcha a Karla Hořínka.

Slavníkovec Vojtěch byl druhým pražským biskupem, zasloužil se také o založení benediktinského kláštera v Břevnově. Vyvraždění svého rodu Vršovci přežil díky tomu, že v té době pobýval v Římě. Po návratu se rozhodl působit jako misionář mezi pobaltskými Prusy v Pomořanech, kde zemřel r. 997 mučednickou smrtí. Je světcem uctívaným v celé střední Evropě.

Sv. Jan z Mathy, Felix z Valois a Ivan - autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1714); monumentální sousoší objednal hr. František Josef Thun jménem řádu trinitářů, který založili ve 12. stol. sv. Jan a Felix a který měl za úkol vykupovat křesťany z pohanského zajetí.

Na skále stojí sv. Jan s rozlomenými pouty, vedle něj sv. Felix, o něco níže poustevník Ivan, jako zástupce zemských patronů. V dolní části skály je zamřížovaná jeskyně s uvězněnými křesťany, které hlídá pes a Turek s důtkami a šavlí. Za Turkem stojí jelen s křížem mezi parohy, který připomíná období, kdy oba zakladatelé řádu žili v lesích jako poustevníci a při rozjímání je vyrušilo zjevení jelena s červenomodrým křížem na hlavě.

Sv. Václav - autor Josef Kamil Böhm (1859); socha vznikla na náklad Pavla Aloise Klára, syna zakladatele Klárova ústavu slepců, k 25. výročí založení ústavu.

Ve směru od Staroměstské mostecké věže na Malou Stranu VPRAVO jsou tyto sochy:

Madona a sv. Bernard - autor Matěj Václav Jäckel (1709); uprostřed sousoší, které vzniklo na objednávku opata oseckého kláštera cisterciáků Benedikta Littweriga, stojí Panna Maria s Jezulátkem, k ní vzhlíží vpravo klečíci sv. Bernard v řeholním rouchu, andílek před ním drží opatskou pokrývku hlavy. V levé části kromě andílků jsou atributy Kristova utrpení - kříž, hřeby, kladivo a kleště, figura kohouta a veraikon - upomínka na pověst o Veronice, která zmučenému Kristu podává šátek k otření tváře, do něhož se zázrakem otiskl jeho obličej. Originál sousoší je umístěn v Gorlici na Vyšehradě. Na mostě byla v l. 1978 - 9 osazena kopie, jejímiž autory jsou M. Vajchr, V. Hlavatý, J. a P. Vitvarovi, M. Tomšej, A. Viškovská-Altmanová a J. Wolf.

Sv. Bernard byl náboženským myslitelem 12. stol., význačným představitelem řádu cisterciáků a jeho reformátorem. Celý život byl velkým ctitelem Panny Marie - napsal báseň Salve Regina (Zdrávas královno), o níž říkal Dante, že ji v ráji zpívají andělé.

Bradáč - patří k našim nejstarším veřejným plastikám. Původně byla na třetí klenbě Juditina mostu na staroměstské straně, při zaklenutí ramene byla vyňata a zazděna do nábřežní zdi mezi Karlovým mostem a křižovnickým klášterem do téže výšky. Plastika Bradáče byla prvním staročeským vodoznakem. Vědělo se, kam až voda v městě dosáhne, když vystoupí k bradě, nosu nebo jeho uším.

Madona, sv. Dominik a sv. Tomáš Akvinský - autor Matěj Václav Jäckel (1708); oba světci, zakladatelé dominikánského řádu, přijímají od Madony růženec. Pod Madonou je zeměkoule v oblacích a symbolický pes s pochodní v tlamě (Domini canes = psi Páně). Původní socha, pořízená na náklad dominikánů od sv. Jiljí, je umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti; na mostě osazena kopie V. Bartůňka a S. Hanzla z let 1958 - 61.

Sv. Tomáš Akvinský patří mezi největší středověké myslitele, byl zakladatelem scholastiky.

Kalvárie, sv. Kříž - kříž jako první ozdoba mostu zde stával už za Karla IV., od té doby byl několikrát vyměněn. Pískovcové sochy Panny Marie a sv. Jana vytvořil r. 1861 Emanuel Max; nynější bronzový zlacený kříž byl ulit r. 1629 v Drážďanech H. Hillingerem a r. 1657 zakoupen do Prahy za přispění Karla Škréty. Silně zlacený nápis v hebrejštině "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů" (Kadoš, Kadoš, Kadoš, Adošem Cevaot) okolo kříže byl podle nápisu na podstavci a podle pověsti pořízen královským tribunálem r. 1696 z pokuty Žida, který se posmíval kříži. Pověst však není pravdivá, odsouzený se stal obětí lživého udání. Pro židovské občany a návštěvníky města je nápis nepochopitelný a uráží jejich náboženské přesvědčení, proto sem byly 8. 3. 2000 umístěny tři tabulky s vysvětujícím nápisem, jejichž autorem je sochař Vlastislav Housa.

Sv. Anna - autor Matěj Václav Jäckel (1707); světice je zobrazena v dobově oblíbené podobě samotřetí, tzn. ve společnosti své dcery Panny Marie a vnuka Ježíška, který objímá zeměkouli s křížkem a Anna ho chová na ruce. Druhou rukou objímá Pannu Marii, která k ní vzhlíží a podává jí kytici růží.

Socha byla pořízena nákladem hraběte Rudolfa z Lisova, komořího a hejtmana Starého Města; originál v Gorlici na Vyšehradě, na mostě od r. 1999 kopie, jejímiž autory jsou Vojtěch Adamec a Martin Pokorný.

Sv. Cyril a Metoděj - autor prof. Karel Dvořák (1928 - 38); sousoší stojí na místě Brokofova sousoší Ignáce z Loyoly, které se při povodni r. 1890 zřítilo do Vltavy (dnes jsou sestavené fragmenty vystaveny v Lapidáriu na Výstavišti); sousoší vyjadřuje misijní činnost věrozvěstů a myšlenku slovanské jednoty. Autor si byl vědom skutečnosti, že jeho sousoší bude srovnáváno s díly rozvinutého baroka, proto mu jeho vytvoření zabralo poměrně hodně času. Podařilo se mu však vytvořit dílo moderní a zároveň respektující okolní plastiky. Sousoší bylo objednáno z podnětu ministerstva školství k 10. výročí vzniku republiky, osazeno r. 1938.

Sv. Jan Křtitel - autor Josef Max (1855); sochu objednal J. N. Gemerich z Neuberku, aby nahradila sousoší Jana Brokofa Kristův křest z r. 1706, které bylo poškozeno za revoluce r. 1848 (dnes v Lapidáriu). Jan Křtitel, patron johanitů - maltézských rytířů, má u levého boku kříž a mušli, připomínající Kristův křest.

Socha se až topornou nehybností odlišuje od dynamických barokních soch. Tento romantický směr 1. poloviny 19. st. (nazarénismus) zdůrazňoval sentimentalitu a uhlazené linie, které měly zvýšit působivost náboženských motivů.

Sv. Norbert, Václav a Zikmund - autor Josef Max (1853); původně zde stávalo sousoší se sv. Norbertem (zakladatelem premonstrátského řádu) z r. 1708 z brokofovské dílny, po poškození při pruském ostřelování bylo nahrazeno r. 1764 sousoším sv. Norberta s anděly od Ignáce Františka Platzera. Obě tato díla zmizela, jejich podoba je známa jen z dobových rytin. Nynější sousoší na novogotickém podstavci objednal strahovský opat dr. J. Zeidler.

Sv. Norbert založil ve 12. stol. řád premonstrátů; zásluhou strahovského opata Kašpara Questenberka byly jeho ostatky převezeny r. 1627 do Prahy a uloženy v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Strahově.

Sv. Jan Nepomucký - autor Jan Brokof (1683); nejstarší plastika na mostě. Dřevěný model (dnes v kostele sv. Jana na Skalce) vyřezal Jan Brokof podle hliněné skici vídeňského sochaře Matyáše Rauchmüllera; při práci se údajně obrátil z luteránství na katolickou víru. Návrh podle dřevěného modelu vypracoval arch. Jean Baptiste Mathey, baron M. B. Wunschwitz ji dal ulít z bronzu v Norimberku zvonařem J. W. Heroldtem. Tato socha sv. Jana Nepomuckého se stala závazným ikonografickým vzorem, podle níž vznikaly a vznikají další sochy světce u nás i v cizině. Pět hvězdiček kolem světcovy hlavy, rocheta, kříž a palma mučednictví jsou jeho neodlučitelnými atributy. Hvězdy se údajně objevily nad hladinou, když byl Jan Nepomucký svržen do vody. Mají symbolizovat 5 písmen latinského slova "tacet", což znamená "mlčí".

