Socha Aloise Jiráska a Tančící dům
Jiráskovo náměstí, autor pomníku prof. Karel Pokorný, spolupráce Jaroslav Fragner. Bronzový pomník představuje spisovatele v nadživotní velikosti, sedícího a píšícího na vysokém žulovém soklu. Pomník vznikl v r. 1954, osazen byl v r. 1960. V pozadí pomníku je dům, v němž v letech 1903 - 1930 Jirásek bydlel.
V místech, kde v letech 1992 - 1996 vyrostla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. K téměř úplnému odstranění trosek došlo v roce 1946, definitivně až v roce 1960, a to demolicí zbývajících kleneb a zbytků zdiva.
Přestože o zástavbě proluky bylo rozhodnuto již v roce 1963, k zásadnímu kroku došlo až v roce 1992, kdy pozemek zakoupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. Ke stavební realizaci byl vybrán projekt architekta Vlada Miluniče (nar. 1941 v chorvatském Záhřebu). Milunič si ke spolupráci přizval světově uznávaného architekta a designéra Franka O. Gehryho (nar. 1929 v Torontu).
Základní kámen byl položen 3. 9. 1994 a hrubá stavba byla dokončena v únoru 1996. Slavnostní otevření se uskutečnilo 20. 6. 1996.
V jádru administrativní budova má sedm nadzemních podlaží a dvě podlaží podzemní. Konstrukce objektu je železobetonová a bylo zde použito devadesát devět originálních fasádních panelů. Stavba byla v úrovni ustálené vodní hladiny spodní vody založena na železobetonové desce podporované soustavou vrtaných pilot. Staticky byly podchyceny i oba sousední objekty.
Budova je též nazývána metaforicky "Tančící dům". Toto pojmenování získala díky svým věžím, které připomínají postavy tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Tanečníka představuje věž kamenná a jeho partnerku věž skleněná. Na vrcholu věže symbolizující postavu ženy je kopule s konstrukcí z kovových trubek potažená nerez síťovinou s oky o rozměrech 10 x 10 mm, zahalená do pomyslných vlasů. Představuje hlavu medúzy. Autorem této kopule je Frank O. Gehry.
Interiéry byly z části navrženy britskou architektou českého původu Evou Jiřičnou.
Budova získala prestižní ocenění amerického časopisu Time - zvítězila v kategorii design roku 1996.
Alois Jirásek
český romanopisec a dramatik
narozen 23. 8. 1851 v Hronově u Náchoda
zemřel 12. 3. 1930 v Praze, urna je na hřbitově v Hronově
Životopis
Jirásek se narodil jako syn tkalce, který se později vyučil pekařem. Jako chlapec strávil rok ve Velké Vsi u Broumova, aby se naučil německy a mohl pak v letech 1863 - 1867 studovat na německém gymnáziu v Broumově. Pak pokračoval na českém gymnáziu v Hradci Králové, maturoval roku 1871. Kromě literárního měl i značné malířské nadání, ale z existenčních důvodů zvolil studia historie na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Od roku 1874 působil jako středoškolský profesor dějepisu na gymnáziu a později na reálce v Litomyšli, od roku 1888 v Praze. Od studentských let se přátelil s Mikolášem Alšem a v Praze se sblížil s dalšími umělci, zejména s lidmi z okruhu časopisů Ruch a Lumír, jako např. Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, Zikmund Winter i s mladšími, např. Josef Machar a Josef Kvapil, Zdeněk Nejedlý aj. Pracoval také v redakci časopisu Zvon a v roce 1917 byl jedním z organizátorů a signatářů Manifestu českých spisovatelů, který proklamoval požadavek národní samostatnosti pro český a slovenský národ. 28. října 1918 přečetl Alois Jirásek před Myslbekovým pomníkem sv. Václava na Václavském náměstí listinu, která vyhlašovala československou státní samostatnost. Ač byl v roce 1920 zvolen do senátu za Československou národně demokratickou stranu, žil v ústraní v Hronově a do politiky se nezapojil. Jirásek zemřel tři roky po smrti své ženy. Jeho rakev byla vystavena v Pantheonu Národního muzea a další den se na Václavském náměstí konala mohutná panychida. Průvod aut, který vezl Jiráskovu urnu z pražského krematoria na padolský hřbitov v Hronově, byl pozdravován a uctíván mnoha lidmi ve všech místech, kterými projížděl.
