SVVŠ Pardubice (1957- 1976)

Secondary general education school (1957-1976)

 

Školu vyprojektoval v roce 1954 významný představitel československého funkcionalismu Akad. arch. Čeněk Mužík (*15. 12. 1906 Morašice – †5. 3. 1988 Choceň). Výrazně se podepsal na podobě meziválečné Chocně a celého východočeského regionu. Navrhoval vily, školní, divadelní, církevní a správní budovy.

_________________________________________________

PROBLÉMY POSLÁNÍ A OBSAHU STŘEDNÍ VŠEOBECNĚ VZDĚLÁVACÍ ŠKOLY

 

Výzkumný ústav pedagogický, Praha, Dr. Stanislav Mařan, 1960

 

V usnesení XI. sjezdu KSČ je vyjádřena perspektiva úplného středoškolského vzdélání pro většinu mládeže. Tato perspektiva odpovídá rostoucím potřebám vzdělaných a kvalifikovaných pracovníků v národním hospodářství a kultuře a požadavkům rozvoje socialistické demokracie v období dovršení výstavby socialismu a přechodu ke komunismu. Ve vztahu k prudkému rozvoji techniky a výroby nelze otálet s realizací tohoto požadavku a usneseni sjezdu dává nám lhůtu 10 let, to je do roku 1970, kdy má většina mládeže získávat plné středoškolské vzdělání.

Obsah a charakter tohoto vzdělání a úkoly i struktura škol, které je mají dávat, stanovilo usnesení ÚV KSČ i 23. dubna 1959. Usnesení upozorňuje, že musíme překonat nesprávné názory na vzdělání, které vyvěrají z podceňování tělesné práce a vidí v něm pouze cestu k práci duševní. Při hodnocení významu středního vzdělání „nesmíme vycházet jen ze současného stavu a potřeb, nýbrž musíme zaměřovat své úsilí do budoucnosti, se zřetelem k bouřlivému rozvoji techniky a kultury“.

Proto „vzdělaný člověk, který se má účastnit budování socialismu a komunismu, musí znát nejen základy věd, ale i vědecké základy výroby, její technologii a organizaci, musí znát základní výrobní odvětví, získat určité pracovní dovednosti a současně musí mít základní odbornou přípravu pro práci v některém odvětví národního hospodářství a kultury. Všeobecné a polytechnické vzdělání bude i nadále tvořit základ, avšak na vyšším stupni bude spojeno s odborným vzděláním různého zaměření a rozsahu“.

 

V novém výchovně vzdělávacím systému se mají absolventi základní devítileté školy různými způsoby podle svých zájmů a schopností a v souladu s potřebami rozvoje národního hospodářství zapojit do výrobní práce, při čemž se mohou dále vzdělávat na školách II. cyklu a dosahovat stále vyššího vzdělání. Mohou vstoupit do odborných a učňovských škol, středních škol pro pracující, středních všeobecně vzdělávacích škol (SVVŠ) a odborných škol. Usnesení v souhlase s názory klasiků marxismuleninismu a se sovětskou pedagogikou činí tedy účast veškeré mládeže starší 15 let ve výrobní práci základním principem její výchovy a vzdělávání na školách II. cyklu.

 

V rozsáhlém komplexu problémů, které vyvolává pedagogické rozpracování a ztvárnění zásadních myšlenek stranických dokumentů, zvlášť složité a obtížné je řešení úkolu, obsahu á organizace střední všeobecně vzdělávací školy. Působí zde především staré tradice a zakořeněné představy o postavení střední školy v soustavě škol i o jejím poslání a obsahu spolu se všemi problémy, které za dlouhou dobu jejich existence buržoasní společnost nevyřešila. Rovněž zdrojem obtíží je dosud nedostatečné rozpracování otázek poměru všeobecného a polytechnického vzdělání ke vzdělání odbornému, jejich obsahu, metod práce při uskutečňování zásady spojení školy se životem atd. Odrazem těchto nevyřešených pedagogických problémů je skutečnost, že naše veřejnost dnes někdy ztrácí představu o pravém významu a poslání těchto škol. Svědčí o tom např. mnohem větší zájem absolventů základní povinné školy o odborné školy než' o střední školu všeobecné vzdělávací.

