View allAll Photos Tagged mesicnik
4131 Ajud Antikvariát Judaica Široká 37/7 110 00 Praha 1-Josefov Czech Republic Unknown date person place Foto studio Josef Dubec Fotograf Nové Strašecí Plz. Restaurace u Davidů
Naši hrdinové z legií: Karel Toms, Karel Šíma
a legionářský fotograf Josef Dubec
V minulé sérii tří článků o první světové
válce jsme se záměrně věnovali domácím
problémům místních obyvatel a opomenuli
tolik protežovanou otázku legionářů. Jde
o výsostné téma první republiky, legionáři
utvořili páteř její ideologie, nový stát měl své
pravé hrdiny, kteří většinou přešli z rakouské
armády na stranu dohodových mocností
a postavili se otevřeně proti zlu, jež válku
způsobilo. Navíc v Rusku bojovali proti bol-
ševické revoluci, ovládali významnou část
ruského území a úspěšně se plni slávy vraceli
zpět do své nové vlasti. Samozřejmě, období
protektorátu legionářské ideály potíralo
a také socialistický režim se k nim stavěl více
než rezervovaně. O to více se na ně zaměřila
doba po roce 1989.
V devadesátých letech probíhal celostátní
soupis všech legionářů po jednotlivých okresech,
avšak dopadl rozpačitě. Také pro Rakovnicko
příslušný seznam vyšel, a to od kladenského
archiváře Václava Krůty. Pod heslem
Nové Strašecí tu je uvedeno 49 jmen. Práce
však obsahuje mnoho chyb a nepřesností,
autor opomíjel regionální prameny a vycházel
z celostátních evidencí a z matričních údajů.
Není zde také definováno, kdo byl novostra-
šecký legionář – zda ten, kdo se v městě narodil,
nebo tu měl domovské právo, nebo zde
měl v době odchodu do války hlášený pobyt.
Některé osoby se tak do seznamu nedostaly,
jiné jsou navíc uvedeny v seznamech jiných
okresů. Krůtova příručka určité vodítko poskytuje,
je však třeba k ní přistupovat kriticky.
Naši hrdinové z legií: Karel Toms, Karel Šíma
a legionářský fotograf Josef Dubec
Nemálo památek sebralo v období první
republiky novostrašecké muzeum. Jedná
se o typický legionářský materiál obsahující
hromadné fotografie a pohlednice z exotických
zemí, shromážděné zejména během
slavné anabáze kolem světa, o úředně potvrzený
seznam padlých legionářů s podrobnými
údaji nebo o legionářské, humoristicky
laděné časopisy, vydávané amatérsky ve vý-
chodním Rusku: Houpačky, Svistok, Hadrník.
Nechybí tu legionářský deník z Ruska. Není
však autorizovaný a jeho bližší identifikace
by si vyžádala podrobnější studium. Vydává-
ní a prezentace obdobných deníčků přinesla
taktéž nedávná léta. Spousta tohoto materiá-
lu je dodnes v soukromých rukách potomků
legionářských bojovníků.
Patrně nejznámější novostrašecký legionář
je Karel Toms, jehož pamětní deska, odhalená
až v červnu 1947, se nachází vedle
vchodu do gymnázia. Toms se narodil v roce
1893 v čísle popisném 231. Jeho osud je
však nejasný, nejspíše už před válkou ode-
šel do Francie. Na počátku války vstoupil
22. srpna 1914 do francouzské cizinecké
legie, v rámci níž Češi utvořili slavnou Rotu
Nazdar. Ta se 9. května 1915 zapojila do bitvy
u Arrasu na severu země. Rota zde byla
zdecimovaná, avšak později byla tato událost
interpretována jako první vystoupení našich
vojáků v zahraničí, byť ještě nešlo o typickou
československou legii. Karel Toms se bojů
nejspíše zúčastnil, ode dne bitvy byl považován
za nezvěstného a teprve 6. října 1921 jej
soud v Arrasu úředně prohlásil za mrtvého.
Zmizel patrně v boji u obce Bailleul-sir-Berthoult
a jeho jméno se objevuje na pomníku
padlých u vsi La Targette. Na tamějším československém
hřibově padlých za první i druhé
světové války má Karel Toms svůj symbolický
kříž. Všechna tato místa se nachází severně
od Arrasu, kde bitva probíhala.
