jidhash
Kunětická Hora
Území okolo Kunětické Hory patřilo od 11. století benediktinskému klášteru v Opatovicích nad Labem. Stavebně historické a archeologické výzkumy z konce 20. století ukázaly, že hrad na Kunětické Hoře vznikl už někdy na přelomu 13. a 14. století. Měl však zřejmě jen krátkého trvání a zanikl dříve, než se vůbec stačil zapsat do historie. Poté, co r. 1421 husité dobyli opatovický klášter, přistoupil jejich vůdce Diviš Bořek z Miletínka ke znovuvyzdvižení hradu s využitím zbytků objektu starého. R. 1423 již nový hrad stál, protože se sem Diviš Bořek po prohrané bitvě se Žižkou a Hradeckými uchýlil. Bořkové z Miletínka seděli na Kunětické Hoře do počátku šedesátých let 15. století, pak se však hrad neznámo jak dostal do rukou krále Jiřího z Poděbrad. R. 1465 převedl Jiřík Kunětickou Horu na své syny, po jeho smrti (1471) ji zdědil Jindřich z Minsterberka. Jindřich z Minsterberka se velmi zadlužil a v osmdesátých letech 15. století byl postupně nucen své majetky rozprodávat. Na Kunětickou Horu došlo r. 1490: koupil ji Vilém z Pernštejna. Vilém z Pernštejna patřil k nejbohatším a nejmocnějším šlechticům země a zasloužil se o pozdně gotickou přestavbu několika svých hradů, mezi nimi i Kunětické Hory. Po Vilémově smrti dokončil přestavbu hradu, která z něj učinil jednu z nejskvělejších soudobých pevností v českých zemích, jeho syn Jan řečený Bohatý (do r. 1548). Pak ale následoval prudký finanční pád Pernštejnů a již Janův syn Jaroslav byl pro velké dluhy nucen r. 1560 Kunětickou Horu prodat arciknížeti Maxmiliánovi Habsburskému. Hrad pak rychle ztratil na významu a chátral. R. 1645 dobyli a zpustošili slabě chráněnou Kunětickou Horu Švédové. Rozklad Kunětické Hory pak rychle pokračoval, což dokládá její označení jako pustý hrad Bohuslavem Balbínem r. 1681. Nadále se udržovaly pouze některé hradní objekty (zejm. kaple sv. Kateřiny), takže na počátku 19. století byl hrad zříceninou. R. 1820 navštívil objekt sám císař František I. a rozhodl o jeho renovaci, z čehož však nakonec sešlo. Ba naopak, pro Kunětickou Horu se blížil okamžik smrtelného nebezpečí. Již dříve se totiž na svazích kopce těžil kvalitní čedič. R. 1881 horu koupil Richard Drasche z Wartinberga, vídeňský velkoprůmyslník povýšený r. 1870 do šlechtického stavu. Drasche vzápětí rozšířil těžbu čediče takovým způsobem, že na sklonku 19. století již hrozil hradu naprostý zánik. Okolo r. 1900 naštěstí rozhodlo – na základě podnětu slavného českého malíře Mikoláše Alše, který si Kunětickou Horu zamiloval – rakouské ministerstvo války o výrazném omezení těžby. R. 1917 odkoupil zříceninu od Draschova syna Musejní spolek v Pardubicích, který provedl první zabezpečení stavby. Definitivní obrat pak nastal o tři roky později, kdy se ustavilo Kunětické družstvo, jenž lámání čediče zcela zastavilo a ve spolupráci s Klubem českých turistů zahájilo rozsáhlé opravy hradu. Ty pak dlouho pokračovaly ještě ve druhé polovině 20. století, kdy se již hrad nacházel ve státním vlastnictví.
