Brodići u jutro

Mirno jutro u luci, prve zrake sunca i miris mora. Možda zrake sunca slabe ali i dalje griju Brodići čekaju svoje vlasnike kako bi krenuli na novu plovidbu. Miran život u malom otočnom mjestu kakovo je Šilo.

Boats in the morning

A peaceful morning in the harbor, the first rays of sunshine and the smell of the sea. The sun's rays may be weakening, but they are still warm. The boats are waiting for their owners to set off on a new voyage. Peaceful life in a small island town like Šilo.

Krk bridge from Veprinac

Snimljeno u noći slabe vidljivosti

Shot in a night of low visibility

Boulders In The Mountain.

Beichiogau dychmygwr barddoniaeth uchafbwyntiau odli tonau arbrofion creigiau llwybrau llydan camau ffocws cryfderau metamorffedig,

große interpretationen emotionen neue dufttöne gefrorene wolken leuchtende flecken schwerer nebel gelb erneuert,

toir cóbalt spéir óg na maidine ag magadh aibhneacha bláthanna scaipthe tonnta glasa éadroma ag barrchaolú,

precaut necazuri alunecoase copaci întunecați pereți prăbușiți bucurii nedormite mâzgălirea artă violete slabe mersul solitar,

des fantômes qui passent des sons étranges de beaux cailloux des chevilles en croûte des insectes déroutants de la beauté des fleurs du vin rouge,

鋭い果実 熟した葉 手つかずの隠されたイチジク 明るいケシ 偉大な夢 おしゃべりな生き物 目覚める情熱 野生の画家 マインドクライミング 手足 頂上に到達.

Steve.D.Hammond.

Roma Ave, Albuquerque, NM

Podzim je melancholickej. A tenhle podzim před deseti lety tak působí po deseti letech ještě čím dál víc...

Je neděle, 31. říjen 2010. Vracíme se s Vandou z víkendovýho výletu do Krkonoš a samozřejmě že nejedeme po dálnici, ale touhle trasou, na který si můžeš ruce ukroutit. Kocháme se barevným listím v údolích a svět je melancholicky nádhernej.

Taky trochu tlačím mraky očima, aby mi dopřály aspoň krátkou zastávku na ikonickejch místech. Do změny jízdního řádu už zbývá jenom něco přes měsíc a zase je ve vzduchu otázka, jestli už ta éra severočeských brejlovců nekončí nadobro.

Tři čtvrtě na dvě a údolím už slabě slyšíš ten nezaměnitelnej hukot dvanáctiválce, střídavě se ozývá a utichá, jak vlak projíždí tou rozeklanou krajinou. Až pak zaburácí opravdu jasně a víš, že za vteřinu je tam. Na Novině, nejikoničtějším mostě, nejkouzelnějším místě týhle bohovský tratě.

O tuhle fotku jsem se ten podzim nesnažil poprvý, ale až teď to do sebe všechno zapadlo.

Po těch letech si fakt nevybavím, jakou muziku jsem měl tehdy puštěnou v autě. Kdybych si to mohl vybrat zpětně, bude to Tiersen, soundtrack k Good Bye, Lenin. Melancholie za tou ztracenou dobou, která vlastně nebyla tak super, jak se může zdát, ale něco do sebe měla.

Když už nic, tak to mládí. Roky, který ti nikdo nemůže vzít.

A přitom ti je už dávno vzal.

(750.160, R 1162, Novina, 31. 10. 2010)

Fapple ♥

Symbiotic Bogeymen.

Ошеломляющий охлажденный прогресс рибал-гулячий гробницы архаизм дикционирует бессознательный мир цинизма уединения,

epigrammi con bevute disastri tankards sensi porte chiuse strane rivelazioni misteriose differenze fugaci sfumature,

nosweithiau cylchdroi yn disgyn cellars beichiogi bygwth chwerthin yn dristus monotony ymyrryd gweledigaethau hellish blasphemy's du,

donderende roekeloze vrees onstuimige windvlagen decomposities brandende platen gewelddadige slagen geïnformeerde spiegels geketend verschrikkingen,

scânteie clopote adâncimi slabe uitate uitate șerpi otrăvitori ascunse grote grozave urlă roci,

cuirfidh comhráiteanna rúnda bláthanna dúnadh cnámha triomáin idiotacha criostail éin fhorbairtí i bhfad i gcéin príosúnachtaí amanna,

虐待要請罰勢力代表団の騒動激しい苛立ち不注意なデバイス暴露の印象即興の暗闇の出来事.

Steve.D.Hammond.

Roma Ave, Albuquerque, NM

Eiffel Tower, Champ de Mars, Paris, France

tak wlasnie wyobrazam sobie Arizone (no moze tylko drogi maja troszku lepsze)

obaczcież jak to wygląda na czarnym: View On Black

cos jak to: pl.youtube.com/watch?v=TtW16RuCH9Y (ale wykonanie slabe...)

albo to: pl.youtube.com/watch?v=WEA_XA7jntk&feature=related (ale obraz slaby) ;-)

See where this picture was taken. [?]

Knowing Thyself To Fully Knowing Thy Enemies.

Nihilistic incredulitate despicientia est contra fatuum sonat vitae,

verflixten indiskret Wissenschaft entgegen Ehre Erbe Dialektik,

curviei continuare poeți anemici inspira dincolo de,

нежелательно тирания человек убедить злых целей тщеславие Селф,

idealuri cristalizate adversarii denigratoare simțuri slabe temeri,

percepciones de validez conceptos conectados examinan idiomas pervertidas permanece,

proclamant actions distinctes incompréhension manières suffisantes désormais,

ymwybyddiaeth cyffredinol blaenorol ymchwiliadau gwybodaeth ar unwaith datgelu,

complexe representaties Integendeel testamenten se onpeilbare lessen ontwikkeld,

legbelső szubsztrátum rendelkezik versek jelenség táplálkozás önkéntes akciók,

gémissements horribles os sifflant mers brûlantes,

voci ciudate blestem in scadere luni stele dip,

groteszk elvtársak sok dühös kiáltások lóg édességek,

uordnede hjerter flåte Palfrey svar forteller,

ombreggia sotto cervelli spaventosi tetro parlò,

liopaí nach mbíonn socraithe wretched tintreach hissing mór a lorg,

容赦なく毒傷が受け入れ見つめ魂の裏切り者.

Steve.D.Hammond.

Burgundy Snobbishness.

Freiwillig seltsame Glückwünsche ernst Aussehen Transformation der Gebrechlichkeit,

Conditions de tolérance émotionnels conditions fondamentales bourgeois esprits spéculateurs Impressions,

Applicazioni disinibiti caricature commentatori di frammentazione estenuante conversazioni infinite,

cubet, daemones, regalius montuosa tribulationibus druid despcrat furnorum bibens ululatus canum risus scriptor,

διασκεδαστικό μάτια τραγούδι ρυτίδες επιχειρήσεων που περιλαμβάνει ποινές διάβολοι κοιλάδες κρατουμένων θανάτους ασθενειών,

spew naimhde vengeful comharsana salach tost folamh gaotha foréigneach guthanna muddy ag sileadh chomhairleoidh dó poisoned,

constrângeri slabe reinterpretate constrângeri uriașe beat perpetuă profesor binefăcătoare vă destin,

helse idealen wetten vleselijke martelingen onredelijke gedachten onweerstaanbare passies verlichtingen vastgebonden,

刺激性の誘惑の反乱を包み込む不思議な悲観的な衰え回うっとり闇の衛星を入力.

Steve.D.Hammond.

Casino Center Blvd, Las Vegas, NV

Baryte or barite is a mineral consisting of barium sulfate (BaSO4). Baryte is generally white or colorless, and is the main source of barium. The baryte group consists of baryte, celestine (strontium sulfate), anglesite (lead sulfate), and anhydrite (calcium sulfate). Baryte and celestine form a solid solution (Ba,Sr)SO4.

6948 MuzPriRij Barit - Težac Inv. br.: G01-350 Hrvatska Museum Croatia Rijeka Natural History Prirodoslovni muzej Rijeka 2018 S 2864 RAWBalkParkMuz_085

-------------------------

Barit je mineral čiji je kemijski sastav barij-sulfat (BaSO4). Ime mu je izvedeno iz grčke riječi βαρύς (težak). Jedan od trivijalnih naziva za njega je težac. Kristalizira u ortorompskom kristalnom sistemu. Služi kao osnovna ruda barija i u proizvodnji boja i papira. Iako sadrži metal barij, ne smatra se toksičnim, zbog izuzetno slabe topljivosti u vodi.

-----------------------------------------------

Fejs Hrvatsko geološko društvo:

www.facebook.com/Geologija/posts/1658819674219032

-------------------------------------------

Putuješ li iz Našica u Požegu, to će te na Južnom obronku planine Krndije, gdje se sa strmina spuštaš u selo Gradište, iznenaditi divan pogled. Tebi pred očima širi se zelena ravnica, obrubljena u dalekih daljinah briegovi raznih oblika. Na lievo ti je Dilj-gora sa liepimi svojimi brežuljci i dolinami ; nad njom strše pod modrimi oblaci glavice bosanskih gora. Na desno gledaš, kao u zelen podrt zid, Sujnik planinu, a daleko se pred tobom pruža od istoka na zapad požeška gora. Njoj na podnožju vidiš svjetle zvonike i biele kuće stare Požege. Vidik je taj zaista krasan. Nehotice svrneš okom, sve to više salazeć, uviek na onaj niz šumovitih stožaca, koji se nad Požegom i vrhovačkim gradom pod oblake dižu ter se svakim kretom ceste na novo ukazuju. Dobrom cestom projuriš na šijačkih kolih kroz Kulu, ostaviš na desno Kutijevo i Vetovo, na lievo Pleternicu i Blacko, pa eto te u Padežu, eto pred tobom Požege na Orljavi. Grad se razprostire istočno-zapadnim pravcem na ušću klanjca Vučjaka pod Babjom gorom, a siže južnim svojim krajem u spomenuti klanjac. Istočni mu dio, tako zvani Arslanovci, i glavni trg leže pod briegovi Grginim-dolom i Kapavcem, a zapadni prema Novoj Gradiški pcd Sokolovcem, nazvanom po hrabrom gvardijanu Fra Luki Imbrišinoviću, Sokolu. Od glavnih tih dielova pruža se pet drugih ulica i trg svete Terezije prema sjeveru, šesta, kako već gore rečeno, u Vučjak. Iz ovoga teče potok istoga imena. Ljeti neznatan, jedva da u njem koja kap vode, zna se on od bujica tako razlievat, da biva po grad pogibeljnim.

U proljetno je vrieme taj klanjac stan nebrojenih slavulja i ivna po njem šetnja do Vrhovaca. Briegovi na desno i na lievo obiluju kestenovim drvećem, raznovrstnim šikarjem, a dalje prema Vrhovcem liepom gorskom šumom. U pol ljeta hladi studen vjetar toplinu sunca i vrući zrak ovoga perivoja.

Požega je u svemu dosta. liepo zidana, kuće imućnijih gradjana ukusne a nova se gimnazija, stan opatica, ujedno djevojačka učiona, zatim kolegija (nadbiskupsko sirotište), crkva sv. Terezije i neke privatne kuće upravo liepimi sgradami nazvati mogu. Trgu se na sjeveru i zapadu nanizao red jednokatnih, većinom svodovanih kuća. Da su jedine ulice ravnije, bilo bi mjesto jošte mnogo ljepše, akoprem vrlo ugodno na svakoga djeluje, tko god. ovamo dodje. Liep su nakit gradu visoki vinogradi, koje i najmanja kišica maglenom koprenom zastire. Strašan je ovdje tutanj gromova, nu prekrasan vidik na cielo požeško polje.

Požega je središte svoje županije u svakom smislu. Tuj stanuje veliki župan, tuj jest sudbeni stol, (ovdje ga zovu sedrijom) porezni ured, mierničtvo, gradski sud, velika gimnazija, viša djevojačka učiona ; tuj su mnogobrojni trgovci, zanatlije svake ruke, a ponajviše opančari, klobučari, čurčije (krznari), čižmari i. t. d., koji cielu okolicu poslužuju svojom robom. Ovamo se na nedjeljne sajmove stiču seljaci sa svih sela, da prodavaju i kupuju. Ljudi su ovi liepi, čisti i dobro obučeni, a nošnja jim jedna od najljepših u cieloj Slavoniji. Ukusno se nosi ženski spol; većinom su žene kriepke i visoke, a mnoge medju njimi krasotice u pravom smislu. Što god vidiš biela na seljakinji ili mužu njenu, sve je domaći obrt žena, pače ponajviše isto sukno.