Jiráskova rodina
Manželka Marie Podhajská (1859 - 1927), svatba 1879.
Děti: manželé Jiráskovi měli šest dcer - Boženu, Mařenku (zemřela čtyřletá 1885), Ludmilu, Miloslavu, Zdeňku a Magdalenu. Poslední byla dvojčetem s jediným chlapcem Jaromírem. Vnukem Aloise Jiráska je doc. Václav Jirásek, významný gastroenterolog.
Jirásek a Praha
Na gymnáziu v Žitné ulici v Novém Městě působil v letech 1888 - 1909.
Bydlel v Hálkově ulici 6 na Novém Městě.
Bydlel v Rumunské ulici 8 na Vinohradech.
V Reslově ul. 1 na Novém Městě bydlel od roku 1909 až do své smrti.
Bylo po něm pojmenováno Jiráskovo náměstí v sousedství jeho posledního bydliště a nedaleký Jiráskův most; na náměstí stojí Jiráskova socha od Karla Pokorného.
Dílo
Jeho literární dílo je neobvykle obsáhlé. Zprvu psal vlastenecké verše, ale brzy přesedlal na prózu, často z venkovského prostředí. Své práce tiskl zprvu také v časopisech Světozor, Lumír, Osvěta, Květy, Zlatá Praha a Zvon. Psal drobnější novely s různými historickými, romantickými, idylickými i psychologickými náměty i monumentální skladby, odrážející nejvýznamnější historické epochy našeho národa. Jirásek byl i významným dramatikem. Některé z jeho her i románů byly zfilmovány.
Z období husitství:
V cizích službách (1883, osudy potomků husitů za Vladislava Jagelonského)
Mezi proudy (románová trilogie: Dvojí dvůr, 1887, Syn ohnivcův, 1888 a Do tří hlasů, 1890; obraz společnosti, z níž vyrůstá husitské hnutí, postava Václava IV., arcibiskupa Jana z Jenštejna, Jana Husa a Jana Žižky)
Maryla (1887)
Proti všem (1893, román z období vrcholné fáze husitství s bitvou na Vítkově)
Bratrstvo (románová trilogie: Bitva u Lučence, 1899, Mária, 1904 a Žebráci, 1908; období doznívajícího husitství a osudy "bratříků", zbytků poražených táborských vojsk na Slovensku)
Husitský král (1919; poslední román o osudech a vládě Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen.)
Z období protireformace, doba pobělohorská:
Skaláci (1875, jeho první významnější dílo, v němž vylíčil lidovou vzpouru na Náchodsku proti cizím pánům Piccolominiům.)
Sousedé (1882, problematika pobělohorské emigrace)
Psohlavci (1884, román o statečném zápasu Chodů o udržení zděděných práv a tragickém osudu Jana Sladkého - Koziny)
Skály (1886, román o revolučním knězi Ulickém, který chce roznítit lidovou vzpouru proti feudálním pánům, je však popraven)
Zahořanský hon (1888, povídka se odehrává na zámku Jemčina, který je zde zván Zahořanský)
Temno (1913, román z období vlády jezuitů ve 20. letech 18. st.)