Na levém reliéfu podstavce je zpověď královny Žofie, na pravém je zobrazeno Nepomukovo svržení do Vltavy, uprostřed nápis a bronzový znak donátora. Výška sochy 2,5 m, váha 20 q, cena 7000 zlatých. Socha byla odhalena r. 1683 k třistaletému výročí úmrtí sv. Jana Nepomuckého, které však dárce špatně spočítal, neboť ten byl utopen 1393. Jan Nepomucký byl velmi populární u chudých lidí, jezuité jím potlačovali památku Jana Husa a Žižky. Na zábradlí mostu, odkud byl světec svržen do vody (mezi sochou Jana Křtitele a sousoším českých patronů), byl upevněn na mramorové desce nevelký dvojitý arcibiskupský mosazný kříž, opět s pěti hvězdami. Položí - li se ruka na kříž tak, aby se každý prst dotýkal jedné z hvězd, splní se prý tajné přání. Socha Jana Nepomuckého je umístěna na trojdílném podstavci, v kterém jsou zasazeny tři bronzové lité desky: první představuje zpověď královny Žofie, pravá deska znázorňuje světcovo svržení do Vltavy, na prostřední nápisové desce je uvedeno latinské jméno donátora sochy. Také reliéfu na soše sv. Jana Nepomuckého se lidé dotýkají pro štěstí.

Jan Nepomucký byl generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Na příkaz Krále Václava IV. byl r. 1393 umučen, protože odmítl podřídit duchovní právo vůli světského panovníka a odmítl vyzradit zpovědní tajemství královny Žofie.

Sv. Antonín Paduánský - autor Jan Oldřich Mayer (1707); pískovcová socha kazatele v řádovém rouchu mnichů františkánů s Ježíškem a lilií; u nohou světce stávala dříve ozdobná tepaná lucerna. Socha pořízena nákladem rady nejvyššího purkrabství Pražského hradu Kryštofa Mořice Witthauera.

Sv. Antonín Paduánský, člen řádu františkánů, pocházel z Portugalska. Měl neobyčejné kazatelské nadání a dar výřečnosti. Velkou část života prožil v Assisi, zemřel r. 1231 v Padově, kde byl později nad jeho hrobem postaven chrám.

Sv. Juda Tadeáš - autor Jan Oldřich Mayer (1708); světec - jeden z Kristových apoštolů, drží evangelium a kyj, kterým ho zabili pohané. Sochu objednal František Sezima rytíř Mitrovský.

Sv. Augustin - autor Jeroným Kohl; někdy bývá uváděn jeho nevlastní syn Jan Bedřich (1708); světec drží hořící srdce a šlape po kacířských knihách. Na soklu je znak donátorů - augustiniánů. Originál sochy je dnes umístěn v Gorlici na Vyšehradě, na mostě osazena kopie z r. 1971, jejímiž autory jsou J. Dušek, O. Velínský, A. Sopr a J. Hampl.

Sv. Augustin se narodil r. 354 v dnešním Alžírsku, od mládí se lehce učil, ale rád se také bavil. Až pod vlivem biskupa Ambrože a jeho ohnivých kázání přistoupil ke křesťanství, r. 396 byl sám zvolen biskupem. Sepsal pravidla řeholního života, z nichž později vycházelo mnoho dalších církevních řádů.

Sv. Kajetán - autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1709); sv. Kajetán s typickými barokními ozdobami andělíčky a obláčky, za sochou vysoký trojhran, který symbolizuje sv. Trojici. Sochu pořídil bývalý konvent kajetánů (theatinů) v Praze. Sv. Kajetán v 16. stol. tento řád založil, aby pomáhal lidem při morových epidemiích.

Sv. Filip Benicius - autor Michal Bernard Mandel (1714); jediná mramorová socha na Karlově mostě byla vytvořena v Salzburku na objednávku řádu servitů, jehož členem byl i její autor. Na mostě bylo umístěno už hotové dílo. Sv. Filip byl tak horlivým kazatelem, že byl jmenován generálním vikářem řádu; měl se stát i papežem, ale toto poslání odmítl (připomíná papežská tiára za jeho pravou nohou). V levé ruce drží kříž, květinovou ratolest a knihu.

V r. 2000 byla dokončena restaurace sochy. Restaurátor Jiří Diviš vyrobil zcela nový podstavec ze 4 kusů božanovského pískovce (váha 3,5 t, výška 1,8 m). Restaurátoři ak. sochaři Michal Tomše a Jiří Kaifosz zrestaurovali sochu na náklady manželů Lichtenštejnových.

Sv. Vít - autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1714); socha vznikla na náklad vyšehradského děkana Matějě Vojtěcha z Löwenmachtu. Sv. Vít v oděvu římského legionáře (pocházel ze Sicílie, žil ve 3. stol.) stojí na skále se lvy, ke kterým byl uvržen, aby ho zabili. Místo toho si však mírně lehli k jeho nohám. Předtím byl namáčen v kotli s vroucí smolou, ale vyvázl bez jediného zranění. Nakonec byl v žaláři mučen tak dlouho, dokud nezemřel.

Sv. Vít je patronem české země, je také ochráncem lidí trpících epilepsií, tanečníků, herců a komiků; kníže Václav získal od císaře Jindřicha ramenní kost světce a zasvětil mu chrám, který nechal postavit.

Sv. Kosma a Damián se Salvátorem - autor Jan Oldřich Mayer (1709); sousoší vzniklo na objednávku lékařské fakulty (sv. Kosma a Damián jsou patrony lékařů), oba světci jsou oblečeni v dobových úborech profesorů pražské univerzity, drží nádoby s léky a mučednické palmy. Uprostřed je Kristus - spasitel světa. V nápisu na podstavci autor přirovnává Kosmu k Hippokratovi a Damiána ke Galénovi.

-

4724 MuzBečov 2015 S 2433_00 Bečov muzej Museum Motorcycle Bečov nad Teplou Petschau Ardie – motocykly 1938.

Ardie – motocykly

Veterán

Na srazech HV se čas od času objeví motocykl Ardie. Ta to značka je u nás málo známá, stroje se objevují skutečně málokdy. Tato firma byla založena Armo Ditrichem, který se ve dvacátých letech zabil při zkušební jízdě motocyklu.

Z jeho jména a příjmení vzniká z počátečních písmen firma Ardie se sídlem v Norimberku.

Motocyklovou výrobou se tato firma zabývá v letech 1919 - 1958. První modely byly vybaveny vlastními motory o objemu 288 a 304 ccm. V roce 1925 začíná Ardie spolupracovat s jinými firmami, od kterých kupuje motory do svých motocyklů. Šlo především o firmu JAP z Londýna o různých kubaturách v rozmezí 347 ccm – 990 ccm. K civilním strojům přibyly i stroje sportovní a závodní o obsahu 347 ccm, 498 ccm a dvouválec 990 ccm s rozvodem OHV. Na závodních tratích se úspěšně představili tovární jezdci Ardie Georg Thumshirn, Darl Dobberkau a Gerd in der Elst.

Počátkem 30. let firma odebírá motocykly a převodovky od firem Sachs, Sturmey – Archer, Bark a Kuchen. Šlo převážně o nižší kubatury s dvoudobými motory.

V roce 1936 se firma vrací ke vlastní výrobě motorů, převážně dvoudobých. Za války vyrábí továrna zpočátku ještě několik předválečných typů motocyklů, později přechází na válečnou výrobu. Po válce se vrací k upraveným a překonstruovaným motocyklům předválečným, ale výroba je omezována a z důvodu konkurence je v roce 1958 zastavena.

Na snímcích je zobrazen velice vzácný sportovní motocykl Ardie SS 31 Silberpfeil (stříbrný šíp). U nás se nachází cca 6 motocyklů v soukr. sbírkách, jeden je vystaven v Technickém muzeu v Praze. Stroj je vybaven motorem JAP s ventilovým rozvodem OHV. Má obsah 484 ccm, vrtání 85 mm, zdvih 85 mm (čtvercový motor). Při 4400 ot/min dává 18 koní. Rám motocyklu je vyrobený z duralu. Stroj o váze 175 kg dokáže jet rychlostí 120 km/hod. Převodovka zn. Burman má 4 rychlostní stupně řazené ručně na nádrži. Motocykl má odpruženu přední vidlici, vzadu má pevně zavěšené řetězem hnané kolo. Přední i zadní kolo má rozměr 26 x 3,5. Stroj byl nafocen na závodech Ecce Homo Historic v roce 2010.