Proto je dnes zvl. důležité ujasnit základní otázky poslání a obsahu střední všeobecně vzdělávací školy, zvi. ve vztahu k ostatním školám II. cyklu i ke školám vysokým. Kompasem pro toto rozpracování jsou zásady výchovy a vzdělání vyslovené ve stranických dokumentech, podávajících řešení pro etapu dovršení socialismu a přechodu ke komunismu.

Problémy střední všeobecně vzdělávací školy poutaly pozornost pedagogů již po celou existenci střední školy, zvláště pak od té doby, kdy přestaly existovat latinské střední školy. V 19. stol. vedle klasického gymnasia — dědice latinských škol, s výhradně klasickým humanitním základem a s přípravou pro universitu, vznikla sedmitřídní reálka, která vedle obecného vzdělání bez klasických řečí měla poskytnout přípravu pro další technické studium. Tak byl vytvořen dualismus středního vzdělání, k jehož překonání mělo sloužit reálné a reformní reálné gymnasium s moderními jazyky, ale i zachováním latinského jazyka, byť i v omezené míře, s důrazem, na matematicko-přírodovědných předmětech. Klasické gymnasium postupné mizelo, ještě r. 1918/19 bylo jich v CSR 111, v r. 1937 již jen 29 ze 311 středních škol, to je necelých 10 %. Naproti tomu reálná gymnasia převládla a v r. 1937 jejich počet činil téměř dvě třetiny všech středních škol v (CSR (204 reál. gymn.). V posledních dvou třídách mohli žáci volit mezi deskriptivní geometrií a moderním cizím jazykem. Také počet reálek v buržoasní ČSR klesal, z 85 v r. l918 na 40 v r. 1937. Kromě toho se v kapitalistické ČSR postupně sbližovaly nižší ročníky, přičemž trval rozdíl mezi střední školou a měšťanskou, který spočíval na třídním základě. Střední všeobecně vzdělávací školy byly stále hlavní cestou přípravy k vysokoškolskému studiu. Jejich úkolem bylo vychovávat inteligenci oddanou buržoazii a tento úkol plnily poskytováním všeobecného vzdělání pokud možno odtrženého od současného života a za naprostého podceňování fyzické práce. Studovalo v nich poměrně malé procento mládeže, kdežto převážné většině mládeže sloužila povinná škola a měšťanská škola.

 

Vývoj střední školy byl předmětem četných teoretických úvah i rozmanitých anket v Rakousko-Uhersku i v ČSR (1908, 1919, 1927). V teorii byly sledovány hlavně myšlenky sblížení různých typů středních škol. V tom směru byly konány u nás i četné pokusy. Reformní ruch buržoasní pedagogiky se však středních škol dotýkal velmi nepatrně.

Zásadní změna nastala v lidově demokratické ČSR,. Reformou v r. 1949 byla vytvořena jednotná všeobecně vzdělávací škola pro všechnu mládež do 15 let. Jediným typem vyšší střední školy se stalo 4třídní gymnasium (I.—IV. roč.), v němž diferenciace provedena volitelnými předměty (latina a deskriptivní geometrie po 11 hodinách týdně za 4 roky). Jinak byly stejné počty hodin ostatních učebních předmětů.