Z období národního obrození
Na dvoře vévodském (1877, konec 18. st. na náchodském zámku a snahy vlastenců o zrušení roboty)
Filosofská historie (1878, humorný studentský příběh z Litomyšle na pozadí bojů z pražských barikád roku 1848)
Ráj světa (1880, prostředí Vídně po skončení napoleonských válek)
Poklad (1881, první buditelské snahy ve východních Čechách na hradě Potštejně)
F. L. Věk (1888, pětidílný román líčí příběh lidového buditele Věka, inspirovaného postavou skutečného dobrušského kupce Františka Heka. Zachycuje počátky a rozvoj našeho obrození v Dobrušce i v Praze)
U Rytířů a Na staré poště jsou dvě povídky z obrozenské Litomyšle, které vydal spolu s Filosofskou historií pod názvem Maloměstské historie (1890)
U nás (čtyřdílná kronika: Úhor, 1896, Novina 1898, Osetek, 1902 a Zeměžluč, 1903; zde autor zobrazil obrození v náchodského kraji)
Pro mládež:
Z Čech až na konec světa (1888, na základě cestopisu pana Šaška z Bířkova líčí pouť českého poselstva Jiřího z Poděbrad do západoevropských zemí)
Staré pověsti české (1894; převyprávěné pověsti z kroniky Kosmovy, Dalimilovy aj. s vlasteneckým nábojem)
Prózy ze své současnosti psal Jirásek jen okrajově:
Druhý květ, Na ostrově, Petr Kmínek, Z malých cest
Memoáry:
Z mých pamětí (pohled na vlastní životní epochu)
Dramata:
Vojnarka (1890, první hra byla z venkovského prostředí)
Kolébka (1891)
Otec (1894)
Emigrant (1898)
Jan Žižka (1903)
Lucerna (1905, neoblíbenější a stále hraná)
Samota (1908)
Pan Johannes (1909)
Jan Hus (1911)
Jan Roháč (1918)
Magdaléna Dobromila Rettigová (působení v Litomyšli)
Filmové adaptace
Lucerna, 1925, 1938
Filosofská historie, 1937
Psohlavci, 1931
Vojnarka, 1936
Jan Roháč z Dubé, 1947
Temno, 1950
Psohlavci, 1955
Proti všem, 1956
Ztracenci, 1956
Magdalena Dobromila Rettigová, 1964
F. L. Věk (TV), 1971
-
Socha Aloise Jiráska a Tančící dům
Jiráskovo náměstí, autor pomníku prof. Karel Pokorný, spolupráce Jaroslav Fragner. Bronzový pomník představuje spisovatele v nadživotní velikosti, sedícího a píšícího na vysokém žulovém soklu. Pomník vznikl v r. 1954, osazen byl v r. 1960. V pozadí pomníku je dům, v němž v letech 1903 - 1930 Jirásek bydlel.
V místech, kde v letech 1992 - 1996 vyrostla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. K téměř úplnému odstranění trosek došlo v roce 1946, definitivně až v roce 1960, a to demolicí zbývajících kleneb a zbytků zdiva.
Přestože o zástavbě proluky bylo rozhodnuto již v roce 1963, k zásadnímu kroku došlo až v roce 1992, kdy pozemek zakoupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. Ke stavební realizaci byl vybrán projekt architekta Vlada Miluniče (nar. 1941 v chorvatském Záhřebu). Milunič si ke spolupráci přizval světově uznávaného architekta a designéra Franka O. Gehryho (nar. 1929 v Torontu).
Základní kámen byl položen 3. 9. 1994 a hrubá stavba byla dokončena v únoru 1996. Slavnostní otevření se uskutečnilo 20. 6. 1996.
V jádru administrativní budova má sedm nadzemních podlaží a dvě podlaží podzemní. Konstrukce objektu je železobetonová a bylo zde použito devadesát devět originálních fasádních panelů. Stavba byla v úrovni ustálené vodní hladiny spodní vody založena na železobetonové desce podporované soustavou vrtaných pilot. Staticky byly podchyceny i oba sousední objekty.
Budova je též nazývána metaforicky "Tančící dům". Toto pojmenování získala díky svým věžím, které připomínají postavy tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Tanečníka představuje věž kamenná a jeho partnerku věž skleněná. Na vrcholu věže symbolizující postavu ženy je kopule s konstrukcí z kovových trubek potažená nerez síťovinou s oky o rozměrech 10 x 10 mm, zahalená do pomyslných vlasů. Představuje hlavu medúzy. Autorem této kopule je Frank O. Gehry.