Okolica požeška od boga blagoslovljena svimi darovi naravi, ubraja se medju najljepše predjele domovine Hrvatske. Jeseni putuju ciele karavane kola kroz Požegu na Osiek, vozeć onamo šljive, kestene, srčike - jabuke, orahe i kruške, kojih su najodličnija vrst tako zvana buzdovanlije, Šteta, da je taj gorski kotao tako udaljen od svjetskih cesta.

Požega rodi već obilan broj odličnih muževa, domovini i svomu imenu na diku a od starina je na glasu kao središte Slavonije. Od ovud i Turci podjarmljivahu ostalu zemlju, kojom poslie gospodovahu, ovamo bježahu za vrieme neprilike.

I ogledajmo na ta vremena davne prošlosti, na te burne i krvave dane pa se divimo, da sam izaslanik smrti, kleti Musloman, nije mogao toliko naravne snage u našega naroda uništiti.

Već praktični Rimljani držahu ovo mjesto po njegovu položaju središtem ovih krajeva, koje nazivahu liepim imenom "vallis aurea;" mjestu nadjenuše imena "Inicerum" i "Recatina". Akoprem ne bijaše po svoj prilici tuj, gdje je dan danas, to je ipak, pružajuć se od Kaptola sve do Orljave, dosizalo dovle. Tako posvjedočavaju novci careva Antonina, Maksimina, Dioklecijana, i Konstantina , ter ostanci izkopanih rimskih sgrada na cieloj pruzi od Kaptola do Požege. Tako je važno mjesto valjalo čuvati proti nenadanim navalam sa sjevera. Tomu doskočiše Rimljani. Od Rekatine išlo se tada preko planine kaptolačke u Podravinu.

Povrh Orahovice, iznad grada Duzluka, na isoku briegu leže razvaline prastara na četir ugla sagradjena grada. Te ogromne zidine biela kamena obrasla je sada šuma, te jih zastire oku. Odavle je viditi cielu Podravinu ća do počuhskih gora .i sigetskih brežuljaka, a put, koji no mimo gradine vodi iz požeškoga polja na Kaptol ili Vetovo preko na Dravu zove se i dan danas jošte rimskim putem. Vjerojatno je, da su rimske straže sa ove strategičke točke nadzirale južne krajeve Panonije. Dobar bo pješak dodje od ovih zidina do Kaptola za dvie ure, pa je dakle straž i lahko bilo dojaviti u Rekatinu koju god pogibelj. Poslie su sjegurno i krvoločni Turci odovud pozornim okom strašili nad nezadovoljnim i slobodu snujućim hrvatskim narodom.

U sred se Požege podigo strm humak, osamljen kao da ga Kentauri ovamo hitnuše; zove se "gradom" jer je na njemu bila nekoč tvrdjava požežka, "Possegavar".

Burna je prošlost potresla i razvalila ove zidine, koje gledahu kroz tolika stoljeća slavu junačkih djela, ali i teško gospodstvo tursko; kojim se jedva jošte trag poznaje. Tko da jih je sagradio, neznam; nu skoro bih mogao uztvrditi, da je grad godine 1163. ako ne baš sagradjen, to sjegurno popravljen na poticanje Bele (Alexius), brata kralja Stjepana IlL, jer usljed njegova nastojanja gradiše Požežani te godine prve kamenom zidane kuće .

Već prije i poslie godine 1224. bijaše Požega imovinom ugarskih kraljeva, ter uživaše sva prava i slobode kr. slobodnoga grada za vladanja Karla. I oko 1311. Vrhovni je nadzor nad njom imao kraljevski blagajnik, koji joj ujedno bijaše vrhovnim sudcem u svih pravosudnih parnicah, a velik ugled ne samo u duhovnih, nego i u svjetovnih stvarih imahu prepošti i abaši požeškoga arcidiakonata. Ovaj bijaše sa 23 župe podredjen g. 1332 biskupiji pečuhskoj, Prepošt požeški bude 11 rujnu 1233. pozvan od kralja Andrije II. u Ostrogon, da uvaži i podpiše, dokumenat, sastavljen o pomirbi kralja i sina mu Bele (poslie kralj Bela IV.), koji se bješe tako ljuto zavadili, da jih je. mirio sam papa Grgur IX.

Godine 1312 upravljaše kastelom požežkim po svoj prilici neki Stjepan Bagim Požeški, koji vojujuć za svoga kralja, Karla I., proti njegovim ustašam u Magjarsku otide, kreševo u dolcu Rozgonu na rieci Tarczi zametne i ondje 15. lipnja zaglavi . Sličan udes stiže i prepošta Mihaila. Kada je najme god. 1330. slavonski ban, ujedno erdeljski vojevoda Toma Farkas predobio Karla na svoju ruku, da osvoje Vlašku zemlju, podje s njimi i požeški prepošt Mihailo. Osvetljivi bojari navale na vraćajućega se iz njihove zemlje kralja ter pokolju, akoprem već mir ugovoren bijaše, od 10. do 14. studenoga većinu kraljevske vojke, sve dvorske svećenike i prepošta požežkoga, od 10. Ako je ovaj pao kao junak, to se je opet drugi odlikovao svojim juridičkim znanjem u stvarih duhovnih. Tako posvjedočuje sliedeći dogadjaj. Henrik, abaš piliški izagna opetovano i nasilno opata Andriju iz samostana cikadorskoga. Andrija podnese svoju tužbu papi Urbanu V. a ovaj pozva godine 1367. nadbiskupa koločkoga i njegova blagajnika sa abašem požežkim, da stvar iztraže i sude kako bude pravo . Ime toga abaša nije mi poznato. Stečeni si ugled čuvahu duhovnici i nadalje, kako se kojih 15 godina za tim dokaza. Godine bo 1383., kada je u Dalmaciji buknuo ustanak proti palatinu Nikoli Gorjanskomu, poradi njegova nasilnoga vladanja posla palatin požežkoga prepošta Nikolu sa Ditrikom Bubekom, bratom dalmatinskoga bana Mirka onamo, da upru sve sile i bunu utaže. Palatinu bje do toga puno stalo, buduć u ime kraljice Marije, kćeri Ljudevitove, vladaše, koja mu svu moć prepusti. Naravno, da da se našlo protivnika, Jedva što spomenuti muževi red i mir u Dalmaciji uzpostaviše, bukne god. 1386, drugi po palatina kobniji ustanak na drugom mjestu. Jasnosti radi pripoviedati ću dogodjaj ponešto obširnije.

Palatinovimi najme spletkami, komu se nedade odreći gospodovanja, bje novo izabrani kralj Karlo Dračanin (Durazzo) u Budimu ubijen. Usljed toga se pristaše kraljevi ujedno protivnici palatina razbjegoše na sve strane, bojeći se, da jih nestigne ista kob kao i kralja.Najžešći neprijatelji Nikole Gorjanskoga, Stjepan Lacković, Stjepan Simontornya ter Ivan Horvat uteknu u Hrvatsku“, odakle sakupljenom ondje vojskom već u travnju i svibnju iste godine na dalmatinske gradove udariše, da se osvete za Karlovo ubojstvo. Oholi Gara, preziruć nepovoljne viesti iz Dalmacije, pozva kraljicu Mariju, kćer Ljudevita i Jelisavu udovu njegovu, da podju s njim u u Slavoniju, gdje mu je djedovina, grad Gorjani kod Djakova. pa da se same osvjedoče o ništetnosti ustaških pokušaja. One se dadoše na put, praćene samo banom Nikolom, njegovimi sinovi i rodjaci, nadalje Blažem Forgačem i malom četicom dvorjana. Na dan svetoga Jakova stigoše u Djakovo. Krenuv pako odavle, dočeka jih obavješteni po dobrih uhodah Ivan Horvat. Znajući za smjer njihova putovanja udari iz zasjede nenadano na nje obkoli jih svojom četom, ter nastane kratka ali žestoka borba napastovanih proti mnogo većemu broju napastnika. Blaža Forgača baci hitac sulice sa konja, a glavu mu od trupla odsjekoše sablje nesmiljenih neprijatelja. Tada skoči palatin strielomice s konja na uzlaz kraljičinih kola pa posegnuv za sabljom trgne ju taj strahoviti čovjek iz korica, da obrani sirote ženske. Preziranju smrti vikao, negleda na leteće oko sebe strielje nu neopazi, takodjer, da se jedan od neprijatelja došnljao izpod kola do njega. Taj ga pograbi za nogu. Sruši ga na tla ter mu na zapovjed Horvata s mjesta glavu odsieče. Najmladjega sina palatinova ulove, stariji uteče sa svojimi bratići. Ulovljenu kraljicu dade Horvat posvoj prilici na Požegu odvesti u grad Krupu u Lici, tada vlastničtvo vranskoga priora. Mislim, da je tom sgodom bila Marija u Požegi, jer se ovdje Horvat u to vrieme češće nalazio, pače ovdje svoje ljude oko sebe sakupljao. Za Jelisavu veli Bonfinius, da ju baciše u rieku Bosut, gdje se utopila, dočim de Paulo tvrdi, da ju je dao vranski prior u Novom gradu zadušiti.

Prolivena krv zlim plodom urodi. Čim je kralj Žiga sjeo na ugarsko prestolje, izdade godine 1387. na sam veliki četvrtak zapovied, da se gospoda hrvatska. i dalmatinska spremaju na vojsku proti slavonskim ustašam, velike čete proti kralju na oružje dignuvšim, ter ovimi svu Slavoniju zlostavivšim. Kraljevoj se zapovjedi prvi odazva mačvanski ban Nikola sin ubijenoga kod Gorjana palatina. Osvojivši brzo Ilok, ulovi ondje Mirka, sina Andrije Lackovića i dovede zatim svoju vojsku pred Požegu. Ovamo bijaše medjutim Ivan Horvat pribjegao pa se u gradinu zatvorio. Obsjedanje započe, ali nada, da će Horvata zarobiti, iznevjeri bana Nikolu. Za vrieme dogovaranja o predaji trdjave izmaknu Horvat pomoćju Simontornye, lažljivoga prijatelja banova, a viernoga svoga na kraljevska vrata u Bosnu. I to bilo jošte godine 1387.

Deset je zatim godina vladao priličan mir oko Požege. Tada udariše 1397 Muslomani sa Tvrdkom Surom na njenu okolicu i na sam grad, dočim jim druga njihova vojska sa nevjernim Simontornyem i Laokovićem Sriem osvajaše. Godine istom 1398. protjera ih ban Ivan Morović preko Save. Usljed toga dodje malo kašnje kralj Žiga osobno u Požegu. Utaborivši ovdje svoju malu vojsku, odluči dulje vremena ostati. Iz Požege napisa list Trogiranom, moleći jih da mu pošalju svoje strojeve za hitanje kamenja i svoje željezne kuke za razvalivanje zidova; koje da će od njih preuzeti izaslanik njegov, Ivan Gorjanski ter dovesti u Dubicu, buduć da je naumio odanle osvajati Bosnu. Ujedno poruči u Magjarsku i u Erdelj, da mu pošalju dovoljan broj banderija. Kraljeva se medjutim nada neizpuni. Travljani nedadoše svojih strojeva radi nemogućnosti i raznih potežkoća, a magjarske banderije nedodjoše; k tomu neimaše on dosta novaca, da veću vojsku sakupi. Zato odluči drugo. Jedan dio vojske odpremi u Vlašku, ostali porazdieli uz duž Save, sam otide u Poljsku. Pet godina kašnje, 1403, bude opet Požega središtem vanredna sastanka. U tih najme i nekih drugih krajevih kraljevine puče glas, da će umjesto Žige zakraljevati Ladislav, sin ubijenoga u Budimu Karla Dračanina. Pristaše se daklenovoga nazovi kralja, većinom sami magjarski velikani sastadoše u Požegi. Svrha njihova viećanja bijaše pismen sastavak o dočeku i krunisanju novoga poglavara zemlje, o kom mišljahu, da će skoro doći. Taj pako nedodje, bojeći se slične kobi, kao što je stigla bila njegova otca. Sastanak požežki, videći, da novoga kralja neima te čuvši, da Žiga kraljem ostaje, razide se opet.