Oproti Karlu Tomsovi je jakožto legionář
zcela neznámý fotograf Josef Dubec, i když
jisté povědomí o něm ve Strašecí existuje, neboť
Dubcova rodina provozovala fotografický
ateliér ještě dlouho po jeho předčasné smrti.
Samotný Dubec se v Krůtově seznamu nevyskytuje.
Ve Strašecí žil již před první světovou
válkou, ač domovskou příslušnost zde získal
teprve v roce 1923. Jeho švagr Karel Šíma
s ním prodělal ruskou anabázi, odkud nám
oba zanechali navýsost originální pramen:
legionářské fotografické album.
Josef Dubec se narodil v obci Pecka u Nové
Paky na Jičínsku dne 1. července 1875 (rodiče
pocházeli z Miletína u Hořic). Vyrůstal
snad v blízké vsi Uhlíře. Podle Haladovy kroniky
byl odveden dne 15. května 1915, a to
mezi staršími ročníky, neboť mu již tehdy
bylo čtyřicet let. Do války tedy odešel z Nového
Strašecí, kde bydlel se svou druhou ženou
a čtyřmi dětmi. První Dubcova manželka
Růžena, která pocházela z Třeboně, zemřela
poměrně mladá v únoru 1913. To již rodina
žila ve Strašecí. Dubec se rok poté (23. února
1914) oženil s Marií Šímovou z Rynholeckého
Pecínova. Rukování tak nebylo vůbec snadné,
tíživou situaci násobilo pokročilé těhotenství
Dubcovy manželky. Osm dní po jeho odjezdu,
23. 5. 1915, se jim narodila dcera Maruška.
Už v září toho roku psal Dubec domů
list z ruského zajetí, a je tedy jisté, že bojoval
na východní frontě, kde se velmi rychle ocitl
na druhé straně. K legiím přistoupil podle
oficiální evidence 5. listopadu 1917 a působil
jako četař u 8. pluku.
Významný se pro Josefa Dubce stal kontakt
s bratrem jeho ženy Karlem Šímou. Ten byl
o několik let mladší, narodil se roku 1891
v Pecínově. Rukoval již v roce 1912 a na po-
čátku války právě vykonával vojenskou službu
v Haliči. Krátce nato byl na východní frontě
raněn a upadl do ruského zajetí (8. 9. 1914).
Do legií vstoupil v červenci 1917 a čekala jej
obdobná cesta jako Dubce. Sám Šíma zaznamenal,
že v listopadu 1917 již jako člen legií
přivezl „do čs. vojska svého švagra Josefa
Dubce ještě s dalšími deseti dobrovolci, pro
které jsem jel do Kašíry v tulské gubernii.
Josef Dubec jako fotograf 8. pluku. Karel Šíma.
Novostrašecký měsíčník 21
z historie
Švagr Dubec byl pak ihned jmenován plukovním
fotografem“.
Dubec posléze nafotil velké množství snímků
ze života legionářů, z nichž několik se nám
dochovalo v Šímově rodinném albu. To zachycuje
v podstatě celý Šímův život a legionář-
ská epizoda zde tvoří nejvýznamnější část.
Šíma fotografie podrobně popsal a okomentoval.
Dubec používal své pracovní razítko,
kterým označoval vlastní snímky. V albu jich
najdeme 42 – ty tak můžeme bezpečně autorizovat,
nicméně je patrné, že Dubec vyrobil
fotografií více.
Mnoho snímků pochází z pověstné magistrály
a z Vladivostoku, kde legionáři čekali
na odvoz do nové vlasti. Dubec fotografoval
i okolní krajinu, pohledy na město, různé
legionářské slavnosti a defilé, významné ná-
vštěvy a také portréty jak vojáků, včetně legionářů
z našeho regionu, tak slavných velitelů
– například generály Jana Syrového, Stanislava
Čečka nebo zraněného hrdinu od Zborova
Karla Vašátka, jenž zemřel v Čeljabinsku.
V albu najdeme snímky československých
hrobů a mnoho dalších pietních míst svázaných
s pobytem legionářů. Obrovskou úlevou
byla cesta domů, kterou oba švagři absolvovali
z Vladivostoku přes Singapur, Terst, České
Budějovice a Prahu, a to v červnu a červenci
1920. Dubec tento závěr vítězné cesty zdokumentoval.
Na fotografiích vidíme malajské
prostředí s palmami a typickými chatrčemi.
Samozřejmě, Singapur nemohl Dubcovu aparátu
uniknout také.