Kunětická Hora (294 m n.m.) u Pardubic je v téměř dokonalé rovině Polabské nížiny zjevem ojedinělým. Není proto divu, že její solitérně stojící vrchol, zvedající se o více než 80 metrů nad okolní terén, byl ve středověku vybrán pro stavbu hradu. Ten ve své první krátké vývojové fázi (konec 13. století), jakož i po znovuvybudování Divišem Bořkem z Miletínka (1421) zaujímal pouze ploché temeno hory. Rozlehlý areál (přibližně 110 × 25–30 metrů) první vývojové fáze svým rozsahem zhruba souhlasil s pozdějším hradem Divišovým. Byl rozdělen na dvě části příčnou, dnes zcela zaniklou hradbou, jejíž substrukce odhalil archeologický průzkum budov při jižní hradbě naproti pozdější kapli sv. Kateřiny. Hlavní stavbou byl mohutný hranolový donjon v západní části hradiště a obdobně mohutná, snad rovněž obytná okrouhlá věž stávala na západě, v pozdějším severozápadním rohu předhradí. Diviš Bořek využil větší části obvodových hradeb staré dispozice. V sousedství válcové věže vznikla hranolová věž s bránou do předhradí (dnešní šestá brána) a před ní malý dvorek, do nějž se vstupovalo rovněž průjezdem v přízemí malé věže (pátá brána). Cesta ke hradu pozvolna stoupala po severním svahu hory nejprve k východu, pak se však prudce lomila do protisměru a kopírovala celou severní frontu hradu. V jihozápadním koutě předhradí se k hradbě zvenčí přiložila subtilní hranolová, později zcela zaniklá věž. Největší změnou prošlo jádro. Nové rozdělení areálu zajistil namísto staré hradby příčný příkop v poloze pod západním čelem starého donjonu, jenž byl při přestavbě zbořen. Jádro rozprostírající se za příkopem bylo rozšířeno a dostalo téměř čtvercový půdorys o straně 30 metrů. Na severní straně vyplnil nádvoří obdélný palác a v jihovýchodním nároží byla vztyčena subtilní válcová věž o průměru 9,5 metru. Celkem lze konstatovat, že jádro hradu Diviše Bořka dispozičně navazuje na stavby tvrzí, zatímco k němu nepoměrně velké předhradí mělo strategicko–vojenský charakter, když mohlo pojmout větší množství vojska. Za pánů z Pernštejna doznala Kunětická Hora dramatické proměny. Jižní stranu jádra zaplnil nový palác s arkádou a ještě jedna budova povstala na západě, takže vstupní brána se stala průjezdem v jejím přízemí. Všechny budovy jádra měly dvě patra a hrázděné obranné polopatro. Komunikaci mezi budovami zajišťovala točitá schodiště a podklenutý přechod při východní hradbě. Jak dokládá letopočet nad bránou jádra (dnes sedmá brána), byla přestavba jádra dokončena do r. 1509. Z téže doby nejspíše pochází i kaple sv. Kateřiny při severní hradbě předhradí nad příkopem a obdélná budova zcela na jeho západě, při jejíž výstavbě byla odstraněna stará okrouhlá věž. Mimořádně kvalitní pevností se Kunětická Hora stala nejspíše za Jana z Pernštejna ve druhé čtvrtině 16. století. Přístupová cesta byla uzavřena do úzkého hradebního koridoru se čtyřmi bránami. První z nich byla kulisová, druhá rovněž. Druhá brána zprostředkovávala vstup do opevněného předbraní třetí brány, jenž měla podobu obdélné budovy s průjezdem za příkopem. Za třetí bránou se v místě zlomu cesty mezi hradbami vytvořila menší plocha, kde se nacházela mj. studna. Čtvrtou věžovitou bránou začínalo opětovné uzavření přístupové cesty do hradebního koridoru pod severní frontou hradu Diviše Bořka. Obrovská trojúhelníková plocha vymezená okrajem kopce rovnoběžným s jižní frontou staršího hradu a objektem třetí brány na severu byla obehnána novým hradebním okruhem. Jeho odolnost byla sice zpevněna třemi dovnitř otevřenými baštami (dvěma polookrouhlými a jednou čtverhrannou, věžovitou), to však nebylo nic proti třem rondelům ve vrcholech trojúhelníku. Tyto obrovské sypané zemní bašty, na koruně opatřené hradbou s dělostřeleckými střílnami a hrázděným ochozem pro střelce, umožňovaly soustředění ohromné palební síly a činily z Kunětické Hory jeden z vrcholů vývoje českého středověkého hradu. Před novým hradebním okruhem byl ještě po části obvodu vyhlouben příkop se zvláštní obezděnou kontreskarpou. Ojedinělost řešení této fortifikace spočívala v tom, že kontreskarpní zídka převyšovala horní úroveň příkopu (ba někde, kde nebyl příkop vyhlouben, volně běžela ve svahu) a tvořila tak první obrannou linii hradu.