Přehled výroby Ardie ve 30. letech

100 ccm - RBZ 104 1934 2,2 koně

RBZ 105 1935 2,2 koně

RBZ 100 1937-1938 2,2 koně

125 ccm – MF 125 1937 – 1940 3,5 koně

RBZ 125 1937 – 1938 3,5 koně

S 125 1939 – 1940 4,2 koně

VF 125 1940 5 koní

175 ccm – Prinz 1933 5,8 koní

200 ccm – Silver Fox 1930 1931 7 koní

Junior 1932 6 koní

Speciál 200 1933 6,5 koní

RZ 204 Prince 1934 6,5 koní

RBZ 203 1933 6,5 koní

RBZ 204 1934 6,5 koní

RZ 205 1935 6,5 koní

BBk 205 1935 9 koní

RZ 206 1936 6,5 koní

RBZ 206 1936 7 koní

RBk 200 1936 – 1938 9 koní

RBZ 200 1937 – 1938 7 koní

RZ 200 1937 – 1940 6,5 koní

250 ccm RBZ 250 1939 – 1940 9,5 koní

350 ccm RBk 354 1934 16 koní

RBU 356 1936 10 koní

RBU 350 1937 – 1938 10 koní

500 ccm SS 31 Silberpfeil 1931 – 1933 18 koní

DBK 503 1933 22 koní

RBU 503 1933 15 koní

RBK 503 1933 22 koní

RBU 504 1934 14 koní

RBU 505 1934 – 1937 14 koní

RBK 505 1935 – 1938 20 koní

Technická data Ardie SS 31 Silberpfeil:

země: Německo

výrobce: Ardie, Norimberk

typ: SS 31 Silver Arrow

rok výroby stroje: 1931

typ motoru: JAP

počet válců: 1

chlazení: vzduch

obsah: 490 ccm

vrtání: 85 mm

zdvih: 85 mm

výkon/otáčky: 18 koní/4400

pohon: zadní

hmotnost: 175 kg

systém řazení: ruční, 4 st.

pneu: 26 x 35

rychlost: 120 km/h

výroba v letech: 1931-1933

Mgr. Tomáš Kunštátský - www.eurooldtimers.com

(Dolnoslezské vojvodství/Województwo dolnośląskie)

vlak KD 69377 (Wrocław Główny - Lichkov)

Nejenom lokomotivní a vozový park prochází za poslední roky v Polsku modernizací. Poměrně masivní jsou i investice do infrastruktury a to nejenom ve výstavbě tranzitních koridorů, ale i v rekonstrukcích větších či menších stanic, zvláště tam, kde jako relikt minulosti dosluhovala mechanická návěstidla a elektromechanické zabezpečovací zařízení. Takovou stanicí, respektive v posledních letech výhybnou byl i Biały Kościół, kde ještě donedávna fungovalo elektromechanické staniční zabezpečovací zařízení z roku 1923 dle zvyklostí DRG/DR. Výhybky a mechanická návěstidla (v roce 2003 osvětlována propan-butanem, později elektricky) byla ústředně stavěna řídícím výhybkářským (stavědlo Bk) a závislým výhybkářským stavědlovým přístrojem (stavědlo Bk1) od firmy Eisenbahnsignal-Bauanstalt Friedrich Paul Weinitschke G.m.b.H Berlin-Lichtenberg (elektrická část Siemens & Halske). Závory na přejezdu na henrykowskim zhlaví byly obsluhovány signalistou ze stavědla Bk1. Závory na strzelinskim zhlaví a v mezistaničním úseku Biały Kościół – Strzelin (zde byly do roku 2016 poslední mechanické závory na celé trati Wrocław Główny - Międzylesie ) obsluhoval závorář ze stanoviště u přejezdu silnice 395. Tak tomu bylo až do prosince 2018, kdy bylo uvedeno do provozu nové elektronické stavědlo řízené prostřednictvím výpočetní techniky výpravčím sídlícím nově na původním stavědle Bk1. Mechanická návěstidla nahradila světelná, mechanické přestavníky ve výhybkách elektromotorické a zabezpečovací zařízení přejezdů bylo kompletně zmodernizováno. Hradlový poloautomatický blok, který tvořil traťové zabezpečovací zařízení v přilehlých mezistaničních úsecích, byl nahrazen automatickým hradlem. Jako závan minulosti však působí fakt, že závorářské stanoviště na přejezdu silnice 395 bylo kompletně modernizováno a závorář, obsluhující přilehlé přejezdy, zde sídlí v novém služebním domku i nadále.

Krajský projektový ústav Praha, realizace v letech 1954-1959. Architekti Josef Havlíček, Karel Filsak a Karel Bubeníček. V Kladně-Rozdělově vyrostla šestice výškových domů s půdorysy ve tvaru písmene T. Domy měly díky době vzniku, jíž byla právě začínající a studená válka suterény s rozsáhlými kryty civilní ochrany a na střechách krajních věží se nacházely pozorovatelny StB.

Zdroj k popisku: Petr Vorlík, Český mrakodrap, Paseka, 2015.

The Ineos Grenadier is on the market since 2023. It's a SUV in the style of the original Land Rover Defender, built in the former Smart works in Hambach, France. This is the Quartermaster, a double cab pickup model, in a special edition X LeTech version. Due to its portal axes it has a ground clearance of 45 cm.

Původně knížecí hradiště v Bechyni, zmiňované již v 9. století, stojí na nejjižnějším skalním výběžku nad soutokem říčky Smutná a řeky Lužnice. Z majetku pražských biskupů "pustou horu Bechyni" získal před rokem 1268 král Přemysl Otakar II. a vybudoval zde kamenný hrad. Za krále Jana Lucemburského v předhradí bylo založeno město, roku 1323 obehnané hradbami; k mohutnému opevnění hradu došlo v 15. století. Od sedmdesátých let 13. století docházelo ke střídání majitelů; roku 1340 Bechyně byla i v držbě pánů ze Šternberka (znovu v letech 1477 až 1530, pak 1596 až 1715), od nichž ji získal v roce 1367 markrabě Jošt. Za Bechyňů z Lažan došlo na přelomu 1422-1423 k vypálení města husitským hejtmanem Janem Hvězdou z Vicemilic; hrad však byl dobyt Prokopem Holým až v roce 1428. Po éře Švamberků, majitelů Bechyně od roku 1530, tu v letech 1569 až 1596 vládl Petr Vok z Rožmberka, jenž zde měl svatbu (14.2. 1580) s Kateřinou z Ludanic. Sňatkem Marie Terezie ze Šternberka roku 1715 s Janem Leopoldem hrabětem Paarem přechází Bechyně do majetku Paarů, kteří zde setrvali až do roku 1948, kdy zámek konfiskoval stát.

Poté jej využívala ČAV. Po revoluci bylo panství v restituci navráceno a v současné době patří do majetku firmy se sídlem ve Vaduz (Lichtenštejnsko) Panství Bechyně SE/ Herrschaft Bechyne SE, kterýmž majitelem je Josef Šťáva.

Na majetku Panství Bechyně SE/ Herrschaft Bechyne SE, který obnáší 4982 hektarů vlastních lesních pozemků, 500 hektarů lesů pronajatých od okolních obcí, 282 hektarů rybníků, areál BECHYŇSKÉHO ZÁMKU a další nemovitosti na Bechyňsku, hospodaří česká dceřinná společnost Panství Bechyně s.r.o..

Zámek a přilehlé nemovitosti a pozemky jsou v podstatě od roku 1994 nepřetržitě opravovány. Do roku 2007 uskutečnila společnost Panství Bechyně rekonstrukce a opravy za více než 210 milionů korun.

Mezi nejdůležitější a nejnákladnější opravy patří kompletní rekonstrukce celé prohlídkové trasy zámku, zrestaurování nábytku a obrazů, rekonstrukce Vokova svatebního sálu (podlaha, kazetový strop, nástěnné malby) a rekonstrukce Jízdárny. Dále pak bylo investováno do rekonstrukce kašny, Lesního domu, historických fresek na nádvoří, zámecké věže až po kompletní výměnu střešní krytiny a krovů .