Dosele bijaše Požega kraljevskom imovinom, nu god. 1415 dobi drugoga gospodara; bosanskoga najme vojevodu, Ivana Hrvoju, kojemu ju Žiga kao nagradu za vierno ratovanje proti ustašam pokloni. Nije joj bilo sudjeno ostati Hervojinom. Vojevoda, odmetnuv se naskoro od kralja, bude lišen svih svojih dobara a Požega opet kraljevskim vlastničtvom. Lahko moguće, da ju poslije opet darovao Žiga prije svoje smrti jošte Ladislavu plem. Thamasy-u. Ovaj bo dolazi godine 1437 kao grof požežki. Revan katolik i velik Protivnik Husita i Patarena, stanujućih medju Dunavom i Savom", zavoli on živo papinoga izaslanika, franjevca Jakova de Monte Brandona, koji proti tim razkolnikom po cieloj pečuhskoj biskupiji, naravno i u Požegi propoviedaše. Čini se, da je grofova požežkih bila gradina i poslie godine 1445. U okolici bijahu plemići iza smrti kralja Žige podigli radi buknuloga tada gradjanskoga rata nekoliko novih kula i gradova. Sabor na Rakošu (1445) dozvoli, da se te a i požežka tvrdjava kao branici proti Muslomanom neporuše.

Sabor ustanovi takodjer, da svaki vlastnik svoju kulu ili grad iz vlastitih svojih sredstava popravljati i u dobrom redu držati mora, ali da u tu svrhu nijednoga od svojih podanika na privažanje zaire ili na rad prisiljavati nesmie; nadalje, da svi imućni stanovnici varoša, dakle i gradjani požežki, osobno i to jahajuć na pomoć doći imaju, ako bi Osmanlije navalili. Broj ote konjaničke čete nije bio stalan, ali grof je požežki imao svakiput 100 jahača, a ciela županija 300 momaka na noge staviti. To je svega banderija od kojih 450, strielicami, tobolci mačevi i sabljami naoružanih vojnika. Njim na čelu bijaše po svoj prilici sam grof; regeste bo kralja Žige odredjuju, da svi imućni plemići i baruni osobno u rat poći imadu, postavivši kastelane na obranu svojih tvrdjava i gradina, pa ako bi koji od njih prije dovršena rata potajno povjerenu mu četu ostavio, da gubi svoja imanja.

Dozvola, što no ju gore spomenuti sabor na Rakošu dade, bude razlogom, da su plemići, svakojakimi poveljami obdareni, ovu dozvolu zlo rabili. Njihove se najme kule, proti neprijateljem sagradjene, pretvoriše u gniezda okrutnih otimača, koji sve to bezobraznije ugnjetavahu narod. Svi mogući zločini bijahu na dnevnom redu. Ubojstva, prodavanje ljudi, rušenje kuća, osakaćivanje čeljadi, zatvaranje sudaca, koji hotijahu svojom odlukom kojega od, plemića kazniti, postadoše svakdanjimi dogadjaji a otimanje nescienjahu sramotom, nego vitežkom zabavom. Tomu zlu da na put stane; odredi kralj Matija 1478. da tako zvani judicium generale, to jest krvni sud proputuje županijom .požežkom. Strahom ga i trepetom dočekaše plemički razbojnici, sjedeći u svojih kulah, po zakutcih pakračke-Papuk-Sujnik-požeške i· Krndije-gore, jer strahovit zaista bijaše ovaj pod vedrim nebom držani sud.

Okrivljenika postaviše uz zataknutu u zemlju sulicu, na okolo posjedoše prisjednici. Ove si izabra sam predsjednik Mihailo Orsag plem. Guth, muž strog, nepodmitljiv nu i pravedan. Nakon najstrožije iztrage spusti se sulica nad glavom krivca u znak, da je na smrt odsudjen. Judicium generale dolazilo dva put u Požegu ; drugi put, god. 1480, odsudi slavonskoga bana Ivana Tuza de Lak na prognanstvo.

Pa kakos je djelovao taj krvni sud na poboljšanje objestnoga plemstva? Ostalo sve kako i bilo. Slab je blagoslov, gdje su velika gospoda, koja nepripoznavaju nikakova zakona. Kralj je Matija bio višeput bez novaca, plemići mu posudjivahu svojih, nije dakle čudo, da je jedan zaštićivao drugoga, pa da kralj uz najbolju svoju volju nije mogao red uvesti, kako ga je želio. Posudjivanje i zalaganje bijaše običai plemstva; i Požega bje za posudjene novce založena. Nadošavši njezin god. 1491 novi vlastnik Nikola Hedervarski, te uveden u svoje ovo imanje po konventu Krstaša sv. Stjepana Jeruzolimskoga de Biela. ostavi grad i pripadajuča ovomu dobra Franji Hedervaru. Ovaj založi god. 1500 i grad i gospoštnu svomu šogoru Stjepanu Rozgonju i njegovoj supruzi Katarini; možebit zato, što je ne samo novaca trebao, nego i u strahu bio za svoje, buduć da su Osmanlije god. 1494 Požegu i požešku županiju, isto tako i križevačku i varaždinsku poharali i kojih 7000 zarobljenika u sužanjstvo odveli bili. Hedervar nenasluti zaista uzalud drugu navalu Turaka, jer u ljetu god. 1502. pre djoše oni kod sela Malina, bivše gradiške pukovnije, oriovačke satnije preko Save. udariše opet na Pcžegu, osvojiše i razoriše varoš i gradinu, nastavivši svoje haranje' tja do Vukovara-". Vraćajuće se odanle hametorn potuče Juraj Kanižki kod Mitrovice:", tako, da se nisu mogli nadalje držati u Slavoniji.

Nemiri i otimanje za priestolje u državi ugarskoj, bijahu već od davna povodom, da je poštenija većina težila za uredjivanjem nasljedstva u vladi. Zaradi toga zaključi sabor na Rakošu god. 1505, 4. Iistopada., da odsele samo Magyar kraljem biti može. Taj zaključak bijahu pod pisala i dva izaslanika požeške županije, Nikola Szelnatacs i Žiga Ratkaj. Mir, koji no zavlada u toliko oko Pežege, da se, kako vidimo, moglo-malo više misliti i na poslove unutarnje, umiri i obitelj spomenutih Hedervara. Založenu gradinu i gospoštinu požešku izkupi vlastnik joj Franjo Hedervar na kratko vrieme. Godine 1514 ju sa svim pripadajućim zemljištem uruči Franji Dessofy-u. Predaju potvrdi kralj Vladislav II. a na petak poslie svih svetih iste god. bude Dessofy u svoja dobra i u županiju kao veliki župan uveden". Veliki su župani tada imali više vojničkih posala nego današnji. Valjalo je ne samo novačenje izvesti, nego i gospodu plemiće prisiljivati, da i oni vrše vojničke svoje dužnosti. Kada je god. 1525 kralj Ljudevit II. zahtievao, da se naoružani izaslanici ciele države sakupe kod Hatvana pod gorom Matrom, naredi, da županija požeška kao i vuko varska stalan broj punomoćnika i svaka po 1000 konjanika saboru na dispoziciju pošalje. Tomu se je pozivu županija svakako odazvala, a požežki su konjanici sjegumo valjani i hrabri bili, jer je Ljudevit imao na svom dvoru požežkih husara, medju kojimi je služio za malenu plaću i bivši ban Petar Keglević". Medju velikimi župani pošežkimi nalazimo zatim god. 1526 nekoga Petra Martins-a, Magjara. a godine zatim, 1527. grofa Krisofa Frankopana zaštitnikom iste županije, kojim ga imenova Ivan Zapoljski, kada si je po Slavoniji stranku stvarao proti kralju Ferdinandnu.

Petnaest godina bijaše medjutim minulo, odkada je, Požega postala imanjem Dessöfy-a : nu kako su sve na e svietu mienja tako i gospodari njeni. Godine 1529. pokloni ju Ferdinand I. Ladislavu More-u, učinivši ga 1 ujedno pokroviteljem benediktinske opatije "Gotho", t. j. kutijevačke. Ćudna zaista pokrovitelja samostana! Lav pokrovitelj mirnih gazela, vuk čuvar ovaca! More bijaše nasilnik i otimač, da mu nije bilo para. Ne samo po Slavoniji. nego i po Magjarskoj imaše velik broj otimačkih kula, u kojih naslagaše porobljeno kojekud blago, pače i crkvene dragocjenosti. On bo nije izbirao ; otimati kršćaninu ili Turčinu, seljaku ili crkvi, bogu posvećenoj: to mu bijaše svejed no. I sada zatraži i zadobi pokroviteljstvo samostana kutijevačkoga - da može dohodke njegove pobirati!

Slabo je valjada veselje imala nad tim svojim gospodarom i Požega, akoprem niti novi nadošavši za Moreom ništa bolji od ovoga nebijahu.

Pošto je već prije Solejman veliki dio Slavonije osvojio, dodje god. 1535. Mohamed Jahi Oglu u Požegu, čuvši, da su svi bogatiji stanovnici iz okolice onamo pouticali, osvoji grad, koji se radi slabe svoje posade braniti nemogaše i protjera sve kanonike i svećenike. Ovi utekoše u Pečuh.

Žalostan bijaše odsele udes Požežana, jer Turci strahovito gospodovahu. Ciela bi se knjiga njihova zuluma napisati dala a svako se srdce sgraža nad tolikim krvničtvom, što no ga ovi vam pir i kroz koje 152 godine ovdje počiniše. Ćestiti gradjani hrabro se doduše otimahu, jedan se je junak za drugim podigao, da staru slobodu uzpostavi - ali zaman. Osamljeni i svakoj pomoći u svojoj gorskoj kotlini nepristupni, moradoše podleći. Krvavi oni listovi njihove povjesti, u koliko su fragmentarno sačuvani, pripoviedaju o tih borba, njim na diku a Turkom na vječnu sramotu. Od onih 15 zapovjednika, kojih imena znademo, malo je koji umro naravnom smrću a jedva jih je dvoje, kojim se može nadjenuti častno ime čovjeka. Evo jih u izvadku. Prva su tri Mohamed Jahi Oglu : Mura i Jahija. sin Oglua.

Jahija opljeni samostan franjevaca. Četvrti bijaše Skander-bog. Ovaj pade 1580 kod razvalina grada Gorbonka u bitci proti Baltazaru Batthyanu, Gjuri Zrinjskornu, Franji Nadazsdu i Franji Glaubitzeru. Skanderbergovu glavu poslaše junaci nadvojvodi Karlu u znak, da se bolje bore sa Turci nego li Niemci. Za Skanderbergom sliedi 1581 beg nepoznata imena. Taj podje na zapovjed Šašvarberga u Magjarsku, da ju poharuju. Ondje zaglavi po svoj prilici s drugimi po Zrinjskom, Batthyanu, Nadazsdu i Glaubitzeru poraženi mi Turci u močvarah kod Szent- Balasa.