Karel Šíma ve svém albu na příjezd vzpomí-
ná: „V Českých Budějovicích byla naše společná
cesta skončena. Tam nám druhého dne
vydali v Marianských kasárnách na tři měsí-
ce dovolenky a odtud jsme se již pak rozjíž-
děli do svých domovů. Já s mojí nemocnou
a průjmem zadělanou opicí a se švagrem
Dubcem jeli jsme na Prahu. […] Na Masarykově
nádraží sedli jsme do nejbližšího vlaku
a jeli jsme domů do Pecínova u Nového Stra-
šecí. Naše vítání a shledání s mými starými
rodiči a sourozenci bylo velmi radostné a dojemné.
Vždyť mne plných šest roků neviděli
a první dva válečné roky jsem byl považován
vůbec za mrtvého. První moje vyspání
opět v peřinách za šest roků bylo mně pří-
jemné. Ráno však jsem zjistil, že moje opice
jest mrtva, a tak jsem ji zbytečně z Cejlonu tři
týdny opatroval. Dal jsem ji ještě na Kladně
vycpati a daroval měšťanské škole v Novém
Strašecí.“ Vycpaná opička přivádí v úžas žáky
strašecké základní školy dodnes.
Šímovo album se posléze mění v osobní dokument
o jeho dalším životě, který byl pro
prvorepublikového legionáře charakteristický.
Zažádal si o četnické místo, jež bez potíží
obdržel, a posléze působil se svou rodinou
(manželkou a dcerou) po různých štacích:
Vlachovo Březí, Podkarpatská Rus, Polná
na Šumavě, Volary, Děčín. Ve třicátých letech
vykonával funkci velitele četnické stanice
v německém Kynšperku nad Ohří, kde proží-
val známé konflikty s Němci. S velkou úlevou
byl krátce před Mnichovem přeložen do české
Hoříněvsi u Jaroměře, avšak za okupace byl
dán do výslužby jako nespolehlivý legionář.
Po osvobození pracoval do roku 1949 jako
velitel stanice ve Smiřicích. Nový režim jej posléze
vystěhoval ze služebního bytu a padesátá
léta trávil Karel Šíma se svou manželkou
na penzi v náhradním bytě na faře v Jasenné
u Jaroměře. Zde v květnu 1953 své zápisky
v albu ukončil.
Už roku 1927 zemřel s podlomeným zdravím
Josef Dubec. Šlo o prvního zemřelého
legionáře v Novém Strašecí. Před svou smrSetkání
legionářů z Novostrašecka v Krasnojarsku. Zleva K. Šíma, Václav Volf ze Mšece,
J. Dubec, Václav Klatovský z Rynholce a Antonín Osvald z Nového Strašecí.
tí stačil ještě nafotit tablo 34 svých kolegů,
umístěné dnes v novostrašeckém muzeu.
O tom jsme již psali v minulém článku. Město
pohřbilo Dubce do čestného legionářského
hrobu, avšak tato tradice se neujala a následní
zesnulí již byli pohřbíváni ke svým rodinám.
Z Dubcova pohřbu máme dochované
i fotografie. Šíma k jeho smrti uvedl:
„V roce 1927 zemřel můj švagr Josef Dubec,
fotograf v Novém Strašecí, ve věku
52 roků, ruský legionář, který, jak již vpředu
uvedeno, prodělal se mnou cestu z Ukrajiny
do Vladivostoku a při sibiřské anabázi
československých legií pracoval jako rentgenologický
fotograf ve vojenské nemocnici
u dra Richtera ve Vladivostoku, Čeljabinsku
a Krásnojarsku, odkud pak společně se mnou
odjel do Vladivostoku a odtud jsme společ-
ně pluli do osvobozené vlasti. Švagr Dubec
se vrátil do vlasti se zdravím značně podrytým.
Jako zajatec v roce 1916 v zajateckém
táboře v Čerkasích u Kyjeva nastydl na ledviny,
kdež tehdy na celém těle otekl a čtyři
týdny musel spáti vsedě, aby se nezadusil.
O jeho uzdravení lékaři tehdy velmi pochybovali.