Naprosto nové řešení střední školy znamená vznik jedenáctileté střední školy z r. 1953, určené perspektivně pro všechnu mládež. Přechod mezi nižším a vyšším stupněm tím ztratil na rozhodujícím významu a mohl být posunut zpět do 14 let, poněvadž všechna mládež měla pokračovat ve vzdělání. Poslední tři ročníky JSŠ (9.—11.) zůstaly ještě výběrové a měly jednotný učební plán bez diferenciace. Vznik JSŠ neobyčejně přispěl k demokratisaci vzdélání a v několika letech počet JSŠ se zdvojnásobil. Tato JSŠ však ještě neřešila otázku účasti žáků ve výrobní práci. Proto dajší zásadně novou etapu ve vývoji střední školy znamená po XI, sjezdu KSČ zavedení výrobní práce do jejího obsahu. Stalo se tak nejprve na 15 pokusných dvanáctiletkách v r. 1958/59, rok nato na desítkách dalších škol, které zavedly pokusný učební plán, v němž byl zaveden 1 den práce ve výrobě a k tomu 4 hodiny odborné teorie. Pokusný učební plán je jednotný se dvěma volitelnými předměty (deskriptivní geometrií a konversací). Také otázka jednotnosti byla na XI. sjezdu a v usnesení ÚV KSČ z dubna 1959 nově vyřešena v pojetí škol II. cyklu v tom smyslu, že byly odstraněny slepé uličky ve vzdělání a organizačně i obsahově zajištěno veškeré mládeži další studium. V tomto systému je střední všeobecně vzdělávací škola pouze jednou z cest k dosažení úplného středoškolského vzdělání. V systému škol II. cyklu má vedle střední všeobecně vzdělávací školy, navazující bezprostředně na základní devítiletou školu, významné místo střední škola pro pracující. Problémy střední školy se řeší nyní ve všech socialistických státech. Spolu s rozvojem socialistického hospodářství a kultury rok od roku roste a upevňuje se socialistická škola a je vytyčován cíl zavedení všeobecného středoškolského vzdělání pro většinu mládeže. Přestavba obsahu a i metod se děje realisací zásady spojení školy se životem a výrobou. V řešení nejdále pokročil SSSR, kde, již od r, 1959 byly zavedeny v 1.—5. ročř. nové učební plány a osnovy střední školy s výrobním vyučováním. V SSSR jedenáctiletá střední škola podržuje jednotný učební plán. Diferencované učební plány (viz stať N. K. Gončarova v Sovětské pedagogice, č. 6 z r. 1958) se pokusně realizují na několika školách. V plánu vědeckovýzkumných prací APN zkoumá tuto otázku ústav teorie a dějin pedagogiky (5. téma: Diferencované vyučování na vyšším stupni všeobecně vzdělávací školy) za vedení akademika M. A. Mělnikova.

V Bulharsku mají jednotný učební plán, ale uvažuje se o návrzích diferencovaných učebních plánů, V Polsku existují tři větve lyceí, humanitní (latina a jazyky), matematicko-přírodovědná a klasická (s latinou a řečtinou). Jsou návrhy na čtyři větve obdobné návrhu N, K, Gončarova, V Rumunsku byla od r, 1957/58 zřízena jedenáctiletá škola, jejíž vyšší stupeň (4-letý) se dělí v posledních dvou třídách na větev reálnou a humanitní. NDR má osobité řešení. Vedle jednotné desetileté střední školy pro mládež má ještě tzv. prodlouženou střední školu, jejíž čtyři ročníky jsou diferencovány na 3 větve:

A s moderními jazyky (ruština a ještě 2 cizí jazyky, matematika po 3, fyzika po 2 hod., biologie po 2 hod. atd.)

B matematicko-přírodovědná (matematika 5 ,4 ,6 ,5 hod., fyzika po 3 hod., chemie 2, 3, 3, 3 hod., biologie 2, 2, 3, 3 hod.)

C s klasickými jazyky (latina a řetina jsou 2. a 3. cizí jazyk, jinak je učební plán téměř shodný s větví A).

V kapitalistických zemích zůstává nejen vysokoškolské, ale i střední vzdělání výhradně monopolem majetných tříd. Reformy, prováděné např. ve Francii, Itálii a jinde, neřeší demokratizaci středního školství ani obohacení jeho obsahu zavedením účasti na práci. Pro kapitalistické státy jsou příznačné bohatě diferencované učební plány středních škol. Zvláště výrazně je princip diferenciace uplatněn v učebních plánech středních škol v USA. V učebních plánech jsou povinné předměty, základní volitelné předměty a doplňkové volitelné předměty. Žáci si vyberou určitý počet předmětů, aby dosáhli určitého počtu hodin. V poslední době je tento systém spolu s obsahem i metodami střední školy velmi vážně kritizován. Vztah střední školy k základní devítileté škole bude těsnější než vztah ostatních škol II. cyklu, neboť je také školou všeobecně vzdělávací, polytechnickou a pracovní.