Interiéry byly z části navrženy britskou architektou českého původu Evou Jiřičnou.
Budova získala prestižní ocenění amerického časopisu Time - zvítězila v kategorii design roku 1996.
Alois Jirásek
český romanopisec a dramatik
narozen 23. 8. 1851 v Hronově u Náchoda
zemřel 12. 3. 1930 v Praze, urna je na hřbitově v Hronově
Životopis
Jirásek se narodil jako syn tkalce, který se později vyučil pekařem. Jako chlapec strávil rok ve Velké Vsi u Broumova, aby se naučil německy a mohl pak v letech 1863 - 1867 studovat na německém gymnáziu v Broumově. Pak pokračoval na českém gymnáziu v Hradci Králové, maturoval roku 1871. Kromě literárního měl i značné malířské nadání, ale z existenčních důvodů zvolil studia historie na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Od roku 1874 působil jako středoškolský profesor dějepisu na gymnáziu a později na reálce v Litomyšli, od roku 1888 v Praze. Od studentských let se přátelil s Mikolášem Alšem a v Praze se sblížil s dalšími umělci, zejména s lidmi z okruhu časopisů Ruch a Lumír, jako např. Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, Zikmund Winter i s mladšími, např. Josef Machar a Josef Kvapil, Zdeněk Nejedlý aj. Pracoval také v redakci časopisu Zvon a v roce 1917 byl jedním z organizátorů a signatářů Manifestu českých spisovatelů, který proklamoval požadavek národní samostatnosti pro český a slovenský národ. 28. října 1918 přečetl Alois Jirásek před Myslbekovým pomníkem sv. Václava na Václavském náměstí listinu, která vyhlašovala československou státní samostatnost. Ač byl v roce 1920 zvolen do senátu za Československou národně demokratickou stranu, žil v ústraní v Hronově a do politiky se nezapojil. Jirásek zemřel tři roky po smrti své ženy. Jeho rakev byla vystavena v Pantheonu Národního muzea a další den se na Václavském náměstí konala mohutná panychida. Průvod aut, který vezl Jiráskovu urnu z pražského krematoria na padolský hřbitov v Hronově, byl pozdravován a uctíván mnoha lidmi ve všech místech, kterými projížděl.
Jiráskova rodina
Manželka Marie Podhajská (1859 - 1927), svatba 1879.
Děti: manželé Jiráskovi měli šest dcer - Boženu, Mařenku (zemřela čtyřletá 1885), Ludmilu, Miloslavu, Zdeňku a Magdalenu. Poslední byla dvojčetem s jediným chlapcem Jaromírem. Vnukem Aloise Jiráska je doc. Václav Jirásek, významný gastroenterolog.
Jirásek a Praha
Na gymnáziu v Žitné ulici v Novém Městě působil v letech 1888 - 1909.
Bydlel v Hálkově ulici 6 na Novém Městě.
Bydlel v Rumunské ulici 8 na Vinohradech.
V Reslově ul. 1 na Novém Městě bydlel od roku 1909 až do své smrti.
Bylo po něm pojmenováno Jiráskovo náměstí v sousedství jeho posledního bydliště a nedaleký Jiráskův most; na náměstí stojí Jiráskova socha od Karla Pokorného.
Dílo
Jeho literární dílo je neobvykle obsáhlé. Zprvu psal vlastenecké verše, ale brzy přesedlal na prózu, často z venkovského prostředí. Své práce tiskl zprvu také v časopisech Světozor, Lumír, Osvěta, Květy, Zlatá Praha a Zvon. Psal drobnější novely s různými historickými, romantickými, idylickými i psychologickými náměty i monumentální skladby, odrážející nejvýznamnější historické epochy našeho národa. Jirásek byl i významným dramatikem. Některé z jeho her i románů byly zfilmovány.