Toto jeho onemocnění mělo později
vliv na předčasné jeho úmrtí a týž zemřel
na zmíněnou ledvinovou chorobu.“
Díky Karlu Šímovi tak máme k dispozici jedinečné
Dubcovy obrázky ze sibiřské anabáze
československých legií, včetně snímků legionářů
z našeho regionu. Oba švagři se stali
typickými postavami své doby a jejich životní
příběhy jsou doslova učebnicovými příklady
osudů obyčejných lidí kolem první světové
války a první Československé republiky. Krátký
příběh Karla Tomse, jímž jsme uvedli naše
líčení, tento kolorit jen dokresluje.
Jan Černý
www.novestraseci.cz/e_download.php?file=data/messages/obs...
Scanned photo taken by SMENA 8M.
___________________________________________________
Neuvěřitelných 50 let klubů ABC
[ Autor: Vlastislav Toman | zařazeno: 28. 9. 2010 | přečteno 8220 ]
V září roku 1960 objevil se na stránkách časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců titulek VOLÁ VESMÍR ! Redakce pro své čtenáře připravila dlouhodobou hru, která reagovala na nadšení, jež i mezi dětmi vyvolávaly pokusy Spojených států amerických a (tehdejšího) Sovětského svazu. Od roku 1957, kdy do vesmíru vzlétla první umělá družice Země, sovětský Sputnik 1, bylo jasné, že všechny další pokusy směřují k vyslání prvního člověka do vesmíru. Začalo se mluvit a psát o tom, zda a jak bude lidstvo pokračovat v průzkumu vesmíru, zda se vydáme k planetám a možná ještě dál.
A tak časopis ABC dětem nabídl, aby si zahrály na kosmonauty! Založte si své raketové posádky a plňte úkoly naší hry Volá vesmír!
To nejpodstatnější, co tehdy bylo v podmínkách pro založení, byla poznámka: Posádkou může být váš kroužek, družina, oddíl nebo skupina pionýrů v místě bydliště. Redakce tak reagovala na usnesení ústřední rady Pionýrské organizace ČSM z jara roku 1960 o rozvíjení práce v místě bydliště. A ábíčko jako první z pionýrských časopisů přišlo s aktuálním námětem hry.
Řada foglarovců – bývalých členů Foglarových čtenářských klubů nebo klubů Mladého hlasatele, později prohlásila, že když četli podmínky pro účast ve hře a sestavení raketové posádky (RP), hned se jim vybavily zásady ustavovaní těchto čtenářských klubů. I když se o tom tehdy veřejně prakticky nemluvilo, redakce se opravdu nechala inspirovat klubovou ideou. Aktuálně ji však přizpůsobila tehdejším potřebám a zájmům dětí, a kosmonautika byla rozhodně tím nejvhodnějším námětem, proti kterému se nedalo nic namítnout.
I když ábíčko tehdy bylo měsíčníkem, což stěžovalo aktuální kontakt a reakci redakce na některé aktivity dětí, během dvou měsíců vzniklo téměř sto posádek! Vedle pionýrských kolektivů nebo školních tříd a kroužků začaly převládat opravdové čtenářské kluby. Aktivity ABC však pokračovaly a tak zanedlouho podnítilo i zakládání dalších zájmových čtenářských klubů. Byly to hlídky přírody (HP) – původně hlídky ochrany přírody (HOP), a ještě i dívčí kluby (DK) a v menším počtu i jiné zájmově zaměřené kluby (Kluby lesní moudrosti aj.).
Celkový počet přihlášených klubů ABC dosáhl přes šest tisíc, z toho pak na pět tisíc bylo dlouhodobě „živých“, tedy plnily úkoly, účastnily se akcí a soutěží, posílaly hlášení atp. Dá se říci, že v nich bylo kolem 20 000 až 25 000 dětí.
Redakce rovněž uspořádala několik desítek turistických srazů pro své kluby a čtenáře.
Nejmohutnější (ještě celostátní) se konal v květnu 1961 na Kunětické hoře, kam přijelo přes 500 účastníků a postavili si na 230 stanů! Později z organizačních důvodů převládly srazy regionální.
Nelze se ještě nezmínit o postoji a vztahu Jaroslava Foglara k zájmovým klubům ABC a jeho krátké spolupráci s redakcí. Stručně řečeno – nebyly to jeho kluby a těžko přijímal jejich aktuální zájmové zaměření, které vycházelo z poslání časopisu pro mladé techniky a přírodovědce. I když právě díky tomu se podařilo kluby utvořit a jejich prostřednictvím dát dětem možnost klubového vyžití a ovlivňovat jejich činnosti.