Zatím nejnovějšími rekonstrukčními počinami jsou nová střecha Kohoutku – Katovny i se zcela novou kohoutí korouhvičkou, restaurování třetí a poslední části historických fresek na nádvoří zámku a dokončená rekonstrukce původně renesanční fasády vnější strany zámku.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Původně knížecí hrad, zmiňovaný již v 9 století, stojící na nejjižnějším skalním výběžku nad soutokem říčky Smutná a řeky Lužnice. Od roku 1268 patřil Přemyslu Otakaru II., který zde vybudoval gotický kamenný hrad. Za krále Jana Lucemburského bylo v předhradí založeno město, roku 1323 obehnané hradbami. Během husitských válek bylo město i zámek vypáleno. Zámek byl výrazně přestavován ve třech slohových obdobích: pozdní gotika z dob Šternberků, renesance za panování Petra Voka z Rožmberka, klasicismus a empir za působení Paarů. Zámek Bechyně uzavírá velkou éru jihočeské pozdní renesance. Pozoruhodná je především výzdobou interiérů, dávající představu sídla, spjatého s mimořádnou osobností uměnímilovného Petra Voka, jenž zde měl svatbu s Kateřinou z Ludanic. Celkové vzezření zámku je zhruba takové, jako před více než čtyřmi sty lety, kdy tu žil Petr Vok. Zámek dal přestavět do renesanční podoby. Z nejstaršího sídla, přestavovaného zejména v roce 1477 a pak v letech 1510 až 1527, jsou podnes dochovány části dvou podélných staveb, spojených příčným křídlem, jež bylo v době renesance připojeno k nově vybudovanému tzv. Vokovu zámku. Čtvrté křídlo, ukončující jižní stranu nádvoří, bylo v roce 1791 strženo.

Nejhonosnější nástěnné malby s biblickými motivy na nádvoří jsou dílem Bartoloměje Jelínka-Beránka. Nejkrásnější místností je ložnice Petra Voka se štukovými výjevy na stropě, které námětem připomínají představu posledního soudu - Memento mori. Pozornost poutá pracovna Petra Voka, tzv. zbrojnice. Kromě zelených renesančních kamen je tu nejhodnotnější památkou kazetový strop s bohatou malířskou výzdobou s Alegoriemi Blahoslavenství. Reprezentační, tzv. Vokův sál - výzdoba sálu nemá v Čechách obdoby. Nástěnné malby zde představují zasedání nejvyššího soudu království českého. Výklenky oken jsou vyzdobeny postavami Ctností, Neřestí a biblických figur. Éru posledních majitelů, Paarů, připomíná šternbersko-paarovský znak nad krbem z roku 1740.

Zřícenina kláštera Rosa coeli se nachází v údolí řeky Jihlavy přímo pod hradním kopcem. Klášter se řadí nejvýznamnějším středoevropským církevním stavbám vrcholné gotiky. Spolu s hradem tvoří harmonický celek, nemající v našich zemích obdoby. Mohutné zdivo klášterního chrámu a přilehlých staveb upoutá snad každého návštěvníka svou nevšední monumentalitou.

Počátky kláštera spadají do 2. poloviny 12. století. V této době si na jižní Moravě budovali rozsáhlé dominium páni z Kounic. Z nich Vilém řečený z Pulína se účastnil mocenských bojů mezi českým knížetem Soběslavem II. a rakouským vévodou Jindřichem II. Jasomirgotem. Při vpádu do rakouské země roku 1175 vojska Soběslava II. plenila také církevní stavby, za což byli Soběslav a jeho nejbližší pomocníci dáni papežem do klatby. Ve snaze zbavit se klatby se Vilém z Pulína vydal do Říma k papeži a prosil za odpuštění. Papež mu za jeho pokání dal úkol vystavět na svých statcích klášter.

Stavba kláštera v Dolních Kounicích byla zahájena roku 1181. V tomto směru nezkušený Vilém požádal o pomoc želivského opata Gotšalka, který do nově zbudovaného kláštera uvedl v roce 1183 premonstrátky z kláštera v Louňovicích. Klášter byl pojmenován Rosa coeli – Nebeská růže a je nejstarším ženským klášterem na Moravě. Jeho založení podrobně popisuje ve své kronice opat kláštera v Milevsku Jarloch.

Nejstarší podobu kláštera dnes není možné důvěryhodně rekonstruovat. Z dochovaných pozůstatků románského zdiva obsažených v severním a západním křídle dnešní křížové chodby je možné usoudit, že kostel byl s největší pravděpodobností zděný, ale ostatní stavby byly patrně jen dřevěné.

Roku 1185 byly Kounice vypleněny vojskem českého knížete Bedřicha. Požár, který zničil celou obec, se ale klášteru vyhnul. Poté pomalu nastává ekonomický rozvoj klášterního panství. K základnímu majetku, který klášter získal při svém založení od Viléma z Pulína, postupně přibývají další vesnice a hranice panství se tak postupně rozšiřují. Význam kláštera se ještě více zvýšil roku 1268, kdy jej pod svůj patronát vzal papež Kliment IV. Roku 1284, po vymření drnholecké větve Kouniců, se dolnokounický klášter stal klášterem královským. Pod svou ochranu si jej vzal český král Václav II., který také udělil místnímu proboštovi pro Kounice právo týdenního trhu. V této době byl již klášter na tak vysoké ekonomické úrovni, že si mohl dovolit z vlastních prostředků vybudovat pro svou ochranu na návrší nad Kounicemi pevný gotický hrad. Po ukončení stavby hradu, někdy před rokem 1330, byla zahájena velkolepá nákladná přestavba klášterních budov. Vzhledem k neustálé stavební činnosti se klášter zadlužil, a došlo tak k oddálení dokončení přestavby až do let 1370–1380. Podle některých názorů se stavba protáhla až do doby po roce 1400. Z původních románských staveb kláštera byly uchovány jen drobné fragmenty, převážná část byla postavena jako novostavba. Práce byly provedeny ve dvou fázích. Po dokončení prostoru, který se dnes označuje jako kapitulní síň, a západní zdi nynější křížové chodby, zřejmě došlo ke změně plánu. Podle nového projektu byl vybudován kostel se sakristií, křížová chodba a další součásti klášterního obydlí, které se ale nezachovaly.

Po dokončení přestavby klášter postupně splatil veškeré dluhy a začal opět upevňovat svou moc. Toto období prosperity bylo přerušeno až husitskými válkami. Roku 1423 byl klášter husitskými vojsky vypleněn a zapálen. Po požáru byla nad chrámem obnažena klenba, která se v důsledku povětrnostních vlivů zřítila. Chrámová loď byla poté zakryta pouze trámovým stropem a původní klenba již nikdy nebyla obnovena. Roku 1434 již musel být klášter opraven, protože si mohl dovolit nakupovat další vesnice.

Na počátku 16. století, po nástupu nového probošta Martina Göschla, nastal velký úpadek kláštera. Probošt Göschl, který měl také hodnost světícího biskupa olomouckého, přestoupil k luterskému vyznání a oženil se s jednou z místních jeptišek. To mělo za následek, že jej olomoucký biskup suspendoval, král Ludvík na něj vydal vyhošťovací rozkaz, ale Göschl v klášteře zůstal a požadoval zapsání klášterního panství do svých rukou. Biskup Stanislav Pavlovský zjistil, že život jeptišek v dolnokounickém klášteře byl „neřestný a krajně pohoršlivý“. Roku 1526 Göschl utekl do Mikulova k novokřtěncům, poté však v Praze podstoupil útrpné právo a nakonec zemřel v olomouckém vězení. Zbylých 11 řeholnic si zvolilo nového probošta, kněze Jana, ale jejich nadále trvající neřestný život přiměl okolní obyvatelstvo k přepadení kláštera. Jeptišky se pak rozutekly po království a chrám byl částečně zpustošen a zneuctěn. Opuštěného kláštera s celým panstvím se roku 1527 ujaly Moravské zemské stavy, které je posléze předaly českému králi Ferdinandu I. Habsburskému. Ferdinand panství nejprve zastavil a nakonec roku 1537 prodal Jiřímu Žabkovi z Limberka. Jiří Žabka si Dolní Kounice zvolil za své hlavní sídlo. Nechal nákladně přebudovat bývalý klášterní hrad a opravil klášterní chrám, ve kterém zřídil rodinnou hrobku. Za dalších majitelů panství však klášter pozvolna pustnul.