Imena petoga i šestoga paše nisu poznata; onoga ubiše ustaše požeški kod vrhovačkog grada, ovoga u samoj Požegi. Solčić paša bijaše sedmi u tom kolu. Ime ga odaje poturicom : isto tako i sliedećega za njim Hassan pašu Zloića. Taj zasluži svoje ime u svakom smislu nečovječnošću i krvoločtvom. Za njegova gospodovanja dodje god. 1603. Sigmund Trautmansdorf., da se Turkom osveti na Brestovac u Požegu, razvali gradine i sela, zapljeni marhu, ter otme Turkom sve, što su imali. Kukavna zemlja više postrada tom zgodom, nego isti Turci. Zloića hitnuše Lapsanovićevi vojnici u bezdno (valjda u zdenac). Dobar je i pošten čovjek bio Karamustafa Čunić; njega pako otrovaše Turci, jer je bio pravedan i čuvao kršćane. Hussein Sulimanića ubiFranjo Matijević; Nuri Effendi pogibe, kako vele, od otrova. a i sliedeću dvojicu pogubiše razjareni Slavonci. Serasćera najme usmrti Tomo Bakić; Rustan pašu, najkrvoločnijega zlotvora, koga majka rodi, ustrieli puškom Nikola Šarić. Zadnji. od paša pošežkih bijaše Ibrahim. Slaba i ostarjela tiela ter nemogav se malom svojom posadom odoljeti navali dolazećega u rujnu god. 1687 generala Dünewalda, odluči on, da će ostaviti Požegu. Njegova momčad zapali varoš, oplieni okolicu i pobježe preko Save. Njim se pridružiše i Turci iz susjednih oko Požege kula. Dünewald ostavi 1000 momaka posade u Požegi, pa odjuri u Gradišku. Pred njim pobjegoše svi Turci, stanujući medju Savom i Dravom preko u Bosnu Ali liepi krajevi požeški veoma jim omiliše. God. 1689 udare opet na Požegu, prešav kod mjesta Svinjara. Nu Fra Luka Imbrišinović, gvardijan franjevačkog samostana, obaviešten o njihovu dolazku po fratrih bosanskih, sakupi brzo vojsku, kojom jih na briegu Sokolovcu . i razbije. Car ga Leopold pohvali i sokolom nazva. Nemogavši osvojiti Požege, nahrupe i godine sliedeće 1690. mnogobrojniji i zato silniji ter ju zauzmu. Relju, koji caru Leopoldu Irnbrišinovićeve izvještaje nosaše, na kolac nataknuše , uhvaćenoga pako Imbrišinovića odsudiše doduše na smrt, al ga za velike novce opet na slobodu pustiše. Pokusi, što jih zatim od god. 1691. do 1699. učiniše, da Slavoniju stalno osvoje, nebijahu uspješni. Tvrdjava požeška dobila je po odlazku Turaka jaku posadu, kojoj na čelu bijaše zapovjednik Mihovio Zöld a poslie njega god. 1710. podpukovnik Valvazor. Ovaj. umre god. 1714. - 22. siečnja te bude sahranjen kod franjevaca. Već 1. svibnja iste godine dodje na njegovo mjesto Pinter". Nanj udare Turci 1716. zadnjim svojim, nasrtajem, ali mu u pomoć dodje general grof Drašković tim da je potisnuo Turke iz Hrvatske, najme iz Podzvezde i Biele stiene uslied čega i Slavoniju ostaviše. Kada se pako na broju 4000 povratiše, zauzeše opet Požegu. Nu čini se, da zatim ondje ostali nisu, jer Pinter umre god. 1719. u gradu i bude takodjer kod franjevaca zakopan'". Njega nasliedi gradski zapovjednik Pös, koji izgorjelu god. 1720. varoš ponešto opet podigne. Pös, bijaše dugo u Požegi jer istom 1730. dodje mu zamienik grof Locatelli'". U to je vrieme čestito gradjanstvo marljivo nastojalo oko razvitka zaostale kulture. Isusovci, došavši prvi put g. 1698. u Požegu'", nastaniše se razorenom djeloma samostanu Paulina kod kamenitih vrata, nu sagradiše već 1731. svoju palaču, današnji kolegij.?" Oni, pa nadalje barun Pejačević i obitelj Dessoöffy najviše djelovahu oko razvitka škole ; temelj, što no ga ovi položiše, bijaše dobar, jer se god. 1762 i 1763. bogoslovne i mudroslovne znanosti u Požegi predavahu. Obitelj Dessoöffy imala grad i perivoj uz cestu, kojom se ide iz Brestovca u Orljavac. kod sela po njih "Deževci" nazvanoga. Sada neima niti temeljnih zidova više.

Požeški grad ostade po odlasku zadnje garnizone 1750. prazan'". Zato odredi iste god. županija. da imadu ti njem stanovati 3 županijska pandura: Kralj ga onda g. 1753. predade zagrebačkomu biskupu Thausy-u, koji ga naumi popraviti. Zaište zato i pripadajuće zemljište, kojega mu Požežani nehtjedoše dati, tako, da je biskup od svoje nakane odustao. Tim bijaše sudbina grada, to jest propast potvrdjena.

Kako stari ljudi pripoviedaju, to nebijaše gradina velika, ali veoma visoka i jaka, zazubljenih i puškarnicami probijenih zidina; ulaz joj na iztoku od arslanovačke strane a na zapadu visoka kula. Gromovi su jako pucali u nju a g. 1809. udari tako jako u podrtinu, da je zid prema župnoj crkvi sv. Terezije od ozgor do dole razkolio. Tadanji župnik Luka Peaković u strahu, da bi se zid mogao srušiti na crkvu, zamoli pismeno, da poglavarstvo grad poruši. Izaslana u tu svrhu komisija pristane uz župnika te grad bude srušen. Njegovim su kamenem temelji mnogih kuća pod briegom sazidani. Sada je nešto malo jošte temeljnoga zida vidjeti, ostalo pako poravnano i u šetalište pretvorene. Okružni zid, koji je opasao nekoč gradinu i kuće pod njom, bijaše kulami utvrdjen. Od svega ostade samo malen dio i jedna kula u tako zvanom gradskom majuru, gdje je od ceste uklonjen i tim spašen.

Konačno primiećujem, da je Požega silno postradala od vatre i od vode. Godine 1779. izgori velik dio, zatim 1842. - 29. travnja 168 kuća sa, gradskim arkivom, samostanskom knjižnicom i dragocjenimi u njoj povjestničkimi rukopisi fratara; ujedno nestade i latinskoga rukopisa povjesti slavonske od podžupana Čoke. Treći veliki požar bijaše god. 1854. - 16. travnja

Dva poloma oblaka, prvi god. 1792., a drugi 16. svibnja 1868. počiniše kuće rušeć i sve potapajuć silnu štetu.

Ernest Kramoerqer.

----------------------------------------

ERNEST KRAMBERGER

(Podravska Slatina, 1843. - Celovec, 1920.);

Škole je pohađao u Bjelovaru, Grazu i Vinkovcima. Studirao je u Grazu i Beču, 1872. službovao na gimnazijama u Osijeku, Požegi, Karlovcu i Bjelovaru, gdje je od 1886. do 1892. ravnatelj Gimnazije. Plodan je pisac: surađivao je u ˝Vijencu˝, ˝Prosvjeti˝ i drugim listovima.

Napisao je ˝Povijest kr. male real. gimnazije bjelovarske˝, 1877. i niz historijskih rasprava.

Bavio se i crtanjem pejzaža, te su mnogi njegovi radovi bili objavljeni u časopisima i knjigama.

------------------------

s437 6939 Vienac1880, Požega - Risao prof. Ernest Kramberger, Zabavi i pouci, Tečaj XII., God., Uredjuje ga August Šenoa, Izdaje dionička tiskara ,1880., u Zagrebu, Tisak dioničke, tiskare

----------

Povijest.hr:

www.facebook.com/historia.hr/posts/1981834565197944

------------------------------

Vienac1880:

www.facebook.com/photo.php?fbid=10212827774864361&set...

-----------------------------------------------------

Old towns:

www.facebook.com/photo.php?fbid=10212827801905037&set...

---------------------------------------------------------------------

Tannheim 24/08/2013 EDMT (Tannkosh 2013)

By Sherrie Thai of ShaireProductions. Feel free to download and use these as a background for commercial or noncommercial projects. If you decide to use them, please let me know how it goes by sending a link or an image. Enjoy!

Aničko moje! Já ti taaaaakhle moc moc děkuji! ♥♥

Medvídek je úžasný (to je slabé slovo!!!). A všechny věcičky, které s ním přišly jsou fantastické! Klobouk dolů před tvým umem! ♥♥ Děkuji ti velice moc! ♥♥

(www.flickr.com/photos/anna1603/)

_______________________

Adorable teddy bear is from my wonderful friend Andulička! ♥♥

Amigurumi Teddy Bear is soooooo cute! ♥

I love all of his miniatures! His clothes are fantastic! ♥

Oh! Dear Andulička, thank you sooooooooooo much! ♥♥♥

- Please. Excuse my English ♥

Baryte or barite (BaSO4) is a mineral consisting of barium sulfate. The baryte group consists of baryte, celestine, anglesite and anhydrite. Baryte is generally white or colorless, and is the main source of barium. Baryte and celestine form a solid solution (Ba,Sr)SO4. More on:

en.wikipedia.org/wiki/Baryte

-------------------------------------------------------

Baryte Ba ( SO4 )

Habitat: It is often represented mineral. It is found in Croatia in Gorski Kotar and Lika. Bosnia and Herzegovina ( Kreševo ), Czech Republic, Italy, Germany, Georgia, USA.

Color: It is colorless and because of impurities it can be white, yellow, brown, reddish or black.

Basic information: Crystallizes in the orthorhombic system. The crystals have fibrous, nodular to massive crystal habit. Geodes are in shape of rosette or crest, and aggregates are granular, radial, bulbous, earthy and dripstone.

Baryte occurs hydrothermal, sedimentary or it can occurs as mineral of crust spending.

Moh’s scale hardness is 3-3.5. It has irregular or uneven fracture and perfect cleavage.

Transparent or partially transparent. It has a white streak and vitreous to pearly luster. Has a high density and high specific weight .

Other information: Baryte has very wide apllication. To obtain barium, in the production of white paint, paper, rubber, roughcast – which is impermeable to X-rays and so on.

www.mineralexpo.hr/en/barit.htm

--------------------------------------------

6658 MuzPriRij Barit Težac Ruda minerala Starost Perm - Trijas Nalazište Homer Rudnik Lokve Gorski Kotar Inv. Broj. G05-116 Hrvatska Museum Croatia Rijeka Natural History Prirodoslovni muzej Rijeka

----------------------------------

wiki

Barit je mineral čiji je kemijski sastav barijum sulfat (BaSO4). Ime mu je izvedeno iz grčke riječi βαρύς (težak). Jedan od trivijalnih naziva za njega je težac. Kristalizira u ortorompskom kristalnom sustavu. Služi kao osnovna ruda barijuma i u proizvodnji boja i papira. Iako sadrži metal barijum, ne smatra se toksičnim, zbog izuzetno slabe topivosti u vodi

---------------------------------------------

HGD fejs:

www.facebook.com/photo.php?fbid=10212844228795699&set...

Prawidłowe Widzenie stereoskopowe czyli przestrzenne jest bezwzględnym warunkiem do spełnienia dla instruktorów nauki jazdy www.dariuszkrasnicki.com/slabe-widzenie-na-jedno-oko-inst... Na obrazku znajdziesz dokładną normę zdrowotną dla tej grupy kierowców.

HMS ABERCROMBIE British Class Monitor 1/350 20210915 MaketariRiSvjNatjeca_019 + 071. 11803 MaketaBrod

The Abercrombie-class monitors were a class of four Royal Navy warships built during the First World War (1915). They were designed as shallow-draught coastal bombardment vessels, intended to support land operations by providing heavy naval gunfire close to shore. Each ship carried two 12-inch (305 mm) guns originally built for Greek battleships but requisitioned by the British at the outbreak of the war.

The ships of the class were:

•HMS Abercrombie

•HMS Havelock

•HMS Raglan was sunk in 1918 by the Turkish battlecruiser Yavuz Sultan Selim (ex-German Goeben).

•HMS Roberts

These monitors were slow but heavily armed and well-suited for bombarding enemy positions along the Belgian coast and in the Dardanelles. Their flat-bottomed hulls allowed them to operate close to shore, though they were not designed for open-sea combat. After the war, some were scrapped, while others served into the 1920s and 1940s under modified roles.

Abercrombie Class Monitor – Technical Specifications

•Type: Coastal monitor (shore bombardment vessel)

•Displacement: ~6,150 tons (standard), up to ~6,900 tons (fully loaded)

•Length: 320 ft (97.5 m)

•Beam: 90 ft (27.4 m)

•Draught: 9 ft (2.7 m) — very shallow for coastal operations

•Propulsion: 2 shafts, triple-expansion steam engines, 2,000 ihp

•Speed: 6.5–7 knots (12–13 km/h)

•Range: ~2,000 nautical miles at 6 knots

•Complement (crew): about 200 officers and men

Armament:

•Main guns: 2 × 12-inch (305 mm) guns in a twin turret

•Secondary guns: 2 × 12-pounder (76 mm) anti-torpedo boat guns

•Anti-aircraft: 1–2 small AA guns (varied by ship)

Armor:

•Belt: 4 inches (102 mm)

•Deck: 1 inch (25 mm)

•Turret: 8–10 inches (203–254 mm)

•Conning tower: 8 inches (203 mm)

Service:

The Abercrombie-class monitors served primarily in the Dardanelles Campaign and along the Belgian coast, bombarding Ottoman and German positions. Their heavy guns provided valuable fire support despite limited mobility.