Jestřáb pro ábíčko tři roky psal na klubové náměty scénář komiksu Kulišáci, založil a řídil 11. „turistickou stovku“ RP a v jednom ročníku redigoval rubriku Kompas věnovanou klubové činnosti. V roce 1966 spolupráci ukončil vzhledem k tomu, že měl jiné povinnosti a chtěl se věnovat se své spisovatelské práci.
Časopis ABC však ve své klubové činnosti nezůstal sám a tak postupně měly své kluby i týdeník Sedmička – Party opravdových kamarádů (POK), měsíčník Pionýr – Turistické rozvědky (TR) a čtrnáctideník Ohníček – Robinzonovy družiny (RD). Objevily se však i kluby u několika regionálních novin a dalších organizátorů. Pokud jejich činnost neskončila dříve, postupně oslabovala i tady.
V září roku 1960 tedy začala nejdelší éra čtenářských klubů, motivovaných původní ideou Jaroslav Foglara, a trvala celých deset let až do roku 1970, kdy byla obnovena jednotná dětská organizace, Pionýrská organizace SSM. Rozhodnutí vrcholných pionýrských orgánů znělo: Když máme jednotnou dětskou organizaci, nebudou tu nějaké kluby stojící mimo!
Bohužel dnes nemáme ani časopisy, které by činnost čtenářských klubů rozvíjely…
Použitá literatura:
Můj život s ABC - ábíčkem, V. Toman, nakladatelství Ostrov, 2005
Zapomenutá historie - Pionýrské zájmové kluby (1960-1973), V. Toman, ediční řada 3 - Pionýr-CURRICULUM, 2005
www.bohousek.cz/clanek-2010090019-neuveritelnych-50-let-k...
__________________________________________________
Zapomenutá historie
Autor: Vlastislav Toman-Hadži, šéfredaktor ABC 1959-91 | zařazeno: 26. 11. 2015 | přečteno 3419
Astronom naší raketové posádky se pokusil splnit plán 45hodinového tréninku v kosmonautické izolaci (od soboty 12 hod. do pondělí 7 hod. pobyt, práce, studium, četba v uzavřené „raketové kabině“ zamčeného pokoje). Trénink musel, žel, přerušit v neděli ve 12 hodin. Otec nastoupil nedělní službu, matka náhle odjela do Prahy. Náš astronom musel splnit určité „společenské úkoly“ a tím „izolaci“ přerušil. Příští týden bude pokus opakovat – doufáme, že tentokrát s úspěchem.
RP 386 Příbram / Hanzálková – Boreš – Čáp
Jak jste se právě přesvědčili, neměli to tenkrát (tehdy ještě) první českoslovenští kosmonauti jednoduché. Ke svému náročnému tréninku se ti první začali hlásit od září roku 1960 redakci časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Ten v devátém zářijovém čísle vyhlásil celoroční hru Volá vesmír a přihlášky se jen hrnuly. Však to byla pro kosmonautiku příznivá doba! Obě světové velmoci, Spojené státy americké a Sovětský svaz, už třetím rokem soutěžily o to, kdo jako první vyšle člověka do vesmíru!
Tento neoficielní závod začal o tři roky dříve, když Sověti vyslali na oběžnou dráhu kolem Země první umělou družici Země, Sputnik 1. O něco později se to podařilo i Američanům a závod byl odstartován. V roce 1960 bylo jasné, že dříve či později odstartuje sovětský kosmonaut nebo americký astronaut. V čem je rozdíl? Jen v tom pojmenování! Kosmonaut je „vesmírný plavec“ a astronaut zase „hvězdoplavec“. V obou případech totiž šlo o jedno jediné – oblétnout Zemi a vrátit se v pořádku zpátky.
Sdělovací prostředky byly tehdy plné zpráv o tom, jak se vybraní letci (piloti měli největší zkušenosti) na vesmírný let připravují. Příprava byla jak tělesná, tak znalostní. To dokazovaly uveřejňované reportáže, filmové záznamy i vyjádření řady odborníků, techniků, vědců, astronomů, lékařů, především ze Spojených států. Sověti byli, jako obvykle, na informace skoupější, ale o to více se od nich očekávalo překvapení.