O obnovu opuštěného kláštera se pokusili premonstráti ze strahovského kláštera. Roku 1698, po několikaletém složitém jednání, budovu odkoupili od tehdejšího majitele panství Ferdinanda z Ditrichštejnu. Již v následujícím roce upravili bývalou kapitulní síň na kapli a směrem k řece nechali postavit novou barokní budovu konventu. V následujících letech se renovovala křížová chodba a opravoval kostel. V přízemí křížové chodby byla dvě zřícená klenební pole obnovená z cihel tak, aby napodobovala původní architekturu. Jde tedy o jeden z nejstarších projevů památkové péče u nás. Roku 1703 byl nově zastřešený kostel znovu vysvěcen. Toho roku však Dolní Kounice zachvátil obrovský požár, který zničil i zrestaurovaný klášter. Poté byla opravena již jen budova konventu, kostel byl ponechán ve zříceninách a obřady se konaly pouze v kapli. Špatné ekonomické podmínky nedovolovaly rozsáhlejší opravy kláštera, a tak byly nakonec i mše v klášterní kapli zakázány. Strahovští premonstráti se dalších pokusů o obnovu vzdali a roku 1808 prodali klášter i s kostelem zpět dolnokounickému panství. Od té doby se budovy začaly definitivně měnit ve zříceniny.

Teprve roku 1895 nechal hrabě Josef Herberstein provést nejnaléhavější opravy, přičemž byla provizorní střechou opatřena křížová chodba a kapitulní síň. Od roku 1926 byly v klášteře prováděny z podnětu Komitétu pro záchranu památek v Dolních Kounicích udržovací a restaurátorské práce.

V současné době je majitelem kláštera římskokatolické biskupství v Brně. Historické budovy užívá město Dolní Kounice, které objekt zpřístupnilo veřejnosti. V posledních letech se stalo romantické prostředí opraveného kláštera místem konání četných kulturních akcí a výstav.

Rozsáhlý komplex budov kláštera částečně obklopuje středověká kamenná zeď. Do areálu se vstupuje gotickou hrotitou branou přes bývalý hospodářský dvůr. Vlastní část kláštera tvoří konventní kostel Panny Marie dochovaný v obvodovém zdivu, křížová chodba s rajským dvorem a přilehlá kapitulní síň. K těmto budovám směrem k řece přiléhají obytné objekty, jimž dominuje barokní budova bývalého konventu.

Nejmohutnější stavbou kláštera je kostel stojící na půdorysu kříže. Z vnější strany kostel podpírá systém opěrných pilířů. Hlavní vstup do kostela se nachází v západním průčelí podélné lodi. Kvůli klenbě chóru řeholnic z vnitřní strany je posunutý mimo osu kostela. Svým pojetím i sochařským provedením patří vstupní portál k ojedinělým dílům tohoto typu u nás. Hrotitý oblouk portálu je ve své zešikmené špaletě bohatě profilován, jeho tympanon spočívá na konzolkách v podobě lidských hlav nesoucích kružbový trojlist. Na něm je usazen reliéf Krista, žehnajícího pravicí a levicí držícího knihu života. Spodní cvikly kružbového trojlistu vyplňuje hlava muže a ženy. Hrotitý oblouk portálu je završen převýšeným trojúhelníkovým štítem, do jehož plochy je vkomponována panelová kružba trojlistu. Celý portál zakončuje kamenná kytice. Za vstupním portálem se otevírá pohled do hlavní lodě kostela. Zhruba v polovině podélné osy je hlavní loď přerušena příčnou lodí – transeptem. Dále následuje hluboké presbyterium uzavřené trojbokým závěrem. Ve vstupní části chrámu se po pravé straně nachází malý gotický portálek vedoucí na vřetenové schodiště ve věžici, která vystupuje z jižní zdi lodi a je završena zděnou jehlancovou střechou. Po úzkých schodech je možné vystoupit až nad koruny klášterního zdiva, odkud se otvírá nádherný výhled na klášterní areál a pohled na nedaleký hrad a zámek. I když interiér kostela je dnes bez kleneb, není obtížné při množství zachovaných detailů rekonstruovat původní vzhled. Žebra převážně hruškového profilu s reliéfně zdobenými svorníky nesla neobvykle archaicky pojaté šestidílné a sedmidílné klenby. V západní části hlavní lodě byl původně dřevěný chór, který byl později nahrazen kamennou stavbou v rozsahu tří klenebních polí. Přístup na chór byl z prvního patra jižního křídla křížové chodby nebo portálem ze zmíněného vřetenového schodiště. Charakteristické je horizontální členění interiéru souvislou podokenní římsou, k níž se sbíhají přípory kleneb nebo jejich svazky ukončené jemnou ostruhou. Místo hlavic je použito polygonálních baldachýnů se štítky, kraby a fiálami. Figurální konzoly kvalitního sochařského zpracování spolu s ostatními vyspělými kamenickými detaily jednoznačně ukazují, že v Kounicích pracovala stavební huť nejen důvěrně obeznámená s tvaroslovím obvyklým v parléřovské huti Karla IV., ale i dosahující její kvalitativní úrovně.

Portálem v jižní zdi kněžiště se vstupuje do předsíně bývalé sakristie. Sakristii tvoří prostorná síň s křížovou klenbou sbíhající se do středního svazkového pilíře. Klenba však není původní, ale byla rekonstruována z dochovaných architektonických článků a doplňků.

Ke klášternímu kostelu přiléhá na severní straně lodi křížová chodba s rajským dvorem. Přízemí křížové chodby je zaklenuto dvaceti poli křížové klenby. Vnitřní zeď je redukována pouze na pilíře hrotitých oken, které jsou v rajském dvoře zajištěny opěrnými pilíři. Klenební kamenná žebra hruškového profilu se protínají v kruhových svornících a sbíhají při pilířích arkád k štíhlým válcovým příporám s polygonálními patkami, na protějších stěnách se sbíhají do ostruhově podseknutých patek. Dvě klenební pole s cihlovými žebry připomínají barokní úpravy klášterních budov. Svorník jihozápadního pole nese nápis RESTAVRATVM A. MDCCCI V.A.S. – obnoveno roku 1701 Vít opat strahovský. Do prvního patra křížové chodby se vstupuje po dodatečně přistavěném zalamovaném schodišti. První patro bylo do rajského dvora otevřeno pravoúhlými gotickými okny s dělícím středním kamenným křížem. Z původních kleneb se dodnes dochovaly pouze baldachýnové konzoly.

V přízemí východního křídla křížové chodby se nachází vstup do kapitulní síně zaklenuté dvěma poli žebrové křížové klenby. Žebra hruškového profilu se skosenou hranou se kříží v kruhových svornících a sbíhají do konzol. Na svornících jsou reliéfy pelikána a beránka; pod individuálně rozčleněnou krycí deskou konzol jsou čtyři lidské masky s věncem dubových listů a hlavy berana a lva. Tyto reliéfní svorníky a figurální konzoly znovu připomínají souvislost s parléřovskou hutí. Kapitulní síň je vůbec nejcelistvěji dochovaným prostorem celého areálu.

V klášteře, především v přízemí křížové chodby, jsou shromážděny některé architektonické články a jiné součásti jeho někdejší výbavy nalezené při zabezpečovacích pracích zříceniny. Některé fragmenty pocházejí z jiných míst v Dolních Kounicích, zejména z hradu a zámku. Mezi nejvýznamnější patří neúplný náhrobek neznámého brněnského kanovníka s rytou kresbou kněze držícího kalich z roku 1349, torzo pozdně gotického figurálního náhrobku dolnokounického probošta Jiřího z doby okolo roku 1500 a fragment mramorového renesančního náhrobku s hlavou šlechtičny a znakem Žabků z Limberka (snad Anny Žabkové, z doby po r. 1588). Další památky z dolnokounického kláštera jsou umístěny v Moravském zemském muzeu a v Moravské galerii v Brně.

Amélie-les-Bains

‪#‎nature‬ - ‪#‎letech‬ - ‪#‎peche‬ - ‪#‎trip‬ - ‪#‎fishing‬ - ‪#‎nokill‬ - ‪#‎water‬ - ‪#‎riviere‬ - ‪#‎river‬ - ‪#‎calm‬ - ‪#‎peace‬ - ‪#‎rochers‬ - ‪#‎longuexposure‬ - ‪#‎bnw‬ - ‪#‎noiretblanc‬ - ‪#‎monochrome‬ - ‪#‎paysage‬ - ‪#‎waterscape‬

Copyright © Le boitier voyageur

Nádobový vůz Uacs451.1 9307 158-1

Mezinárodní označení: 84 54 CZ-ŽPSV 9307 158-1 Uacs451.1

Určeno k přepravě: práškových hmot (cement, ...)

Výrobce: Vagónka Tatra Poprad

Výroba probíhala v letech: 1973-1987

Vlastník: ŽPSV - Železniční průmyslová stavební výroba Uherský Ostroh, a.s.

Přezdívka nádobových vozů typu 451.1: "Cibule"

Železniční stanice Znojmo, červen 2015

Freight wagon Uacs451.1 9307 158-1

UIC identification marking: 84 54 CZ-ŽPSV 9307 158-1 Uacs451.1

Intended for transport: cement, ...