----------------------------------------------

Monitor je ratni brod s jednim do četiri topa velikog kalibra koji su smješteni u oklopljenim kupolama. Namijenjen je djelovanjima u priobalnim područjima te ima slabe maritimne odlike, malu brzinu plovidbe i autonomnost. Osnovna mu je namjena bila potpora primorskog ili riječnog krila kopnene vojske, uništavanje obalnih bitnica te djelovanje prilikom desanta. Tijekom Prvog svjetskog rata građeni su za bombardiranje plitke obale u Flandriji i u lagunama sjevernog Jadrana.

Monitori klase Abercrombie bili su klasa od četiri ratna broda Kraljevske mornarice Ujedinjenog Kraljevstva, izgrađena tijekom Prvog svjetskog rata (1915.). Dizajnirani su kao plitkotrupni obalni brodovi za bombardiranje kopna, namijenjeni pružanju topničke potpore kopnenim snagama iz neposredne blizine obale. Svaki je brod bio naoružan s dva topa kalibra 12 inča (305 mm), izvorno izrađena za grčke bojne brodove, ali ih je Britanija zaplijenila na početku rata.

Brodovi ove klase bili su:

•HMS Abercrombie

•HMS Havelock

•HMS Raglan (potoplio ga je 1918. turski bojni krstaš Yavuz Sultan Selim (bivši njemački Goeben).

•HMS Roberts

Monitori su bili spori, ali snažno naoružani i vrlo učinkoviti za bombardiranje neprijateljskih položaja uz belgijsku obalu i u Dardanelima. Zbog ravnog trupa mogli su ploviti u vrlo plitkim vodama, ali nisu bili pogodni za borbu na otvorenom moru. Nakon rata, neki su brodovi rashodovani, dok su drugi nastavili službu u modificiranim ulogama sve do 1920-ih i 1940-ih godina.

Royal town Beroun, the gate to Český kras and Křivoklát region, lies near Prague at the crossroad of our capital, west part of the republic and Germany. The old mercantile road is replaced by D5 highway and railway tracks connecting Beroun with Prague, Plzeň and Rakovník. Present Beroun town with nearly 18 thousand inhabitants, is a cultural, administrative and industrial centre of the region. Town Information Centre in Husovo square can give you information about sights, cultural and sport events, train and bus time tables, tickets and so on.

Royal town Beroun lies on the confluence of Berounka and Litavka rivers and it is attractive for its historical sights and rich cultural and sport events and splendid surrounding. It is the gate to two protected landscape areas-Český kras and Křivoklát region. The settlement was found at the ford over Mže river in prehistory in the 13th century. Important mercantile path from Prague to Plzeň and Bavory in Germany went through it. The first written report about the town is in the document of Přemysl Otakar the IInd from 1265. Latin name Verona was translated as Bern into German language and as Berona, Berún, Beroun into Czech language. But the town run wild soon and had to be built again during the reign of Václav the IInd. New rampart and galleries and a new cloister of Dominicans were built. The ruler awarded a majesty to Beroun in 1303, which allowed to use the administrative rules of the Old Prague Town.

The period of the reign of Charles the IVth braught prosperity of the town and crafts. Our ancestors were famous potters, clothmakers, malt makers, vintners and brewery workers. Also german people lived here. They were concentrated around Dominikans cloister and support Zikmund, an emperor during the Hussite wars. But Žižka conquered the town in 1421, pulled down the Dominicans cloister and enemies of chalice let burn. After the town came down on Hussite brotherhood. Beroun citizens support a new king, Jiří from Poděbrady and they helped him as soldiers. During the reign of Vladislav Jagellonský, the town reached the biggest prosperity. Conflagrations disrupted the development of the town, especially houses. Also floods, epidemies and war plunders hit Beroun. But people thanks to their toughness revived and renewed the town again and again.

Only from the half of the 18th century the town is revitalizing and developing to present face. Beroun is becoming the centre of the region, a school and new associations are found, important personalities go through the town, railway track from Prague to Plzeň is open in 1862. Also industry typical for Beroun is developing-iron works, cementworks, limekilns.

Present Beroun has 17 476 inhabitants. Town hall in Husovo square is the dominant feature. Its pseudo-rennaissance style comes from 1903. Prague and Pilsner gate are very popular among tourists, as well as rests of rampart, moat and bulwarks from the 14th century. The town is famous for its ceramics fair, which has been inviting potters and ceramic masters from the whole country for 7 years. Just potters belonged to the most appreciated and respected craftsmen in the Medieval Age. Also Town Hill with a lookout and a bear-home is a big attraction. There have been living 3 little bears, heroes of the evening fairy tale Matěj, Vojta and Kuba since 2000 (see picture on the left above). Beroun town has a bear in his emblem and in his flag and now it is proud of live bears.

Beroun is an important centre of light and middle-heavy industry. Some companies began to build an industrial zone in the beginning of 90s. They belong to the biggest employers in the town and they are- Cembrit CZ, a.s.(producer of roof tiles), Linde Frigera s.r.o. (producer of refrigerating technics), PAI s.r.o. (producer of car components), Českomoravský cement as a member of HeidelbergCement Group.

A real explosion is in the field of individual and group flat constructions. There are built many new flats and family houses, new shopping centres, restaurants and hinterlands for drivers.

Beroun citizens have cooperated with some partner towns for many years-dutch Rijswijk, german Goslar, polish Brzeg. Construction of housing complex in Havlíčkova street in the centre (see picture on the left) by dutch company Bouwfonds is a sample of mutual cooperation. All partner towns supported Beroun in the hardest time, after the destructive flood in August 2002.

www.mesto-beroun.cz/lang_en/

----------------------------------------

Královské město Beroun ležící na soutoku řek Berounky a Litavky láká k návštěvě nejen svými historickými památkami a bohatou kulturní a sportovní nabídkou, nýbrž i svým překrásným okolím. Je východiskem do dvou chráněných krajinných oblastí - Českého krasu a Křivoklátska. V oblasti, která byla osídlena již od pravěku, vznikla ve třináctém století při brodu přes řeku Mži (Berounku) osada. Procházela jí významná obchodní stezka vedoucí z Prahy do Plzně a dále do Bavor. První písemnou zprávu o městě nacházíme v listině Přemysla Otakara II. z roku 1265. Latinský název Verona byl do němčiny překládán jako Bern, do češtiny jako Berona, Berún a Beroun. Město však brzy zpustlo a musilo být znovu vybudováno za vlády Václava II. Byly založeny nové hradby a ochozy a byl založen i klášter dominikánů. V roce 1303 udělil panovník Berounu majestát, podle něhož se město mohlo spravovat právem Starého Města pražského.

Dnešní Beroun má 17 648 obyvatel. Jeho dominantou je budova radnice na Husově náměstí, jejíž pseudorenesanční podoba pochází z roku 1903. Z velmi zachovalého městského opevnění z 1. poloviny 14. století se těší zájmu turistů Pražská a Plzeňská brána, zbytky hradeb, hradebního příkopu a bašt. Město proslulo i svými hrnčířskými trhy, na které se už sedm let sjíždějí nejlepší hrnčíři a keramici z celé republiky. Právě hrnčíři patřili ve středověku k váženým a uznávaným řemeslníkům. Velkou atrakcí je také berounská Městská hora s rozhlednou a medvědáriem, kde žijí od roku 2000 hrdinové televizního Večerníčku Méďové Matěj, Vojta a Kuba. Město Beroun má ve znaku a na svém praporu medvěda a nyní se může pochlubit i medvědy živými.

Beroun je významným centrem lehkého a středního průmyslu. Svou průmyslovou zónu začal budovat už na počátku 90. let a zdejší podniky - Cembrit CZ, a.s. (výrobce střešní krytiny), Linde Frigera s.r.o. (výrobce chladírenské techniky) či PAI s.r.o. (výrobce automobilových součástek) patří společně s akciovou společností Českomoravský cement, člena skupiny HeidelbergCement Group v České republice mezi nejvýznamnější zaměstnavatele ve městě.

Skutečnou explozi zaznamenala v posledním období hromadná i individuální bytová výstavba. V letech 2004 a 2005 bylo v severozápadní části města, v lokalitě Palouček dokončeno dvanáct bytových domů s 323 novými byty, další bytové jednotky se začnou v blízké době stavět v jejich těsném sousedství. V centru města naproti Grandhotelu Beroun byla v roce 2005 dokončena výstavba polyfunkčního komplexu s obchodními plochami i bytovými jednotkami, v areálu bývalých kasáren staví město 50 malometrážních bytů pro sociálně slabé občany a bytová výstavba se plánuje i v bývalém pivovaru u řeky Berounky.

Berounští už řadu let spolupracují s několika partnerskými městy - holandským Rijswijkem, německým Goslarem a nově také s polským Brzegem. Ukázkou vzájemné spolupráce může být například výstavba obytného souboru v Havlíčkově ulici v centru města dceřinou společností významné holandské firmy na poli bytové výstavby Bouwfonds. Všechna partnerská města pak Beroun podpořila i v době nejtěžší, když se vzpamatovával z rozsáhlých škod způsobených ničivou povodní v srpnu 2002.

www.mesto-beroun.cz/

Žádná z novodobých vojenských operací se svým významem nemůže vyrovnat 6.červnu roku 1944, kdy se spojenecká vojska vylodila na březích Normandie. O této operaci bylo již napsáno mnoho knih a natočeno mnoho filmů. Historikové dokázali tuto operaci rekonstruovat hodinu po hodině.

Závěry těchto studií jsou často překvapující. Politické pozadí vylodění v Normandii je zajímavé skoro stejně jako operace samotná. Vláda USA po útoku na Pearl Harbor považovala za největšího nepřítele Japonsko a podobný názor měla i velká část americké veřejnosti. Velká Británie měla zájem o posílení oblasti Středozemního moře. Winston Churchill proto prosazoval nejdříve útok na severní Afriku, poté na Itálii a nakonec snad i na Balkán. SSSR požadoval otevření západní fronty, která měla přeskupit a roztrousit německé síly na západ. Stalin Angličanům a Američanům příliš nevěřil a podezíral je ze společných úkladů proti SSSR. Je až absurdní, že se sovětské tajné služby soustředily více na dění v USA než na informační válku s Německem. Když v roce 1942 došlo k invazi do Severní Afriky a v červnu následujícího roku k vylodění na Sicílii, začalo se uvažovat o možném úderu v západní Evropě, konkrétně přes Francii. Na přelomu listopadu a prosince se sešli Stalin, Roosevelt a Churchill na konferenci v Teheránu. Právě zde padlo rozhodnutí o urychlení příprav k vylodění v severní Francii a byl dohodnut i následný plán postupu na Německo. Dohoda nebyla zadarmo. Stalin si vymohl aby poválečné hranice SSSR odpovídali jeho hranici v roce 1941. To znamenalo zabrání pobaltských států a východního Polska. Součástí teheránského plánu bylo nejen osvobození Francie, ale i zničení německých průmyslových center v Porúří, které mělo Němce vysílit před dobytím Berlína. Operace dostala krycí název OVERLORD. Vojenská akce takové důležitosti vyžadovala přesné naplánování přesunů techniky, vojáků a vybavení. Jejich soustředění ohrožovalo civilní obyvatele ve Velké Británii, vojáky bojující v jiných částech Evropy a v neposlední řadě i zásobování Anglie, protože její zdroje závisely na zásobách z USA. Americké velení také muselo počítat s nasazením prakticky celého vojska v tichomoří. Admirál King dal k 1. květnu 1944 k dispozici 31 123 plavidel vhodných k vylodění. Na operaci OVERLORD jich vyčlenil 2943 a to prý ještě z velkým sebezapřením.

Místo a čas

Teheránská konference požadovala vylodění na jaře roku 1944. plánovaným datem byl 1. květen roku 1944. Kvůli přípravám musel být o minimálně měsíc posunut. Největším a zcela zásadním problémem bylo počasí, měsíční fáze a hlavně místo kde vylodění uskutečnit. Podle plánů z roku 1943 se jako nejvhodnější jevila Normandie, kde byly pláže dostatečně široké pro na nasazení dostatečného počtu vojáků a techniky a přitom bylo poměrně slabě chráněné ( osobně by mě zajímalo co by na tuto zprávu řekli veteráni z Omahy ). Jako nevhodné bylo označeno pobřeží Belgie, kde potřebný prostor nebyl, nebo dobře chráněné a opevněné okolí města Pas –de- Calais. Právě v těchto místech německé velení vylodění očekávalo, jelikož Lamanšský průliv je v těchto místech nejužší a vzdálenost do Porúří je nejkratší. Velením celé této operace byl pověřen generál Dwight „Ike“ Eisenhhower. K úspěchu akce bylo potřeba ještě jedné důležité věci: aby se nikdo nedozvěděl, že noha spojence půjde na Německo právě přes Normandii.