Z období husitství:
V cizích službách (1883, osudy potomků husitů za Vladislava Jagelonského)
Mezi proudy (románová trilogie: Dvojí dvůr, 1887, Syn ohnivcův, 1888 a Do tří hlasů, 1890; obraz společnosti, z níž vyrůstá husitské hnutí, postava Václava IV., arcibiskupa Jana z Jenštejna, Jana Husa a Jana Žižky)
Maryla (1887)
Proti všem (1893, román z období vrcholné fáze husitství s bitvou na Vítkově)
Bratrstvo (románová trilogie: Bitva u Lučence, 1899, Mária, 1904 a Žebráci, 1908; období doznívajícího husitství a osudy "bratříků", zbytků poražených táborských vojsk na Slovensku)
Husitský král (1919; poslední román o osudech a vládě Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen.)
Z období protireformace, doba pobělohorská:
Skaláci (1875, jeho první významnější dílo, v němž vylíčil lidovou vzpouru na Náchodsku proti cizím pánům Piccolominiům.)
Sousedé (1882, problematika pobělohorské emigrace)
Psohlavci (1884, román o statečném zápasu Chodů o udržení zděděných práv a tragickém osudu Jana Sladkého - Koziny)
Skály (1886, román o revolučním knězi Ulickém, který chce roznítit lidovou vzpouru proti feudálním pánům, je však popraven)
Zahořanský hon (1888, povídka se odehrává na zámku Jemčina, který je zde zván Zahořanský)
Temno (1913, román z období vlády jezuitů ve 20. letech 18. st.)
Z období národního obrození
Na dvoře vévodském (1877, konec 18. st. na náchodském zámku a snahy vlastenců o zrušení roboty)
Filosofská historie (1878, humorný studentský příběh z Litomyšle na pozadí bojů z pražských barikád roku 1848)
Ráj světa (1880, prostředí Vídně po skončení napoleonských válek)
Poklad (1881, první buditelské snahy ve východních Čechách na hradě Potštejně)
F. L. Věk (1888, pětidílný román líčí příběh lidového buditele Věka, inspirovaného postavou skutečného dobrušského kupce Františka Heka. Zachycuje počátky a rozvoj našeho obrození v Dobrušce i v Praze)
U Rytířů a Na staré poště jsou dvě povídky z obrozenské Litomyšle, které vydal spolu s Filosofskou historií pod názvem Maloměstské historie (1890)
U nás (čtyřdílná kronika: Úhor, 1896, Novina 1898, Osetek, 1902 a Zeměžluč, 1903; zde autor zobrazil obrození v náchodského kraji)
Pro mládež:
Z Čech až na konec světa (1888, na základě cestopisu pana Šaška z Bířkova líčí pouť českého poselstva Jiřího z Poděbrad do západoevropských zemí)
Staré pověsti české (1894; převyprávěné pověsti z kroniky Kosmovy, Dalimilovy aj. s vlasteneckým nábojem)
Prózy ze své současnosti psal Jirásek jen okrajově:
Druhý květ, Na ostrově, Petr Kmínek, Z malých cest
Memoáry:
Z mých pamětí (pohled na vlastní životní epochu)
Dramata:
Vojnarka (1890, první hra byla z venkovského prostředí)
Kolébka (1891)
Otec (1894)
Emigrant (1898)
Jan Žižka (1903)
Lucerna (1905, neoblíbenější a stále hraná)
Samota (1908)
Pan Johannes (1909)
Jan Hus (1911)
Jan Roháč (1918)
Magdaléna Dobromila Rettigová (působení v Litomyšli)
Filmové adaptace
Lucerna, 1925, 1938
Filosofská historie, 1937
Psohlavci, 1931
Vojnarka, 1936
Jan Roháč z Dubé, 1947
Temno, 1950
Psohlavci, 1955
Proti všem, 1956
Ztracenci, 1956
Magdalena Dobromila Rettigová, 1964
F. L. Věk (TV), 1971
-