Manufacturer: Vagónka Tatra Poprad, Czechoslovakia

Years of production: 1973-1987

Owner: ŽPSV - Železniční průmyslová stavební výroba Uherský Ostroh, a.s.

Nickname freight wagons Uacs451.1 9307: "Cibule" ("Onion")

Railway station Znojmo, Czech Republic, June 2015

Služební vůz Da-K 9407 262-5

Mezinárodní označení: 30 54 CZ-ČDC 940 7 262-5 Da-K

Výroba: Česká Lípa

Výroba vozů probíhala v letech: 1948-1951, 1955-1957

Vlastník: ČDC - ČD Cargo, a.s.

Železniční stanice Znojmo, červen 2017

Service railcar Da-K 9407 262-5

UIC identification marking: 30 54 CZ-ČDC 940 7 262-5 Da-K

Manufacturer: Česká Lípa, Czechoslovakia

Years of production: 1948-1951, 1955-1957

Owner: ČDC - ČD Cargo, a.s.

Railway station Znojmo, Czech Republic, June 2017

Amélie-les-Bains

‪#nature - #‎letech‬ - ‪#‎peche‬ - ‪#‎trip‬ - ‪#‎fishing‬ - ‪#‎nokill‬ - ‪#‎water‬ - ‪#‎riviere‬ - ‪#‎river‬ - ‪#‎calm‬ - ‪#‎peace‬ - ‪#‎rocher‬ - ‪#‎longuexposure‬ - ‪#‎paysage‬ - ‪#‎waterscape‬

Copyright © Le boitier voyageur

Church of the Annunciation and St. Thomas the Apostle

Church of St. Thomas the Apostle, also known as the Church of the Annunciation and St. Thomas, is a huge Baroque parish church, originally a Gothic church of the Augustinian monastery. It is located in Brno borough Brno-center in the south Moravian square in the cadastral city of Brno.

The history of the church

The beginnings of the temple date back to the 14th century, when it was founded by John Henry originally as an Augustinian monastery. The church itself has been over the centuries many times repaired and reconstructed, its current baroque form dates from the 17th century. It is the parish church of the parish community Thomas in Brno.

The church building

The church in 1842 (right Governor's Palace)

Church of St. Thomas, right Baroque Governor's Palace

Moravian Margrave John Henry founded on February 2, 1350 the Augustinian monastery and church in the former Brno suburb who also wished to place here the ancestral burial ground. To build the smelter was invited Parler of Prague, which but for its completion in the third quarter of the 14th century, but did not participate. During the Hussite Wars the area was damaged and failed to fix it completely or to a Swedish siege of Brno in 1645. From 1661 began construction proceeded restoration of the church in the spirit of baroque morphology led by Jan Baptist Erna. The Gothic church has been extended with baroque trojlodím built shallow chapels. The monumental western facade was decorated with statues of saints from Jan van der Furth.

During the years 1732-1752 was fundamentally rebuilt the old convent and prelature, whose construction was part Moritz Grimm and his son František Antonín. Portal prelature is a statue of the Margrave John Henry and his son Jošt as Roman King by Joseph Leonard Weber. Moritz Grimm also in the years 1749-1752 barokizoval presbytery.

Interior

The image of the Virgin Mary of St. Thomas

The main altar depicting the Revelation of Christ to the Apostles by the Austrian painter Franz Anton Maulbertsch designed and sculptural decoration was carried out between 1762-1764 Josef Winterhalder st. with Jakub Scherz. Scherz is also the author of two side altars in the chancel with pictures of Thaddeus Rotter. Other predominantly černozlaté side altars date from the late 17th century and contributed to them sculptors Ferdinand Pfaundler, Baltasar Frobel and Jan van der Furth. Anthony Martin Lublin painted a picture on the altar of the Guardian Angel and the painting of St. Augustine, who is a copy of Peter P. Rubens from the church. Tomas in Prague's Lesser Town. Prague painter Jan Jiří Heinsch added the title picture on the altar of St. Mayor.

Organ case was ordered in the workshop of Antonin Riga, the pulpit is the work of F. Pfaundlera with paintings attributed to John the Baptist Spiess.

In a side chapel dedicated to Our Lady of Sorrows is located in the valuable Gothic stone Pieta horizontal type, whose authorship is attributed to Henry Parler, who worked as a stonemason and builder in the service of Margrave Jost. The head of the left nave is the Baroque altar with a gothic crucifix with angels from John J. Schauberger. This altar covering the original entrance to the Marian Chapel, which was kept in the monastery on the silver altar icon of the Virgin Mary of St. Thomas. Today, located in the Basilica in Old Brno. The tomb, located in front of the main altar are the relics of Margrave Jost.

Kostel Zvěstování Panny Marie a svatého Tomáše apoštola

Kostel svatého Tomáše apoštola, známý též jako kostel Zvěstování Panny Marie a svatého Tomáše, je mohutný barokní farní kostel, původně gotický klášterní kostel augustiniánů. Nachází se v brněnské městské části Brno-střed na jihu Moravského náměstí v katastrálním území Město Brno.

Dějiny kostela

Počátky chrámu sahají do 14. století, kdy jej založil Jan Jindřich jako původně augustiniánský klášter. Samotný kostel byl v průběhu staletí mnohokrát opravován a přestavován, jeho současná barokní podoba pochází ze 17. století. Jde o farní kostel farnosti Brno u kostela sv. Tomáše.

Stavba kostela

Kostel v roce 1842 (vpravo Místodržitelský palác)

Kostel svatého Tomáše, vpravo barokní Místodržitelský palác

Augustiniánský klášter s kostelem na tehdejším brněnském předměstí založil 2. února 1350 moravský markrabě Jan Jindřich, který si zároveň přál zde umístit rodové pohřebiště. Ke stavbě byla přizvána parléřovská huť z Prahy, která se ale na jeho dokončení ve třetí čtvrtině 14. století už však nepodílela. Během husitských válek byl areál poškozen a nepovedlo se ho kompletně opravit ani do švédského obléhání Brna v roce 1645. Od roku 1661 začala probíhala stavební obnova kostela v duchu barokního tvarosloví pod vedením Jana Křtitele Erny. Gotický půdorys kostela byl rozšířen barokním trojlodím s vestavěnými mělkými kaplemi. Monumentální západní průčelí bylo ozdobeno sochami světců od Jana van der Furtha.

V průběhu let 1732–1752 byl zásadně přestavěn starý konvent a prelatura, na jejichž vybudování se podíleli Mořic Grimm a jeho syn František Antonín. Portál prelatury je osazen sochami markraběte Jana Jindřicha a jeho syna Jošta jako římského krále od Josefa Leonarda Webera. Mořic Grimm zároveň v letech 1749–1752 barokizoval presbytář kostela.

Interiér

Obraz Panny Marie svatotomské

Hlavní oltář s obrazem Zjevení Krista apoštolům od rakouského malíře Franze Antona Maulbertsche navrhl a sochařskou výzdobu provedl v letech 1762-1764 Josef Winterhalder st. společně s Jakubem Scherzem. Scherz je také autorem dvou bočních oltářů v presbytáři s obrazy Tadeáše Rottera. Ostatní převážně černozlaté boční oltáře pocházejí z konce 17. století a podíleli se na nich sochaři Ferdinand Pfaundler, Baltasar Frobel a Jan van der Furth. Martin Antonín Lublinský namaloval obraz na oltáři Anděla Strážného a obraz sv. Augustina, který je kopií obrazu Petra P. Rubense z kostela sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Pražský malíř Jan Jiří Heinsch dodal titulní obraz na oltář sv. Starosty.

Varhanní skříň byla objednána v dílně Antonína Rigy, kazatelna je dílem F. Pfaundlera s obrazy připisovanými Janu Křtitelu Spiessovi.

V boční kapli zasvěcené Panně Marii Bolestné je umístěna cenná gotická kamenná Pieta horizontálního typu, jejíž autorství je připisováno Jindřichu Parléři, který pracoval jako kameník a stavitel ve službách markraběte Jošta. V čele levé lodi stojí barokní oltář s gotickým krucifixem s anděly od Jana J. Schaubergera. Tento oltář kryje původní vstup do Mariánské kaple, kde byla do zrušení kláštera uchovávána na stříbrném oltáři ikona Panny Marie Svatotomské. Dnes se nachází v bazilice na Starém Brně. V hrobce umístěné před hlavním oltářem jsou uloženy ostatky markraběte Jošta.

cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Tom%C3%A1%C5%A1e_(Brno)

Zopakování pokusu po 105 letech s replikou stroje Bleriot XI prvního českého aviatika Jana Kašpara/Repeating the experiment after 105 years with a replica Bleriot XI machines first Czech aviator Jan Kaspar.