Válka informací

Zavést nepřítele na falešnou stopu – tento cíl měla operace Foritude, velká hra tajných služeb, která měla německé velení přesvědčit, že se chystá invaze, ale u Pas – de – Calais. Do čela fiktivní operace byl jmenován generál Patton. Éter se hemžil falešnými zprávami a hlášeními o neexistujících přesunech lodí. Byly vyrobeny gumové tanky, které měli upoutat pozornost od skutečného soustředění na Normandii. Komunikace britských diplomatů se zbytkem světa byla kvůli bezpečnosti zakázána a britské bombardéry zasypávali okolí falešného místa invaze tunami pum.

Německé slabiny

Němečtí generálové vylodění v západní Evropě čekali už dávno. Od dubna roku 1942 byl budován Atlanský val, který vyzbrojen našimi kulomety a zvony z pohraničních pevností sahal od norského Severního mysu až po španělské hranice. Tento val měl zabránit vstupu spojenců na evropské území. Německé velení si však moc dobře uvědomovalo, že zaminované pobřeží a železo-betonové bunkry a protipěchotní a protitankové zátarasy nemohou spojence zastavit, ale pouze zpomalit. Německé vrchní velení nepodléhalo jedinému muži na rozdíl od spojeneckého a proto bylo poznamenané určitou rivalitou mezi maršály Rommelem a von Rundstetem. Ten byl formálně nadřazen Rommelovi, který však měl volný přístup k Hitlerovi a těšil se jeho velké přízni. Žádný z nich však neměl větší vliv na Luftwaffe ( německé vzdušné síly ), námořnictvo, elitní jednotky Waffen SS. Posádky bunkrů na francouzském pobřeží většinou tvořili vojáci, jež nemohli být z nějakého důvodu nasazeni na východní frontě. Značná část jich byla ruské či gruzínské národnosti a dále tzv. Volksdeutsche, lidé německého původu žijící mimo území Německa, jimž často chybělo vlastenecké nadšení.

Den D

Dezinformační válka se spojencům vyplatila. Německé velení rozmístilo v okolí Pas – de – Calais dvacet svých divizí, zatímco na bretaňském a normandském pobřeží jich bylo jen čtrnáct. Rommel požadoval, aby byla většina tanků umístěna na pobřeží, jenže Hitler k tomu dal jen částečný souhlas. Spojenci proto museli překonávat těžkou kulometnou palbu jen na některých místech, o to větší však byly ztráty na místech jež byly takto bráněny. Důležité také bylo, že němci neměli k dispozici meteorologické předpovědi spojenců. V době před dnem D bylo počasí dost bouřlivé. Einsenhower chtěl vylodění opět posunout, ale meteorologické stanice v severním Atlantiku hlásili, že se 6. června bouře uklidní. Operace Overlord mohla začít.

Omaha - pláž omytá krví

Úspěch vylodění tkvěl i v dalších příznivých náhodách. Rommel, který nic netušil byl na návštěvě u své ženy. Pro von Rundsteta byl rozsah operace tak překvapující, že jí dlouho nechtěl uvěřit a pokládal jí za léčku. Zatím co Hitler ještě vyspával a hledal se někdo kdo jej vzbudí a oznámí mu tuto šokující zprávu, jeho štáb půl dne váhal s přesunutím tankových divizí na pobřeží. Toto zdržení bylo pro wehrmacht osudné. Spojenci na evropskou pevninu nejenže vstoupili, ale pozice také udrželi. Peklem prošli americké jednotky na pláži Omaha. Proti očekávání tam byla 352 divize, která se ukázala jako neobyčejně tvrdý protivník. Obojživelné spojenecké tanky DD, které měli pěchotu podpořit se většinou potopili dříve než se dostali k pobřeží. Vojáci na pláži začali panikařit a velitelé, kteří se je snažili zorganizovat k útoku byli při pobíhání mezi nimi za husté palby postříleni. Situace se stávala beznadějnou. Generál Bradley pověřený velením 1. americké armády dokonce uvažoval o stažení jednotek. Úsilí a odvaha, kterou jeho muži vyvinuli, se vyplatily. Na „krvavé Omaze“ však zůstalo ležet asi dva tisíce dvě stě mrtvých. Nemalé ztráty utrpěli spojenci i na plážích Utah, Gold, Sword a Juno. Za připomínku stojí také oběti v řadách parašutistů, kteří zajistili mosty a důležitá místa aby tak dezorientovali Němce. Byli to příslušníci 101. a 82. výsadkové divize USA a 4. britské výsadkové armády. Parašutisté USA seskočili na šíji Cotentického poloostrova, britští výsadkáři zajistili údolí řeky Orne (legendární operace Pegasus Bridge).

Pobřeží dobyto

O šest dní později bylo na francouzském území 320 000 spojeneckých vojáků 54 000 vozidel a 100 000 tun válečného materiálu. Americká vojska prorazila na západ, odřízla na poloostrově Cotentin 40 000 německých vojáků a 26. června se zmocnila prvního významného francouzského přístavu - Cherbourgu. Ačkoliv následující silné bouře ztížily zásobování vyloděných vojsk a omezily možnosti spojeneckého letectva, vzrostly v polovině července 1944 spojenecké síly na 30 pěších a 13 tankových divizí a koncem července zahájily průlom nepřátelské obrany u Avranches. Do průlomu byly nasazeny čerstvé americké jednotky, jimž se po manévru podařilo 20. srpna 1944 obklíčit značné německé síly u Falaise, kde bylo zničeno 10 německých divizí. Po ústupu od Falaise už nebyla německá vojska schopna klást vážný odpor a mohl následovat spojenecký postup k Seině.

Čechoslováci při invazi

Čs. samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii vznikla 1. září 1943 reorganizací 1. československé samostatné brigády, posílené krátce před tím o příslušníky 200. československého lehkého protiletadlového pluku, který do Anglie dorazil v srpnu 1943 ze severní Afriky. Nově zformovaná jednotka byla vyzbrojena britskými a americkými tanky Crusader, Cromwell a Stuart a až do léta 1944 se pod velením brigádního generála Aloise Lišky věnovala bojovému výcviku. Koncem srpna 1944 se brigáda v síle 4259 mužů přesunula do francouzských přístavů Arromanches a Courseulles-sur-Mer. Následující měsíc čs. vojáci strávili v seřazovacím prostoru u Falaise, kde měli převzít zbývající materiál a osvojit si nejčerstvější bojové zkušenosti. Hlavním důvodem však byly obavy Britů, zda čs. jednotky budou schopny plynule doplňovat ztráty utrpěné v průběhu bojů. Proto se také britské velení nakonec rozhodlo prověřit Čechoslováky bojovým úkolem v úseku, v němž nedocházelo k nejprudším bojům. 5. října 1944 se brigáda přesunula k francouzskému přístavu Dunkerque, kde měla blokovat tamní německou posádku (v síle zhruba 11 000 mužů) a zabránit jí v pokusu o průlom do spojeneckého týlu. Přestože byli Němci ve výhodě, čs. vojáci se nespokojili jen s pasivním plněním rozkazu a několikrát zaútočili.

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst : Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice

Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji,

iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

Large slab of morrisonite. Colors are a bit bland but it has nice breccication, and is big. 6x4"

Území okolo Kunětické Hory patřilo od 11. století benediktinskému klášteru v Opatovicích nad Labem. Stavebně historické a archeologické výzkumy z konce 20. století ukázaly, že hrad na Kunětické Hoře vznikl už někdy na přelomu 13. a 14. století. Měl však zřejmě jen krátkého trvání a zanikl dříve, než se vůbec stačil zapsat do historie. Poté, co r. 1421 husité dobyli opatovický klášter, přistoupil jejich vůdce Diviš Bořek z Miletínka ke znovuvyzdvižení hradu s využitím zbytků objektu starého. R. 1423 již nový hrad stál, protože se sem Diviš Bořek po prohrané bitvě se Žižkou a Hradeckými uchýlil. Bořkové z Miletínka seděli na Kunětické Hoře do počátku šedesátých let 15. století, pak se však hrad neznámo jak dostal do rukou krále Jiřího z Poděbrad. R. 1465 převedl Jiřík Kunětickou Horu na své syny, po jeho smrti (1471) ji zdědil Jindřich z Minsterberka. Jindřich z Minsterberka se velmi zadlužil a v osmdesátých letech 15. století byl postupně nucen své majetky rozprodávat. Na Kunětickou Horu došlo r. 1490: koupil ji Vilém z Pernštejna. Vilém z Pernštejna patřil k nejbohatším a nejmocnějším šlechticům země a zasloužil se o pozdně gotickou přestavbu několika svých hradů, mezi nimi i Kunětické Hory. Po Vilémově smrti dokončil přestavbu hradu, která z něj učinil jednu z nejskvělejších soudobých pevností v českých zemích, jeho syn Jan řečený Bohatý (do r. 1548). Pak ale následoval prudký finanční pád Pernštejnů a již Janův syn Jaroslav byl pro velké dluhy nucen r. 1560 Kunětickou Horu prodat arciknížeti Maxmiliánovi Habsburskému. Hrad pak rychle ztratil na významu a chátral. R. 1645 dobyli a zpustošili slabě chráněnou Kunětickou Horu Švédové. Rozklad Kunětické Hory pak rychle pokračoval, což dokládá její označení jako pustý hrad Bohuslavem Balbínem r. 1681. Nadále se udržovaly pouze některé hradní objekty (zejm. kaple sv. Kateřiny), takže na počátku 19. století byl hrad zříceninou. R. 1820 navštívil objekt sám císař František I. a rozhodl o jeho renovaci, z čehož však nakonec sešlo. Ba naopak, pro Kunětickou Horu se blížil okamžik smrtelného nebezpečí. Již dříve se totiž na svazích kopce těžil kvalitní čedič. R. 1881 horu koupil Richard Drasche z Wartinberga, vídeňský velkoprůmyslník povýšený r. 1870 do šlechtického stavu. Drasche vzápětí rozšířil těžbu čediče takovým způsobem, že na sklonku 19. století již hrozil hradu naprostý zánik. Okolo r. 1900 naštěstí rozhodlo – na základě podnětu slavného českého malíře Mikoláše Alše, který si Kunětickou Horu zamiloval – rakouské ministerstvo války o výrazném omezení těžby. R. 1917 odkoupil zříceninu od Draschova syna Musejní spolek v Pardubicích, který provedl první zabezpečení stavby. Definitivní obrat pak nastal o tři roky později, kdy se ustavilo Kunětické družstvo, jenž lámání čediče zcela zastavilo a ve spolupráci s Klubem českých turistů zahájilo rozsáhlé opravy hradu. Ty pak dlouho pokračovaly ještě ve druhé polovině 20. století, kdy se již hrad nacházel ve státním vlastnictví.