Redakce ABC dokázala celou tuto situaci šikovně využít a nabídla svým čtenářům „hru na kosmonauty“. Vyzvala k zakládání „raketových posádek“ (RP) – nejlépe čtyř až pětičlenných týmů, v nichž budou piloti, astronomové, lékaři, technici, zpravodajové a další odbornosti, podle zájmů a zálib dětí. Časopis slíbil přinášet náměty na trénink, odbornou přípravu, posilové hry – zkrátka náměty ze známé přípravy skutečných kosmonautů. Hra zabrala! Do historického 12. dubna 1961, kdy vzlétl Jurij Gagarin, podepsalo gratulační dopis prvnímu kosmonautovi na 250 raketových posádek! Hned druhý den po historickém letu předali svazek dopisů na sovětském velvyslanectví členové pražské RP-89, konstruktér Pavel Briš a fotograf Mirek Brdička. Obálka byla dílem kronikáře RP-43 z Kolína.
Proč o tom všem píšu? Snad jste si povšimli data, kdy začaly pionýrské raketové posádky vznikat – podzim roku 1960. Ano, máme tu docela pěkné 55. výročí pionýrských zájmových klubů časopisu ABC. To je ona zapomenutá historie.
Nezůstalo totiž jen u raketových posádek časopisu ABC. Záhy při ábíčku vznikly i hlídky ochrany přírody (HP), dívčí kluby (DK) a kolektivy Tabulkové akce (KTA). V průběhu deseti let existence klubů jich vzniklo na 6000, což představuje kolem 25 až 30 tisíc dětí! Číslo může být podstatně větší, neboť postupně se přidaly i další časopisy pro děti, které kluby organizovaly. Například Pionýr měl turistické rozvědky (TR), Ohníček zase robinsonovy družiny (RD) a v Sedmičce byly Party opravdových kamarádů (POK). Také při některých okresních novinách vznikly čtenářské kluby.
Tehdejší Pionýrská organizace ČSM v podstatě existenci klubů posléze akceptovala a dokonce zřídila komisi malých kolektivů (též mikrokolektivů). Nebylo divu, vždyť šedesátá léta byla v Pionýru obdobím odklonu od školského systému a formalismu k živé práci s dětmi. Přesto se některé prvky podařilo zachovat a později praktikovat v činnosti obnovené jednotné Pionýrské organizaci sedmdesátých let. Ale to už je jiná historie.
K té ábíčkovské nerozlučně patří Jan Šimáně-Galén, který do redakce přišel právě v onen historický rok 1960 a stal se redakčním garantem klubové činnosti. Ba i Jaroslav Foglar-Jestřáb tady zanechal „brázdu“, když pro ABC psal komiks o RP Kulišáci a tři roky vedl tzv. turistickou stovku RP. Musel bych pokračovat několika desítkami jmen lidí, kteří se v onom šťastném desetiletí pionýrských zájmových klubů (1960/1970) věnovali dětem a jejich zájmům i potřebám.
Pro současný časopis ABC je 55. výročí klubů podnětem k ohlédnutí se do oné doby a tak přichází s výzvou: Hledejte pamětníky, dobové fotografie, dokumenty a jiné dokumenty! Není to soutěž o ceny, ale nabídka zajímavého pátrání i pohledu do minulosti pro děti i seniory! Tak je to i napsáno ve 20. čísle ABC. A je tam připojen i kontakt, kam můžete své objevy a nálezy nebo vzpomínky posílat – e-mail: mourrison@abicko.cz (označte heslem KLUBY).
Vlastislav Toman-Hadži
(šéfredaktor ABC 1959-91)
Další informace i nápověda:
Zapomenutá historie – Pionýrské zájmové kluby (1960/73), Vlastislav Toman (Pionýr 2005)
Můj život s ABC – ábíčkem, Vlastislav Toman (nakladatelství Ostrov, Praha 2005)
Děkujeme všem, kteří se zúčastnili fotosoutěže "Letní dovolená v Olomouckém kraji" a zaslali do redakce měsíčníku Olomoucký kraj své fotografie. www.kr-olomoucky.cz
Děkujeme všem, kteří se zúčastnili fotosoutěže "Letní dovolená v Olomouckém kraji" a zaslali do redakce měsíčníku Olomoucký kraj své fotografie. www.kr-olomucky.cz
Děkujeme všem, kteří se zúčastnili fotosoutěže "Letní dovolená v Olomouckém kraji" a zaslali do redakce měsíčníku Olomoucký kraj své fotografie. www.kr-olomoucky.cz
www.zizkovskelisty.cz - nezávislý kulturně společenský měsíčník pro obyvatele Žižkova a Královských Vinohrad.