Pardubice/LKPD/PED/Czech Republic

Giovanni Bontempelli, Hana Hegerová - Bože můj, já chci zpět

Ho vissuto tanti sogni e ho conosciuto il mondo,

sono già tanti giorni, già tanti anni

da quando il vento ha preso tutto ed è rimasta solo la voglia

Dio Mio, voglio tornare indietro.

Dio Mio, voglio tornare indietro.

Attraverso le montagne, le pietre, dai mondi pieni di tempeste,

sto venendo in punta di piedi per questo viottolo.

Con l'anima minuscola vedo

se sale il fumo da casa nostra

e non so se posso.

Non so se posso avere tutto questo ancora

lo so, lo so bene, che la vita non aspettava,

che la porta che conosci, dopo tutti questi anni con la vecchia chiave

apri solo a fatica, solo a fatica.

Ho vissuto un sacco di sogni e ho conosciuto il mondo,

dove dieci giorni vuoti sono mille anni inutili,

quando il vento ha preso tutto, è rimasto solo il desiderio,

Dio Mio, voglio tornare indietro.

Dio Mio, voglio tornare indietro.

Já žila hodně snů a poznala jsem svět,

už je to hodně dnů, už je to hodně let,

co vítr všecko smet a zůstala jen touha,

Bože můj, já chci zpět,

Bože můj, já chci zpět.

Přes hory, kamení, ze světů plných bouří,

zarostlou pěšinkou po špičkách přicházím.

S dušičkou malinkou koukám,

jestli se kouří z našeho stavení

a nevím, jestli smím.

Já nevím, jestli smím mít jako kdysi dál

já vím, já dobře vím, že život nečekal,

že dveře, které znáš, po létech starým klíčem

jen těžko otvíráš, jen těžko otvíráš.

Já žila hodně snů a poznala jsem svět,

kde deset prázdných dnů, je tisíc marných let,

když vítr všecko smet, tak zůstala jen touha,

Bože můj, já chci zpět,

Bože můj, já chci zpět.

Hrad Bouzov založil velmi pravděpodobně Budislav (Buz) z Lešan někdy okolo roku 1300. Průkazně stál roku 1317, kdy je písemně doložen „Buzo von Buzowe“ – Buz z Bouzova. Ten na hradě sídlil do roku 1339 či 1340, avšak jeho dědici – synové Zpitata a Vojtěch – neměli o Bouzov zájem a prodali jej pánům z Vildenberka (1340). Ti na hradě, který měl dosud velmi strohý charakter, vybudovali nový, na svou dobu výstavný palác.

V roce 1382 byl Beneš z Vildenberka ekonomickými těžkostmi přinucen Bouzov prodat moravskému markraběti Joštovi. Markrabě Jošt ustavil bouzovským správcem Procka Bůzovského z Vildenberka, který byl nechvalně známým loupeživým rytířem. Zničující boje mezi Joštem a jeho bratrem Prokopem se Bouzova nedotkly, nicméně, tehdejší neklidná doba si vynutila zesílení hradního opevnění.

V roce 1396 postoupil markrabě Jošt Bouzov zemskému hejtmanu Heraltovi z Kunštátu; páni z Kunštátu vlastnili bouzovské zboží po následujících sedmdesát let a zasloužili se i o rozšíření a opevnění hradu. Bouzov za nich dosáhl své současné rozlohy. Synové Heralta z Kunštátu neměli o Bouzovsko zájem a přenechali jej svému strýci Bočkovi z Kunštátu. Boček z Kunštátu a jeho tři synové - Boček, Hynek a Viktorin – patřili k významným stoupencům Husova učení a největším oporám táborské strany za husitských válek. Viktorin z Kunštátu byl dokonce osobním přítelem Jana Žižky. Dědictví po otci si rozdělili tak, že Boček získal Bouzov a Pyšolec, Hynek Poděbrady a Viktorin Litice nad Orlicí.

Roku 1422 vpadla na Moravu vojska vratislavského biskupa Konráda, která přišla na pomoc králi Zikmundovi proti husitům. Řada hradů, tvrzí a statků kališnických pánů byla tehdy obsazena a zničena; dobýván byl i Bouzov, leč neúspěšně. Význam rodu pánů z Kunštátu po husitských válkách dále stoupal a roku 1458 byl dokonce Viktorinův syn Jiří zvolen českým králem. Jiří svěřil v roce 1464 hrad svému věrnému stoupenci Zdeňku Kostkovi z Postupic. Nedlouho nato, za česko-uherských válek, bylo bouzovské panství stejně jako větší část Moravy popleněno Uhry a sám pan Zdeněk padl v bitvě u Zvole roku 1468.

Bouzov pak drželi Albrecht Kostka z Postupic, bratr Zdeňkův (1468 – 1477), jeho syn Hrabiš (1477 – 1481), Jan ze Šelmberka (1481) a zejména Boček Kuna z Kunštátu (1481 – 1494), který výrazně přispěl ke konsolidaci poměrů na panství po česko-uherských válkách. Od něj koupil zboží roku 1494 Hanuš Haugvic z Biskupic, který nechal na Bouzově vybudovat nový palác. Stalo se tak roku 1499. Hanuš byl ortodoxním katolíkem, který nechal ze svých statků vyhnat kněze podobojí a nahradit kněžími katolickými. Jeho syn Václav Haugvic byl mírným pánem, který zmírnil povinnost roboty svým poddaným.

Roku 1546 Václav prodal hrad a později i panství Prokopu Podstatskému z Prusinovic. I on byl mírným pánem svým poddaným, ale na rozdíl od Haugviců nesmiřitelným vyznavatelem českobratrského vyznání. Vyhnal katolický klér a dosadil kněží své víry.

V roce 1558 zničil Bouzov požár. Hrad pak zůstal pustý až do roku 1617, kdy jej koupil a nechal opravit Bedřich z Oppersdorfu, hejtman knížectví opolského. Působí až komicky, že pan Bedřich jako katolík nechal kněží na svých statcích vyměnit potřetí.

Za třicetileté války byl Bouzov jednou z nemnoha pevných opor císařské armády v kraji; roku 1643 se o jeho dobytí neúspěšně pokusili Švédové. Leč to je poslední významná událost, kdy Bouzov v historii vystupuje jako pevnost. Pan Bedřich z Oppersdorfu jej roku 1651 prodal a objekt, měnící majitele, začíná postupně chátrat.

V roce 1696 jej od Františka z Hodic kupuje řád německých rytířů, který hrad vlastnil příštích téměř dvě a půl století. Po tuto dobu hrad pomalu dále chátral a na konci 19. století byl již téměř zříceninou. V roce 1888 navštívil Bouzov rakouský arcivévoda Evžen, který jím byl okouzlen. Poté, co se stal velmistrem Řádu, vydal příkaz k obnově hradu. Rozsáhlá rekonstrukce byla započata v roce 1896 a trvala do roku 1910; Bouzov se tehdy stal oním „pohádkovým hradem“, který zná veřejnost dnes. Je však třeba uznat, že při přestavbě byl důsledně respektován původní půdorys a že bylo přihlíženo k nálezům učiněným při výkopech. Projekt tak určitě dopadl úspěšněji než např. puristická rekonstrukce Karlštejna. Jako nedostatek lze označit zejména tu skutečnost, že autor projektu – mnichovský profesor Hauberisser – implantoval do stavby českému prostředí cizí německé prvky, což bylo jistě dáno zemí jeho původu.

V roce 1925 byl inventář hradu částečně zestátněn a po krátkém intermezzu v letech 1939 – 1945, kdy Bouzov držela nacistická Gesellschat zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdenkmäler, přešel do vlastnictví státu úplně.

Zakoupil jsem si přes kamaráda na ebay tuto fotografii z konečné na Pískových dolech, kam zajížděla tramvaj v letech 1913-1964. Nakonec jsem ji dostal k svému nedávnému čtvrtstoletí jako dar- a tak se s vámi o něj podělím

Dnešní zámecký soubor Blatná patří nesporně mezi stavebné-historicky nejhodnotnější a architektonicky nejvýznamnější památky svého druhu u nás. Svou dlouhou historií, svébytnou architekturou ve vzácně dochovaném prostředí parků a vodních ploch i současným stavem se řadí ke klenotům mezi hradními komplexy. Vedle Švihova a Červené Lhoty je jedním z nejzachovalejších vodních panských sídel v České republice. Stavebně historický vývoj učinil z tohoto objektu pozoruhodnou ukázku uměleckých slohů minulých staletí, a protože se během svého vývoje nacházel převážně v držení významných šlechtických rodů, byla Blatná místem, kde se rodily a přetvářely dějiny střední Evropy.