Kunětická Hora (294 m n.m.) u Pardubic je v téměř dokonalé rovině Polabské nížiny zjevem ojedinělým. Není proto divu, že její solitérně stojící vrchol, zvedající se o více než 80 metrů nad okolní terén, byl ve středověku vybrán pro stavbu hradu. Ten ve své první krátké vývojové fázi (konec 13. století), jakož i po znovuvybudování Divišem Bořkem z Miletínka (1421) zaujímal pouze ploché temeno hory. Rozlehlý areál (přibližně 110 × 25–30 metrů) první vývojové fáze svým rozsahem zhruba souhlasil s pozdějším hradem Divišovým. Byl rozdělen na dvě části příčnou, dnes zcela zaniklou hradbou, jejíž substrukce odhalil archeologický průzkum budov při jižní hradbě naproti pozdější kapli sv. Kateřiny. Hlavní stavbou byl mohutný hranolový donjon v západní části hradiště a obdobně mohutná, snad rovněž obytná okrouhlá věž stávala na západě, v pozdějším severozápadním rohu předhradí. Diviš Bořek využil větší části obvodových hradeb staré dispozice. V sousedství válcové věže vznikla hranolová věž s bránou do předhradí (dnešní šestá brána) a před ní malý dvorek, do nějž se vstupovalo rovněž průjezdem v přízemí malé věže (pátá brána). Cesta ke hradu pozvolna stoupala po severním svahu hory nejprve k východu, pak se však prudce lomila do protisměru a kopírovala celou severní frontu hradu. V jihozápadním koutě předhradí se k hradbě zvenčí přiložila subtilní hranolová, později zcela zaniklá věž. Největší změnou prošlo jádro. Nové rozdělení areálu zajistil namísto staré hradby příčný příkop v poloze pod západním čelem starého donjonu, jenž byl při přestavbě zbořen. Jádro rozprostírající se za příkopem bylo rozšířeno a dostalo téměř čtvercový půdorys o straně 30 metrů. Na severní straně vyplnil nádvoří obdélný palác a v jihovýchodním nároží byla vztyčena subtilní válcová věž o průměru 9,5 metru. Celkem lze konstatovat, že jádro hradu Diviše Bořka dispozičně navazuje na stavby tvrzí, zatímco k němu nepoměrně velké předhradí mělo strategicko–vojenský charakter, když mohlo pojmout větší množství vojska. Za pánů z Pernštejna doznala Kunětická Hora dramatické proměny. Jižní stranu jádra zaplnil nový palác s arkádou a ještě jedna budova povstala na západě, takže vstupní brána se stala průjezdem v jejím přízemí. Všechny budovy jádra měly dvě patra a hrázděné obranné polopatro. Komunikaci mezi budovami zajišťovala točitá schodiště a podklenutý přechod při východní hradbě. Jak dokládá letopočet nad bránou jádra (dnes sedmá brána), byla přestavba jádra dokončena do r. 1509. Z téže doby nejspíše pochází i kaple sv. Kateřiny při severní hradbě předhradí nad příkopem a obdélná budova zcela na jeho západě, při jejíž výstavbě byla odstraněna stará okrouhlá věž. Mimořádně kvalitní pevností se Kunětická Hora stala nejspíše za Jana z Pernštejna ve druhé čtvrtině 16. století. Přístupová cesta byla uzavřena do úzkého hradebního koridoru se čtyřmi bránami. První z nich byla kulisová, druhá rovněž. Druhá brána zprostředkovávala vstup do opevněného předbraní třetí brány, jenž měla podobu obdélné budovy s průjezdem za příkopem. Za třetí bránou se v místě zlomu cesty mezi hradbami vytvořila menší plocha, kde se nacházela mj. studna. Čtvrtou věžovitou bránou začínalo opětovné uzavření přístupové cesty do hradebního koridoru pod severní frontou hradu Diviše Bořka. Obrovská trojúhelníková plocha vymezená okrajem kopce rovnoběžným s jižní frontou staršího hradu a objektem třetí brány na severu byla obehnána novým hradebním okruhem. Jeho odolnost byla sice zpevněna třemi dovnitř otevřenými baštami (dvěma polookrouhlými a jednou čtverhrannou, věžovitou), to však nebylo nic proti třem rondelům ve vrcholech trojúhelníku. Tyto obrovské sypané zemní bašty, na koruně opatřené hradbou s dělostřeleckými střílnami a hrázděným ochozem pro střelce, umožňovaly soustředění ohromné palební síly a činily z Kunětické Hory jeden z vrcholů vývoje českého středověkého hradu. Před novým hradebním okruhem byl ještě po části obvodu vyhlouben příkop se zvláštní obezděnou kontreskarpou. Ojedinělost řešení této fortifikace spočívala v tom, že kontreskarpní zídka převyšovala horní úroveň příkopu (ba někde, kde nebyl příkop vyhlouben, volně běžela ve svahu) a tvořila tak první obrannou linii hradu.

Interiéry hradu Kunětická Hora musely být pro zchátralost v naprosté většině rekonstruovány a ne vždy se podařilo dosáhnout zcela původního stavu. Nejpozoruhodnější jsou vnitřní prostory jižního paláce. V jeho přízemí se nachází Rytířská síň, zaklenutá bohatou sklípkovou klenbou (jedná se o kopii původní klenby destruované r. 1871) sklenutou na střední čtyřboký pilíř. Rovněž sousední místnost má sklípkovou klenbu. První patro se dělí na tři místnosti, patro druhé s velkým sálem tvořilo reprezentační část hradu. Nižší patra věže jsou také sklípkově zaklenuta. Pod věží je 6 metrů hluboká hladomorna.

Dlouhodobé rozsáhlé rekonstrukce Kunětické Hory znamenaly nejen její záchranu, ale prakticky i kvalitativní zpětné povýšení objektu nad kategorii zříceniny. Kompletně restaurováno bylo jádro hradu s dominantní válcovou věží, a to včetně interiérů. V dobrém stavu jsou dnes i budovy na severní a západní straně předhradí, kaple sv. Kateřiny, pátá a šestá brána. Zdivo zřícených budov na jižní straně bylo konzervováno. Nepoměrně hůře, mnohdy jen v náznacích se dochovalo kdysi impozantní vnější opevnění s koridorem hradeb přístupové cesty. Jeho nejlépe zachovalou částí je velký rondel na jihovýchodě, který je zároveň dobrou ukázkou tohoto typu fortifikace. Naproti tomu, rondel jihozápadní byl na sklonku 19. století odtěžen lomem a názorně demonstruje, jak blízko úplnému zániku stála celá Kunětická Hora.

Predstava koja je proglasena za najbolju na Medjunarodnom festivalu u Zemunu 2015. Zlatna kolajna publike "Siniša Dašić". Nagrada "Zlatni vitez" na medjunarodnom festivalu u Moskvi 2015. Čas patriotizma i čovekoljublja.

"Milunka "

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst: Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji, iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

"Milunka "

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst: Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji, iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

SOKO J-22 Orao je jurišni zrakoplov koji je izrastao u 1970-tim godinama iz kooperativnog projekta između SFR Jugoslavije i Rumunjske zvano JUROM.Nakon potpisivanja sporazuma o suradnji 1971, kooperativno udruženje JUROM započelo je istraživanje i obradu podataka o tadašnjim dostignućima u vojnim zrakloplovima. Kao uzor razvoju često se uzima zrakoplov Jaguar razvijan također u zajedničkoj suradnji Velike Britanije i Francuske, a koji je se tada približavao serijskoj proizvodnji.J-22 Orao je visoko-krilni zrakoplov koji je bio izrađen od duraluminija, s konvencionalnim rješenjima. Za serijsku proizvodnju bile su zaslužne tvornice Soko Mostar za Jugoslaviju i Centrul National al Industriei Aeronautice Romane (CNIAR). Prvi prototipovi jednosjedi poletjeli su u isto vrijeme u Jugoslaviji (J-22 Orao) i Rumunjskoj (IAR-93) 31. listopada 1974., nedugo poslije 23. siječnja 1977. poletjeli su dvosjedni prototip NJ-22. Serijska proizvodnja započela je u Rumunjskoj 1979., dok je serijska proizvodnja u Jugoslaviji započela 1980. U prvoj seriji, tvornica Soko Mostar napravila je 20 primjeraka, koji su imali određene preinake u odnosu na prototipne zrakoplove.Ono po čemu je ovaj zrakoplov najpoznatiji je činjenica da je probni pilot Marijan Jelen u njemu probio zvučnu barijeru i tako je Orao postao prvi i jedini avion domaće konstrukcije, brži od zvuka (Mach 1.03).Za tako nešto je doduše zrakoplov trebalo uvesti u poniranje od 30 stupnjeva. U praktičnoj primjeni ova karakteristika Orlu nije značila baš ništa, ali je to bio dokaz da tadašnja domaća zrakoplovna industrija može u dogledno vrijeme proizvesti nadzvučni avion, što se i planiralo.Tijekom Domovinskog rata Orlovi su djelovali u službi zakoplovstva JNA te zrakoplovstva RS Krajine. Orao je korišten za blisku podršku, napade na komunikacije te za izviđačke zadače. U bliskoj podršci korištene su TV navođene rakete AGM-65 Maverick, kazetne bombe BL-755 te nevođene rakete od 57 mm te 128 mm. Zbog slabe oklopljenosti, niskog potiska motora te nepostojećeh protumjera za navođene toplinske i radarske protuavionske rakete Orlovi su bili laka meta za hrvatsku protuzračnu obranu.Orlovi su se dobro pokazali na Kosovu, te za vrijeme američke vojne protiv Srbije. Zbog raznih elektronskih komponenti američke snage nisu mogle spriječiti uporabu Orla, kao što su mogli protiv aviona sovjetske proizvodnje. Zbog mogućnosti Orla da poleti s nepripremljenih uzletnih pista, mnogi Orlovi bili su skriveni po šumama i tako su izbjegli uništenje. Prema tvrdnjama srpskih vojnih izvora, Orlovi su bili korišteni za obaranje krstarećih raketa Tomahawk.

John Needham Cox, Sr. and Elizabeth C. Marlow Cox. New tombstones. Photo taken on October 7, 2007. I apologize to all the descendants of John and Elizabeth Cox for replacing their gravestones. But by 2007, the old gravestones were just illegible. They were concrete and completely worn away. I just couldn't afford to pay for a gravemarker that preserved only a blank slabe of concrete. All I could afford were new markers. But because I had photographed the old markers in the late 1970's, I knew what the inscriptions were and had those inscriptions repeated on the new granite tombstones. I also had the gravemarkers reversed so they faced toward the footstones rather than away from the footstones.

Predstava koja je proglasena za najbolju na Medjunarodnom festivalu u Zemunu 2015. Zlatna kolajna publike "Siniša Dašić". Nagrada "Zlatni vitez" na medjunarodnom festivalu u Moskvi 2015. Čas patriotizma i čovekoljublja.

"Milunka "

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst: Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji, iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

Paaaaa I'm not sick, but i'm not well,

and it's so hot, 'cause i'm in hell.

nemesisx is my flickr account

and nymphetaminedream is my da.

<3

Woopsie Daisy ^o^

O dveh stvareh bom dans cvilila. No sam o eni bom cvilila.

Kak gre Maji na kurac, ko folk pomanšuje njene probleme. Ureduuu pogosto sem slabe volje, ampk redko je tko hudo, da morm nekomu povedat, da bom bolš. Iiin to sm prvič zaznala pr eni prjatlci. Pč ta "prjatlca" je zmeri, kadar mi je blo težko in sem ji razlagala svoje probleme, nekako "preskočila" tolažbo in nasvete, ter začela nakladat kok ji je bed u lajfu ker je nwm fotr učer reku da naj posodo pomije *Npr an >.< Sm je ponavad zmer neki totaln butastega* In js si mislm, Ja hvala Bogu za frende, da mi lahk še BOLJ zatežijo, še tkrt ko clo grem razlagat svoje probleme, ker tega ponavad ne delam, ponavad sm ful zaprta ko pride do tega. An? Ker sm dost zabavna *pomoje xD* in redko folku težim z problemi, še ne pomen da jih nimam. In ne pomen da morš bit totaln šokiran in mi bedirat s svojimi "problemi". Jebemti črnogorsko matr. Dej posluš me, z razlogom sm ti pršla razlagat! Ne pa da se gremo tuki neko igrco Komu je bolj bed in lahko dlje neprekinjeno stoka in joka in bedira. Fuj in fej. Najbrž zvenim zlo sebično, ampk nism. Sploh. U 90% sem JS tista k tolaž. In če te dvakrat na let prosm da me mal potolaž pa pč stisn zobe pa potrp. Sej ne smrdim, tut jokam ne, ne pretiravam in ne smrkam u tuje rokave. Ubistvu sem zelo znosna stokica.

Druga stvar! Sončeeek jeee in skor vsss čs sm skuštranaaaa. ^o^

Šla sem mal vn dans za spremembo in tko so nastale zgornje dve slike. Čeprav sem se celo uro neki metala po travi in se drla lepe pesmce in VS čs slikala, je to bolj al manj use kr je dobrga pršlo s tega. ^^ Paaaa kaj. Po nekem čudnem slučaju sem celo dobro vole dans. Recmo da zto ker ma mami glavobol pa ni nč tečka dans, pa ker sm lih kr jedla čokoladne kosmiče, in čeprav je blo kislo zelje *FUJ & FEJ* za kosilo, sem si usej lahk prvoščla sladoled in keeeer... mi je končn kapnl, da je škoda cajta bit slabe volje. ^ ^ Js bi tut bla sonček.

Sicr sm Marikino srčece <3, nism pa noben sončk. Še ne. Ko bom zalublena bom pomoje čis hin in bom kr letela ^ ^ In tkrt bom končno sonček . Do takrat se bo treba zadovoljit s tem da sem Tista, ki ne more dobiti dobrega prijateljskega nasveta, ker so vsi preveč pofukano zatopljeni u svoje bedne probleme in preokupirani z pomanjševanjem mojih, da bi ugotovl, da jih res res rabm <3. A ma ta stavk kej smisla? Klinc.