Interiéry hradu Kunětická Hora musely být pro zchátralost v naprosté většině rekonstruovány a ne vždy se podařilo dosáhnout zcela původního stavu. Nejpozoruhodnější jsou vnitřní prostory jižního paláce. V jeho přízemí se nachází Rytířská síň, zaklenutá bohatou sklípkovou klenbou (jedná se o kopii původní klenby destruované r. 1871) sklenutou na střední čtyřboký pilíř. Rovněž sousední místnost má sklípkovou klenbu. První patro se dělí na tři místnosti, patro druhé s velkým sálem tvořilo reprezentační část hradu. Nižší patra věže jsou také sklípkově zaklenuta. Pod věží je 6 metrů hluboká hladomorna.
Dlouhodobé rozsáhlé rekonstrukce Kunětické Hory znamenaly nejen její záchranu, ale prakticky i kvalitativní zpětné povýšení objektu nad kategorii zříceniny. Kompletně restaurováno bylo jádro hradu s dominantní válcovou věží, a to včetně interiérů. V dobrém stavu jsou dnes i budovy na severní a západní straně předhradí, kaple sv. Kateřiny, pátá a šestá brána. Zdivo zřícených budov na jižní straně bylo konzervováno. Nepoměrně hůře, mnohdy jen v náznacích se dochovalo kdysi impozantní vnější opevnění s koridorem hradeb přístupové cesty. Jeho nejlépe zachovalou částí je velký rondel na jihovýchodě, který je zároveň dobrou ukázkou tohoto typu fortifikace. Naproti tomu, rondel jihozápadní byl na sklonku 19. století odtěžen lomem a názorně demonstruje, jak blízko úplnému zániku stála celá Kunětická Hora.
Kunětická Hora
Území okolo Kunětické Hory patřilo od 11. století benediktinskému klášteru v Opatovicích nad Labem. Stavebně historické a archeologické výzkumy z konce 20. století ukázaly, že hrad na Kunětické Hoře vznikl už někdy na přelomu 13. a 14. století. Měl však zřejmě jen krátkého trvání a zanikl dříve, než se vůbec stačil zapsat do historie. Poté, co r. 1421 husité dobyli opatovický klášter, přistoupil jejich vůdce Diviš Bořek z Miletínka ke znovuvyzdvižení hradu s využitím zbytků objektu starého. R. 1423 již nový hrad stál, protože se sem Diviš Bořek po prohrané bitvě se Žižkou a Hradeckými uchýlil. Bořkové z Miletínka seděli na Kunětické Hoře do počátku šedesátých let 15. století, pak se však hrad neznámo jak dostal do rukou krále Jiřího z Poděbrad. R. 1465 převedl Jiřík Kunětickou Horu na své syny, po jeho smrti (1471) ji zdědil Jindřich z Minsterberka. Jindřich z Minsterberka se velmi zadlužil a v osmdesátých letech 15. století byl postupně nucen své majetky rozprodávat. Na Kunětickou Horu došlo r. 1490: koupil ji Vilém z Pernštejna. Vilém z Pernštejna patřil k nejbohatším a nejmocnějším šlechticům země a zasloužil se o pozdně gotickou přestavbu několika svých hradů, mezi nimi i Kunětické Hory. Po Vilémově smrti dokončil přestavbu hradu, která z něj učinil jednu z nejskvělejších soudobých pevností v českých zemích, jeho syn Jan řečený Bohatý (do r. 1548). Pak ale následoval prudký finanční pád Pernštejnů a již Janův syn Jaroslav byl pro velké dluhy nucen r. 1560 Kunětickou Horu prodat arciknížeti Maxmiliánovi Habsburskému. Hrad pak rychle ztratil na významu a chátral. R. 1645 dobyli a zpustošili slabě chráněnou Kunětickou Horu Švédové. Rozklad Kunětické Hory pak rychle pokračoval, což dokládá její označení jako pustý hrad Bohuslavem Balbínem r. 1681. Nadále se udržovaly pouze některé hradní objekty (zejm. kaple sv. Kateřiny), takže na počátku 19. století byl hrad zříceninou. R. 