Archeologické nálezy ukazují, že nevelký pahorek uprostřed blat (od blat má Blatná svůj název), byl osídlen již v prehistorických dobách. Koncem 7. a zejména v 8. století se na Blatensku začínají objevovat Slované. K souvislému slovanskému osídlení však došlo až ve 2. polovině 10. století.

Osada Blatná vznikla díky staré významné dálkové a obchodní cestě, která spojovala Sušici s Horažďovicemi, a v tomto místě překračovala říčku Lomnici. První historická zmínka o Blatné pochází z roku 1235, kdy je tehdejší tvrz poprvé písemně zmíněna jako sídlo Vyšemíra (erb střely), snad chudšího příbuzného Bavorů ze Strakonic. Další historická zmínka z roku 1241 připomíná jistého Předostu z Blatné, a je jisté, že nejpozději v jeho době zde existoval hrádek chráněný vodou, skládající se ze sídelního objektu a stavebně náročné domácí románské kaple, jež měla vzniknout někdy mezi druhou polovinou 12. století a rokem 1225. Přesto však někdy bývá nejstarší období blatenského hrádku spojováno, jak je tomu někdy i u jiných hradů na našem území, s rytířským řádem Templářů, o čemž vznikaly i pověsti. Písemné zprávy ale dokládají držbu Blatné světskými feudály. Pravděpodobnější by mohlo být působení rytířského řádu Johanitů sídlících na strakonickém hradě, patřícím Bavorům ze Strakonic, kteří získali Blatnou ve druhé polovině 13. století. Předpokládá se, že právě první Bavorové sídlící na Blatné se nespokojili s užíváním převážně dřevěného opevněného komplexu, ale začali s jeho přebudováním ve výstavnější sídlo, obehnané zděnou hradbou chránící dva paláce proti sobě stojící. Přirozená obrana hradu, okolní bažiny, začala být proměňována v souvislé vodní opevnění, které ovšem do dnešní podoby dovedli až pozdější majitelé. Asi v roce 1299 lze již Blatné připisovat charakter opravdového hradu. Posledním majitelem z rodu Bavorů byl do roku 1403 Břetislav ze Strakonic, synovec Zdeňka z Rožmitálu. Rod Bavorů vymřel po meči a Rožmitálští jako jejich příbuzní postupně dědili bavorovský majetek. Nad blatenskými hradbami zavlál praporec s kančí hlavou pánů z Rožmitálu. Dlouhé období jejich panování se pro Blatnou stalo zlatým obdobím. Za prvního držitele Jana z Rožmitálu bylo původní románské sídlo rázně přestavěno a Blatná se stala gotickou pevností s fortifikovanou vstupní věží.

Pod správou tohoto zpočátku příslušníka umírněného křídla husitské šlechty, později ovšem nekompromisního katolíka přečkal hrad i bouřlivé husitské období. Teprve za Janových potomků pak dosáhl hrad vrcholného stavebního rozkvětu. Janovi synové Jaroslav Lev a Protiva drželi Blatnou od jeho smrti v roce 1430. Zejména Jaroslav Lev, který se v písemných pramenech jako majitel Blatné objevuje od roku 1446, zastával vysoké státní funkce. Byl příbuzným krále Jiřího z Poděbrad, obratný diplomat a velmi vzdělaný člověk. Stál mimo jiné v čele českého mírového poselstva čtyřiceti českých pánů a rytířů, jež putovalo ve letech 1465 až 1467 po evropských dvorech. Při této cestě se nechal inspirovat vyspělou kulturou západoevropské šlechty.

Tyto inspirace pak uplatňoval při zvyšování reprezentativnosti svého blatenského sídla. Dával podněty k jeho rozsáhlé pozdně gotické přestavbě, která přinesla hradu charakteristickou dominantu hranolové vstupní věže s lomeným vstupním portálem, jež nahradila předchozí chudší vjezdovou bránu, a k věži z jihovýchodní strany přiléhající gotickou hradní kapli a tzv. Rožmitálský palác. Palác a svoji pracovnu v patře věže dal vyzdobit nádhernými freskami. Jaroslavův syn, Zdeněk Lev, zastával roku 1508 úřad nejvyššího purkrabího na dvoře krále Vladislava Jagellonského. Miloval přepych a pro svou reprezentaci zvyšoval výstavnost svých sídel. Jeho nejvýraznější stavební akcí bylo přebudování jihozápadního paláce na třípatrový skvostný goticko-renesanční tzv. Rejtův palác.

K jeho vybudování pozval na Blatnou proslulého stavitele Benedikta Rejta. Benedikt Rejt již dříve působil v královských službách, k jeho dílům patří i Vladislavský sál na Pražském hradě, stejně jako chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Zároveň tím však zatížil rodovou pokladnu vysokými dluhy, a jeho syn Adam Lev je proto nucen zámek a městečko Blatná v roce 1555 prodat sestrám Kateřině a Anně Řepickým ze Sudoměře. Od nich blatenské panství kupuje v roce 1560 Kateřinin manžel Zdeněk z rodu Šternberků. Dva roky po Šternberkově smrti koupil Blatnou v roce 1577 Jan z Rozdražova ze starého polského rodu hrabat Rozdražovských. Zanedlouho však zemřela po dovršení plnoletosti připadla Blatná na řadu let jeho synovi Václavovi z Rozdražova. Tehdy při severní straně hradby od vstupní věže až téměř ke Starému palá ci vyrostla nejmladší z blatenských palácových staveb - renesanční Rozdražovský palác. Stavovské povstání v letech 1618 až 1620 a třicetiletá válka však přerušily zvelebování blatenského panství. Za povstání byl hrad vydrancován až na holé zdi armádou vzbouřených českých stavů, vedenou Mansfeldem, a stejná pohroma stihla i městečko s jeho obyvateli. Václav z Rozdražova se v roce 1622 raději uchýlil do Slezska, kde v roce 1625 umírá. Vdova Anna Marie žila nadále s nezletilým synem Františkem Ignácem na blatenském panství, který je pak převzal v roce 1645. Ani pobělohorská doba však rozkvětu Blatné nepřála. František Ignác zemřel v roce 1691 aniž by zanechal dědice, a rod Rozdražovských tak vymírá po meči. Dědicem se stal Jan František hrabě Krakovský z Kolovrat, syn Anny Kateřiny, sestry zesnulého Františka Ignáce. Vzápětí však panství prodal hraběnce Ernestině Serenyiové, a původem maďarští Serenyiové tak drželi Blatnou od roku 1695 až do konce 18. století. S novou vrchností se přihlásila nová, tentokrát již barokní epocha, o které svědčí mnohé barokní sochy v městečku, skvostně přestavěný kostel v nedalekých Paštikách, jakož i barokizující přestavba Rozdražovského křídla. Roku 1798 koupil Blatnou od bratrů Serenyiů, z nichž ani jeden neměl dědice, Václav Karel (Wenzel Karl) Hildprandt z Ottenhausen, šlechtic původem z Tyrolska.

V držení Václava Karla a jeho potomků setrvala Blatná, s vynuceným přerušením v době komunistické éry, až do současnosti. Za Františka (Franz) Hildprandta došlo k nákladné adaptaci zámku, směřující k vytvoření reprezentativního sídla, poskytujícího ovšem zároveň pohodlné bydlení. Poté, za Roberta Hildprandta, prošel zámek v letech 1850 až 1856 novogotickými úpravami v romantickém duchu podle návrhu architekta Bernarda Grübera z Mnichova, které stavbě víceméně daly její současný charakter.

Koncem 40. let 20. století zámek převzala Národní kulturní komise a po komunistickém převratu byl Hildprandtům majetek zkonfiskován v roce 1952. Bedřichu (Friedrich) Hildprandtovi s manželkou Cornelií a dcerami bylo po roce 1958 umožněno, díky stykům rodiny s císařem Haille Selassie I., legálně emigrovat do Etiopie. Památky na etiopský pobyt tvoří dnes poutavou součást zámecké expozice. Po roce 1991 se panství vrátilo do rukou rodiny Hildprandtových, konkrétně manželky Bedřicha Hildprandta (zemřel v roce 1981 v Německu) Cornelie a jejich dvou dcer Josefiny a Jany. Současní majitelé se intenzivně zabývají jeho obnovou a zpřístupněním pro návštěvníky.