V sovětském pojetí se rozumí střední Školou 1.—11. eventuálně 5.—11. ročník. Vedle toho se mluví o neúplné a úplné střední škole, V našem pojetí střední školu tvoří tři vyšší ročníky (1,—3. nebo 10,—12. ročník), tedy to, co bylo nazýváno vyšším stupněm střední školy. Dřívější dvoj stupňovitost střední školy se mění tak, že první tzv. nižší stupeň patří do povinné nediferencované základní školy pro všechnu mládež. V obsahu střední školy většina předmětů pokračuje, ovšem na vyšší úrovni. Organisačně mohou tvořit obě školy jeden celek. Základní devítiletá škola prodloužením o jeden rok znamená lepší přípravu a starší věk žactva, než tomu bylo v osmiletce.

 

Úkoly střední všeobecně vzdělávací školy

_________________________________

 

Podle usnesení ÚV KSČ z dubna 1959 má střední všeobecně vzdělávací škola poskytnout žákům plné středoškolské vzdělání všeobecné a polytechnické a základní odbornou přípravu k práci v některém odvětví národního hospodářství a kultury.

Absolventi střední všeobecně vzdělávací školy mají tedy před sebou otevřeny tři cesty, vstoupit na vysokou školu, získat odbornou kvalifikaci středních technických a jiných pracovníků zkráceným studiem na odborných školách nebo získat kvalifikaci pro dělnické povolání (počínajíc třetí třídou tarifního kvalifikačního katalogu).

Ať se absolvent střední všeobecně vzdělávací školy stane vysokoškolsky vzdělaným odborníkem nebo středním technikem či kvalifikovaným dělníkem, vzdělání podávané na střední škole má mu umožnit spolu s dalším studiem, aby se stal pracovníkem nového typu se znalostí vědeckých základů výroby, se širokým rozhledem a aby mohl dosáhnout vysoké kvalifikace. Je třeba pamatovat při stanovení úkolu a obsahu školy také na to, že absolvent střední všeobecně vzdělávací školy bude plnit funkce ve správě společnosti, v účasti na řízení výrobních a jiných podniků a institucí, že se bude ve svém volném čase tvořivě účastnit kulturního života. Kromě toho všichni občané socialistické společnosti mají výchovné úkoly jak ve vlastní rodině, tak i v účasti na veřejné výchově.

 

Příprava pro vysokoškolské studium

 

Střední všeobecně vzdělávací škola měla vždy hlavní úkol připravovat pro studium na vysokých školách s různým zaměřením. V kapitalistické ČSR žáci různých typů středních škol se připravovali ke vstupu jen na určité vysoké školy. Absolventi klasického gymnasia mohli bez zkoušek vstoupit na fakulty imiversitní, na vysokou školu obchodní, báňskou, zvěrolékařskou a zemědělskou. Když chtěli vstoupit, na vysoké školy technické museli vykonat přijímací zkoušku z kreslení a rýsování.

Absolventi reálných gymnasií mohli vstoupit bez zkoušky na světské fakulty imyersitý, na vysokou školu technickou, obchodní, báňskou, zemědělskou, zvěrolékařskou.

Absolventi reformních reálných gymnasií při vstupu na techniku museli konat zkoušku z rýsování, při vstupu na universitu z latiny. Absolventi reálek mohli být zapsáni na vysoké školy technické, báňské, zemědělské, zvěrolékařské, kdežto na universitu museli doplnit zkoušku z latiny.