Trip & Vijolice v očeh.

*Ps. MWAHAHA dobil smo razredne slike. No comment. Tam sm stala u vrsti, si lepo rihtala rokave, ko nenadoma useka fleš. Od nikoder! Js zijam, češ, a je blo to to?, ko se on zadere "Vredu, še vesela!" in zopet nek iznenadni fleš. In tako mam na resni odprta usta in zgledam zadeto, na veseli pa zijam. Tako kot gor ^.

Spisu : Skori sonček ^^

Dne : 9. maj

"Milunka "

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice

Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji,

iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

Predstava koja je proglasena za najbolju na Medjunarodnom festivalu u Zemunu 2015. Zlatna kolajna publike "Siniša Dašić". Nagrada "Zlatni vitez" na medjunarodnom festivalu u Moskvi 2015. Čas patriotizma i čovekoljublja.

"Milunka "

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst: Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji, iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

Predstava koja je proglasena za najbolju na Medjunarodnom festivalu u Zemunu 2015. Zlatna kolajna publike "Siniša Dašić". Nagrada "Zlatni vitez" na medjunarodnom festivalu u Moskvi 2015. Čas patriotizma i čovekoljublja.

"Milunka "

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst: Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji, iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst : Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice

Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji,

iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst : Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice

Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji,

iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst : Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice

Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji,

iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

"Milunka "

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst: Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji, iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst : Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice

Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji,

iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

- věžovitá stavba na západě a kónický bergfrit v pozadí

Hrad Volfštejn stával nad městečkem Černošínem mezi hřbety Vlčí hory, nedaleko pozdější významné cesty ze Stříbra k Plané a Chebu.

Páni z Volfštejna byli jednou z větví, které se odštěpily z rodu majitelů Svojšína a byli tak příbuzní i s držiteli Třebele. Svědčí o tom jak záliba v určitých jménech (Ctibor, Beneda, Oldřich, Vilém), tak i stejný erb (tři příčné pruhy). Klenotem byla vlčí hlava, někdy dokonce celý vlk a odtud asi pochází i jméno hradu, který podle uměleckohistorického rozboru (D. Menclová) vznikl před polovinou 13. století (historikové – A. Sedláček, G. Schmidt – datovali tuto událost až do konce 13. století).

Prvním známým majitelem hradu byl Ctibor „z Volšteina", kterého kolem r. 1316 zavraždili Dluhomil a Bedřich z Brodu a byli proto zemským soudem pokutováni částkou 600 hřiven stříbra. Před soud je pohnal Ctiborův syn Beneda, jenž snad měl tři syny. Z nich Protiva se usídlil jako rychtář plaského kláštera v Kaznějově a Beneda získal Olbramov. Tito dva bratři měli ve znaku vlčí hlavu, zatímco třetí z nich, Ctibor, přijal celého vlka a ponechal si rodový hrad. Zemřel asi r. 1360 a zanechal po sobě čtyřletého syna Ctibora, který nejspíš hrad udržel v této linii, neboť přestože jeho strýc Beneda dosáhl od císaře Karla IV. souhlasu k převodu Volfštejna do majetku své rodiny v případě předčasné bratrovy smrti, žádná zpráva o uskutečnění tohoto záměru se nedochovala. R. 1396 patřil Volfštejn Oldřichovi, ale už r. 1406 se připomínají další dva bratři z Volfštejna, Vilém a Beneda. Beneda získal také Prostiboř a jiné majetky kolem ní. Oba bratři uzavřeli v době drobných pohraničních půtek r. 1406 mír s bavorskými vévody, kteří využívali slabé vlády krále Václava IV. ke kořistnickým vpádům do Čech. Vilém zůstal na Volfštejně asi až do r. 1437. Jako přívrženec katolické strany se za husitství obohatil, protože získal od císaře Zikmunda různé zástavy. Z jeho synů Ctibor založil novou linii na Hostouni a aktivně se zúčastňoval veřejného života v boji proti utrakvistům, na zemském soudu, při různých diplomatických i soukromých jednáních. Volfštejn zůstal třetímu z bratrů, Janovi, protože druhý bratr, Vilém, brzy zemřel. Jan sídlil na Volfštejně ještě r. 1445, ale před r. 1452 dostal od Jana ze Sobětic do zástavy nedaleký hrad Třebel. V této době byl asi Volfštejn opuštěn a rychle pustl. R. 1461 se Jan již psal seděním na Třebeli. Hrad Volfštejn se připomíná jako pustý r. 1527, kdy se měl stát místem jakési schůzky.

Hrad Volfštejn stál na poměrně malé skalnaté vyvýšenině, dnes hustě porostlé lesem, na niž stoupá pravostranná cesta, otáčející se kolem východní, jihovýchodní a jižní strany hradu až k bývalé bráně. Ta byla umístěna téměř uprostřed jihozápadního okraje hradního půdorysu, který tvoří nepravidelný protáhlý obrazec oválovitého až obdélníkového tvaru, položený delší osou ve směru od severozápadu k jihovýchodu. Zeď, vystupující tak mírným obloukem kupředu, umožňovala obráncům účinnější střelbu do předpolí hradu a je v tomto směru jedním z prvků charakterizujících vývojovou linii hradních opevnění. Na ohybu cesty směrem k bráně zůstaly zbytky vodní nádržky, kdysi snad opevněné náspem. Hradiště bylo zejména na jihozápadní, západní a severní straně obklopeno širokým a hlubokým příkopem. Hradební zdi se zachovaly pouze vpravo od brány, v jižním rohu hradu a pak na straně severní a severozápadní, v oblouku obtáčejícím hlavní věž. V jižním výběžku hradu byly tři hradební zdi doplněny čtvrtou, vnitřní a tvořily tak dvouposchoďovou budovu lichoběžníkového půdorysu, dnes ovšem z východní strany zbavenou původní stěny. Byla přístupná ze dvora v celkové šířce asi 16,5 m, okna však měla – s výjimkou dvou malých okének ze sklepů, nyní již zasypaných – až v prvním patře. Architektonicky zajímavý je zvenčí kónický tvar horní časti budovy. Stavení bylo podle A. Sedláčka využíváno pro hospodářské účely jako konírna a obilní sýpka. F. A. Heber a D. Menclová je považují za palác, obydlí hradního pána.

Přímo proti bráně, přes dvůr, bylo možno rozeznat těsně u někdejší zdi základy malé čtyřúhelnikové budovy, považované A. Sedláčkem a G. Schmidtem za hospodářské zařízení (snad samotížný mlýn), F. A. Heberem za baštu. K obraně vstupní brány sloužila vlevo od ní postavená čtverhranná věž s mohutnými, 1,5 m silnými zdmi bez oken a se vstupní brankou přímo ze dvora. Proti této obranné věži stál rovněž na čtyřúhelném půdorysu vlastní palác, rozdělený příčkou na dvě části. Z rozsáhlé stavby zůstaly však jen dvě jámy po původních sklepích, do nichž se zčásti zřítilo klenutí i zdi.

Nejvýznačnější částí Volfštejna byla velká okrouhlá věž na severozápadním okraji hradu, avšak postavená zcela samostatné, takže se nikde nedotýkala ani hradeb, ani ostatních budov. Tvořila tak jakési poslední útočiště posádky při obraně hradu. Je dosud vysoká asi 23 m, síla zdí na jejím úpatí přesahuje 2,5 m, vnitřní průměr činí jen 3 m. Stavební zajímavostí je její kónický tvar, jehož bylo dosaženo nikoli zužováním vnitřního prostoru, ale ubýváním tloušťky zdí zvenčí. Branka, obrácená přímo proti paláci, ale spíše na jih, je umístěna ve výši 10–12 m nad zemí a ozdobena půlkruhovým pozdně románským portálkem. Jeho výtvarný charakter s motivy vyskytujícími se jinde v l. 1220–1240 je jediným opěrným bodem pro dataci vzniku stavby před polovinu 13. století. Vstup do věže vedl z hradební zdi po dřevěné pavlači a můstku. Do jižní části věže prokopali počátkem 19. století hledači pokladů otvor, umožňující nahlédnout dovnitř. V přízemí jsou dva výklenky na severní straně, v úrovni branky i výše zůstávají patrné otvory pro trámy, nahoře navíc i vyčnívající kameny k položení podlahy. O něco výše jsou tři úzká okénka. Dřevěné stropy ve věži byly vzájemně spojeny asi jen žebříky. Hrad nebyl podstatněji přestavován a jeho zříceniny proto odrážejí poměrně věrně podobu, v níž ve 13. století vznikl.

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst : Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice

Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji,

iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.

HAJDUČICA (Achillea millefolium) Fam. Asteraceae

Popularni nazivi: hajdučka trava, stolisnik, ranjenik, arvanj,

kunica

Opis: Zeljasta živopisna, mirišljava biljka, visoka 20-70 cm sa

pomalo vlaknastom stabljikom.

Upotrebljivi dijelovi: Od ove biljke se uzimaju cvjetovi sakup -

ljeni u podne, bez drške, u vreme cvetanja, ili se koristi cela biljka,

bez korena.

Suše se na senovitim mestima, u dobro provetrenim prostorijama,

na otvorenom, ili na ramovima pokrivenim hartijom.

Čaj od hajdučice koristi se kod raznih oboljenja creva i želuca, bilo za poboljšanje apetita, otklanjanje nadutosti, kod grčeva u crevima i želucu ili za lečenje upala: upale debelog creva (kolitis) ili upale želuca (gastritis). Čisti krv, jača organe za varenje, podstiče znojenje i rad jetre, gušterače, slezine i rad bubrega, jer izaziva pojačano izlučivanje mokraće.

Hajdučica se upotrebljava kod raznih vrsta unutrašnjih krvarenja: kod krvavog kašlja, krvi u pljuvački, krvarenja hemoroida, krvarenja iz debelog creva te krvarenja iz nosa i bubrega.

Takođe, povoljno deluje kod upale mokraćne bešike, slabe bešike i noćnog mokrenja. Posebno se preporučuje kod ženskih bolesti (neredovan i bolan ciklus) i kod belog cveta, kao čaj ili sredstvo za ispiranje.

Pripremanje čaja:

2 kašičice suve i usitnjene hajdučice preliti sa 250 ml ključale vode, poklopiti i posle 10 minuta procediti.

Dnevno piti 3 puta po 250 ml nezaslađenog čaja, pre glavnih obroka.

prirodno

glumi: Vesna Stankovic

rezija: Petar Stanojlovic

tekst : Vesna Stankovic

Ispovest heroine Srpskih oslobodilackih ratova Milunke Savic u interpretaciji glumice

Jugoslovenskog dramskog pozorista - Vesne Stankovic.

Licna ispovest u prvom licu zene ratnika o zivotu i smrti , ratu, Srbiji i njenoj istoriji,

iz ugla zene borca koja je dobila mnoga i najvisa odlikovanja ( orden za hrabrost, Karadjordjevu zvezdu sa macevima, medalju Milos Obilic, jedina zena u svetu odlikovana Francuskim Ratnim krstom sa palmom, dva ordena Legije casti...)

Prica pocinje od njenih devojackih dana, koje provodi u kopaonickom selu Koprivnici, sa dve sestre, roditeljima i bolesljivim bratom. Celog zivota ima izrazitu potrebu da zastiti slabe i ugrozene, stoga u Prvi balkanski rat odlazi umessto brata, preobucena u muskarca, pod imenom Milun Savic. Neostrasiva u svakoj borbi, najvise poznata kao bombas, biva ranjavana i njena tajna se otkriva. Vojska staje uz nju i iako je u suprotnostima sa vojnim pravilima, zadrzavaju je u jedinici. Biva ranjavana cak devet puta, u sedam godina ratovanja, dobija cak dvanaest medalja, a posle demobilizacije radja devojcicu, usvaja jos tri cerke i vise od tridesetoro dece hrani, podize, skoluje... Visoko cenjena od strane francuskih vojnih velikasa Fransea De perea, Sarla de Gola i Viceadmirala Geprata, u Srbiji zavrsava kao cistacica u banci, a nocu sije vojne uniforme i podize desetinu i desetinu dece iz kopaonickih sela.

Sama za sebe bi rekla da je ovo - ispovest o zivotu od prve puske, do prve metle.