1820 navštívil objekt sám císař František I. a rozhodl o jeho renovaci, z čehož však nakonec sešlo. Ba naopak, pro Kunětickou Horu se blížil okamžik smrtelného nebezpečí. Již dříve se totiž na svazích kopce těžil kvalitní čedič. R. 1881 horu koupil Richard Drasche z Wartinberga, vídeňský velkoprůmyslník povýšený r. 1870 do šlechtického stavu. Drasche vzápětí rozšířil těžbu čediče takovým způsobem, že na sklonku 19. století již hrozil hradu naprostý zánik. Okolo r. 1900 naštěstí rozhodlo – na základě podnětu slavného českého malíře Mikoláše Alše, který si Kunětickou Horu zamiloval – rakouské ministerstvo války o výrazném omezení těžby. R. 1917 odkoupil zříceninu od Draschova syna Musejní spolek v Pardubicích, který provedl první zabezpečení stavby. Definitivní obrat pak nastal o tři roky později, kdy se ustavilo Kunětické družstvo, jenž lámání čediče zcela zastavilo a ve spolupráci s Klubem českých turistů zahájilo rozsáhlé opravy hradu. Ty pak dlouho pokračovaly ještě ve druhé polovině 20. století, kdy se již hrad nacházel ve státním vlastnictví.
Kunětická Hora (294 m n.m.) u Pardubic je v téměř dokonalé rovině Polabské nížiny zjevem ojedinělým. Není proto divu, že její solitérně stojící vrchol, zvedající se o více než 80 metrů nad okolní terén, byl ve středověku vybrán pro stavbu hradu. Ten ve své první krátké vývojové fázi (konec 13. století), jakož i po znovuvybudování Divišem Bořkem z Miletínka (1421) zaujímal pouze ploché temeno hory. Rozlehlý areál (přibližně 110 × 25–30 metrů) první vývojové fáze svým rozsahem zhruba souhlasil s pozdějším hradem Divišovým. Byl rozdělen na dvě části příčnou, dnes zcela zaniklou hradbou, jejíž substrukce odhalil archeologický průzkum budov při jižní hradbě naproti pozdější kapli sv. Kateřiny. Hlavní stavbou byl mohutný hranolový donjon v západní části hradiště a obdobně mohutná, snad rovněž obytná okrouhlá věž stávala na západě, v pozdějším severozápadním rohu předhradí. Diviš Bořek využil větší části obvodových hradeb staré dispozice. V sousedství válcové věže vznikla hranolová věž s bránou do předhradí (dnešní šestá brána) a před ní malý dvorek, do nějž se vstupovalo rovněž průjezdem v přízemí malé věže (pátá brána). Cesta ke hradu pozvolna stoupala po severním svahu hory nejprve k východu, pak se však prudce lomila do protisměru a kopírovala celou severní frontu hradu. V jihozápadním koutě předhradí se k hradbě zvenčí přiložila subtilní hranolová, později zcela zaniklá věž. Největší změnou prošlo jádro. Nové rozdělení areálu zajistil namísto staré hradby příčný příkop v poloze pod západním čelem starého donjonu, jenž byl při přestavbě zbořen. Jádro rozprostírající se za příkopem bylo rozšířeno a dostalo téměř čtvercový půdorys o straně 30 metrů. Na severní straně vyplnil nádvoří obdélný palác a v jihovýchodním nároží byla vztyčena subtilní válcová věž o průměru 9,5 metru. Celkem lze konstatovat, že jádro hradu Diviše Bořka dispozičně navazuje na stavby tvrzí, zatímco k němu nepoměrně velké předhradí mělo strategicko–vojenský charakter, když mohlo pojmout větší množství vojska. Za pánů z Pernštejna doznala Kunětická Hora dramatické proměny. Jižní stranu jádra zaplnil nový palác s arkádou a ještě jedna budova povstala na západě, takže vstupní brána se stala průjezdem v jejím přízemí. Všechny budovy jádra měly dvě patra a hrázděné obranné