Absolventi dnešní JSŠ mohou být přijati po přijímacím pohovoru na kteroukoliv vysokou školu. Tvoří dosud hlavní zdroj uchazečů na vysoké školy, neboť z jedenáctiletek se např. letos hlásí do 1. ročníků vysokých škol tři čtvrtiny uchazečů, kdežto na odborné školy a pracoviště připadá jen jedna čtvrtina počtu přihlášených.

Také v usnesení ÚV KSČ z dubna 1959 se pokládá příprava pro vysokou školu za jeden z hlavních úkolů střední všeobecně vzdělávací školy. V blízké budoucnosti se rozvine studium na středních školách pro pracující, v nichž vyučení dělníci a rolníci dosáhnou úplného středního vzdělání a možnosti postoupit na vysokou školu. Ale i pak zůstane patrně především úkolem střední všeobecně vzdělávací školy připravovat pro vysokou školu. Rozhodně to bude nejkratší cesta pro přístup na vysokou školu. Proto potřeby této přípravy budou mít vždy silný vliv na obsah střední všeobecně vzdělávací školy. Otázky střední školy úzce souvisejí s obsahem vysokých škol, které také jsou nyní v přestavbě. Jde o vysoké školy universitní, technické, pedagogické instituty a umělecké školy. University připravují vysokoškolsky vzdělané odborníky v oborech společenských a přírodních věd a v jejich aplikacích. Zahrnují studium filosofie, filologie, historie, práv, lékařství, přírodních věd, matematiky, tělesné výchovy, politické ekonomie aj. Vysoké školy technické připravují v řadě fakult inženýrské kádry pro průmysl, stavebnictví, dopravu, zemědělství a jiná odvětví národního hospodářství. Na většině vysokých škol technických procházejí študenti v prvních třech letech základním studiem teoretických a průpravných předmětů, v dalších letech je studium členěno na specialisace. Ve většině škol se již realizuje spojení vyučování s výrobní praxí. V prvých dvou letech projdou studenti výrobní prací v různých oborech národního hospodářství a ve vyšších ročnících odbornou praxí.

Nároky těchto vysokých škol na středoškolské vzdělání jsou jistě rozmanité podle zaměření školy. Ukazatelem pro směr požadavků jednotlivých vysokých škol mohou být předměty, na které se soustřeďují přijímací pohovory. Vcelku jsou patrné 2—3 skupiny předmětů, a to matematika a fyzika, chemie a biologie, čeština a dějepis. Matematika a fyzika na fakultě matematicko-fyzikální na universitě, matematika, fyzika, chemie na fakultách přírodovědeckých, na fakultách

technických oborů, stavebních, strojních atd., matematika chemie na vysokých školách chemicko technologických, chemie, fyzika, biologie na lékařských, chemie, biologie na zemědělských, čeština, dějepis, matematika na vysokých školách ekonomických, čeština, dějepis na filosofických, právnických fakultách a na uměleckých školách. Na pedagogických institutech se při pohovorech též zjišťují schopnosti k hudební, výtvarné a tělesné výchově. Na uměleckých školách musí uchazeči při přijímacích zkouškách prokázat nesporné nadání.

Srovnáme-li číselné poměry uchazečů např. v r. 1959/60, vidíme, že přes 40 % (nečítáme pedagogické instituty) vysokoškoláků bylo přijato do 1. roč. technických škol s požadavky na matematiku a fyziku, na matematicko-fyzikální a přírodovědecké fakulty university asi 10 %, (popř. na chemii), asi 15 % na lékařské studium a 15 % na vysoké školy zemědělské a lesnické, a na ostatní, tj. filosofické, právnické, umělecké. Institut tělesné výchovy a sportu připadl zbytek, asi 20 %. Z tohoto přehledu vysvítá jasná početní převaha uchazečů do oborů technických s požadavky matematicko-přírodovědnými.

Vysokoškolští profesoři většinou celkem nepříznivě hodnotili v minulosti výsledky práce středních škol, jak se o tom můžeme přesvědčit v materiálech různých anket pořádaných o středních školách. Zvláště však se ozývají kritické hlasy o malé připravenosti absolventů jedenáctiletých škol, ač ovšem nutno konstatovat, že v posledních letech se také objevují názory o jejich stoupající úrovni. Jistě působí příznivě rozšíření počtu jedenáctiletých škol a tím i mnohem širší základna pro výběr na vysoké školy.

Nová střední škola spolu se základní devítiletou školou musí dát žákům lepší úplné středoškolské vzdělání, než dávala jedenáctiletá střední škola. Z průběhu pohovorů je patrné, že často nejde o rozsah vědomostí, jako spíše o stupeň rozvoje rozumových schopností. Požadavky vysokých škol jen zřídka, např. v matematice, jsou vyšší, než byl obsah v JSŠ, avšak přitom pracovníci vysokých škol často kritizovali obsah vzdělání JSŠ jako nedostatečný pro přípravu na vysokou školu. Požadavky vysokých škol nesoustřeďují se jen na předmět, který bude základem dalšího studia, nýbrž také na předměty pomocné, které se žák na vysoké škole již nemůže plně věnovat, a to zvi. na matematiku a cizí jazyky.

Vysoké školy žádají na studentech, aby byli schopni samostatné práce, aby uměli samostatně si osvojovat poznatky, dovedli pracovat s knihou, konat rozmanité práce, aplikovat získané poznatky a aby měli hlavně vypěstované některé charakterové vlastnosti, především volní, aby byli ukáznění a vytrvalí. Proto v realizaci úkolů střední školy má velký význam zřetel k rozvoji myšlení žáků i k rozvoji jejich citových a volních vlastností. Tyto zřetele ještě více se budou uplatňovat u žáků studujících vysokou školu při zaměstnání. Pro studium na vysokých školách bude prospěšná také výrobní práce žáků.

 

Získáni střední odborné kvalifikace

 

Abiturienti dnešní JSŠ mohou získat odbornou kvalifikaci středních techniků a odborných pracovníků studiem na středních odborných školách. Studium trvá dva roky. Vyučuje se převážně odborným předmětům a absolventi obdrží závěrečné vysvědčení čtyřleté odborné školy. Uchazeči se podrobují přijímacímu pohovoru, při němž se zjišťují studijní předpoklady a zájem. Toto studium v r. 1960/61 není na všech odborných školách, např. není na jaderné technice, energetice, hutnictví.' V brožuře Výběrové školy, informace o řádném studiu 1960/61 (SPN 1959) je toto studium uvedeno celkem na 26 druzích odborných škol s převážně technickým charakterem. Proto jsou požadovány na absolventech střední školy především vědomosti matematicko-přírodovědné.

Podle statistické ročenky ČSR 1959-(s. 414-415) asi 3000 absolventů JSŠ přešlo v r. 1957/58 do těchto kursů, to je asi 13 % absolventů střední všeobecně vzdělávací školy. Perspektiva rozvoje tohoto studia záleží na pojetí odborných škol. V SSSR dávají přednost studiu na všeobecně vzdělávací škole a mistrovským kursům na odborných školách „technikumech“, u nás při dobré tradici odborných škol se zdá potřebné udržovat nynější stav. Další rozšiřování počtu abiturientů středních všeobecně vzdělávacích škol v těchto nástavbových kursech záleží také na úpravě středního odborného školství. Je zřejmé, že v některých oborech bude nabývat nástavbové studium převahy nad čtyřletým studiem, navazujícím na základní devítiletou školu.

 

 

Získáni dělnické kvalifikace

 

Zásadní obrat v pojetí střední školy spočívá v tom, že úplné středoškolské vzdělání získané ve středili škole má pomáhat vytvářet kvalitní dělnické kádry. Absolventi středních škol, kteří se nedostanou na vysoké školy, nemají se uchylovat jen do úřednických povolání, jak tomu bylo dříve, ani usilovat pouze ó kvalifikaci středních techniků, pokud nepřejdou na vysokou školu, ale mají odejít přímo do výrobního procesu nebo i do služeb a doplnit si kvalifikaci dělnickou. V etapě dovršení socialismu a přechodu ke komunismu, pro niž vychováváme, bude rozvoj techniky a výroby vyžadovat pracovníky nového typu se širokým rozhledem a vysokou kvalifikací. S. G. Strumilin takto charakterisuje požadavky na našeho dělníka: „Zde se již vychovává nový typ dělníka, dělníka širokého profilu, který ovládá funkce fyzické i duševní práce, přičemž duševní práce jasně převládají.