polopatro. Komunikaci mezi budovami zajišťovala točitá schodiště a podklenutý přechod při východní hradbě. Jak dokládá letopočet nad bránou jádra (dnes sedmá brána), byla přestavba jádra dokončena do r. 1509. Z téže doby nejspíše pochází i kaple sv. Kateřiny při severní hradbě předhradí nad příkopem a obdélná budova zcela na jeho západě, při jejíž výstavbě byla odstraněna stará okrouhlá věž. Mimořádně kvalitní pevností se Kunětická Hora stala nejspíše za Jana z Pernštejna ve druhé čtvrtině 16. století. Přístupová cesta byla uzavřena do úzkého hradebního koridoru se čtyřmi bránami. První z nich byla kulisová, druhá rovněž. Druhá brána zprostředkovávala vstup do opevněného předbraní třetí brány, jenž měla podobu obdélné budovy s průjezdem za příkopem. Za třetí bránou se v místě zlomu cesty mezi hradbami vytvořila menší plocha, kde se nacházela mj. studna. Čtvrtou věžovitou bránou začínalo opětovné uzavření přístupové cesty do hradebního koridoru pod severní frontou hradu Diviše Bořka. Obrovská trojúhelníková plocha vymezená okrajem kopce rovnoběžným s jižní frontou staršího hradu a objektem třetí brány na severu byla obehnána novým hradebním okruhem. Jeho odolnost byla sice zpevněna třemi dovnitř otevřenými baštami (dvěma polookrouhlými a jednou čtverhrannou, věžovitou), to však nebylo nic proti třem rondelům ve vrcholech trojúhelníku. Tyto obrovské sypané zemní bašty, na koruně opatřené hradbou s dělostřeleckými střílnami a hrázděným ochozem pro střelce, umožňovaly soustředění ohromné palební síly a činily z Kunětické Hory jeden z vrcholů vývoje českého středověkého hradu. Před novým hradebním okruhem byl ještě po části obvodu vyhlouben příkop se zvláštní obezděnou kontreskarpou. Ojedinělost řešení této fortifikace spočívala v tom, že kontreskarpní zídka převyšovala horní úroveň příkopu (ba někde, kde nebyl příkop vyhlouben, volně běžela ve svahu) a tvořila tak první obrannou linii hradu.
Interiéry hradu Kunětická Hora musely být pro zchátralost v naprosté většině rekonstruovány a ne vždy se podařilo dosáhnout zcela původního stavu. Nejpozoruhodnější jsou vnitřní prostory jižního paláce. V jeho přízemí se nachází Rytířská síň, zaklenutá bohatou sklípkovou klenbou (jedná se o kopii původní klenby destruované r. 1871) sklenutou na střední čtyřboký pilíř. Rovněž sousední místnost má sklípkovou klenbu. První patro se dělí na tři místnosti, patro druhé s velkým sálem tvořilo reprezentační část hradu. Nižší patra věže jsou také sklípkově zaklenuta. Pod věží je 6 metrů hluboká hladomorna.
Dlouhodobé rozsáhlé rekonstrukce Kunětické Hory znamenaly nejen její záchranu, ale prakticky i kvalitativní zpětné povýšení objektu nad kategorii zříceniny. Kompletně restaurováno bylo jádro hradu s dominantní válcovou věží, a to včetně interiérů. V dobrém stavu jsou dnes i budovy na severní a západní straně předhradí, kaple sv. Kateřiny, pátá a šestá brána. Zdivo zřícených budov na jižní straně bylo konzervováno. Nepoměrně hůře, mnohdy jen v náznacích se dochovalo kdysi impozantní vnější opevnění s koridorem hradeb přístupové cesty. Jeho nejlépe zachovalou částí je velký rondel na jihovýchodě, který je zároveň dobrou ukázkou tohoto typu fortifikace. Naproti tomu, rondel jihozápadní byl na sklonku 19. století odtěžen lomem a názorně demonstruje, jak blízko úplnému zániku stála celá Kunětická Hora.