Podobně jako práce inženýrů a vědců, tak ani práce těchto dělníků nevylučuje širokou specialisaci a dělbu funkcí. Avšak tyto funkce již nejsou omezeny rámcem uzavřených povolání. Dnes vykonává dělník jednu funkci, zítra jinou.

A všechny tyto funkce se skládají do zobecňujícího pojmu vědce organisujícího práci, inženýra nebo dělníka-seřizovače automatických soustav, přičemž se stále nepostižitelněji přechází od jedné funkce k jiné.“ (S. G, Strumiliň, Cesty ke komunismu, Praha 1959; str. 14). Je proto přirozené, že lidé, kteří si osvojili íiplné středoškolské vzdělání všeobecné a polytechnické spolu se základní odbornou přípravou, zvládnou nové funkce nebo obory, a to v krátké době a podle potřeb výroby. Je pravda, že pro mnohé pracovní obory v dnešním pojetí, nápř. soustružníka, mechanika, se v očích veřejnosti nezdá absolvování střední školy potřebným. Avšak již třetí pětiletka přinese obrat v posuzování přípravy pro kvalifikované obory. Za dnešních poměrů je možné doplnit si dělnickou kvalifikaci v učebním poměru na učňovské škole nebo odborném učilišti. Doba učebního poměru pro absolventy JSŠ je většinou zkrácena na 1 až 1,5 roku. Vyhláška M sK z 28. II. 1959 o učebních oborech uvádí 15 skupin učebních oborů. Celkem existuje nyní 276 učebních oborů. Dívky mají přístup do 167 učebních oborů. Z toho je několik. oborů vyhrazeno jen pro absolventy JSŠ, např. zkoušeč kovů, laborant pro hutě, laborant pro rudné doly a prodavač knih. U ostatních učebních oborů jsou uvedeni jednak absolventi základní školy (8letky), s průměrně 2—3 letou učební dobou, jednak absolventi JSŠ se zkrácenou učební dobou. Většinu všeobecně vzdělávacích předmětů měli absolventi již ve střední škole (Čj, Ov, M, Fy, Tv, Co), nové pro ně jsou odborné předměty, např. v učebním oboru zámečníka technické kreslení, nauka o materiálu, technologie, organizace a plánování. Hlavně však jim chybí odborný výcvik, který zabírá více času, např. u zámečníka 3472 hodin. Situace absolventů nové střední školy s výrobním vyučováním bude již jiná, poněvadž i v tomto směru budou již aspoň částečně připraveni.

 

 

Všeobecné a polytechnické vzdělání

_____________________________

 

Úplné středoškolské vzdělání, které si mají žáci střední všeobecně vzdělávací školy osvojit, dostává ve školách připravujících pro Život v socialistické společnosti nový charakter a obsah. Hlavním rysem tohoto nového pojetí středoškolského vzdělání je, že se pojem všeobecného vzdělání podstatně rozšiřuje, že má dojít k organickému spojení všeobecného a polytechnického vzdělání a že se vytváří nový vztah mezi nimi a vzděláním odborným. Rozpracování problému spojení všeobecného a polytechnického vzdělání se vzděláním odborným je základním předpokladem pro správné vyřešení cíle, obsahu i metod práce střední školy. Svou podstatou se dotýká otázek spojení vyučování s prací ve výrobě, poměru duševní a tělesné práce a otázek i spojení teorie a praxe.

Všeobecné vzdělání je kategorií historickou a jeho obsah se měnil a mění podle potřeb rozvoje společnosti. V historii naší střední školy za posledních sto let vidíme, jak v něm převládalo vzdělání jazykové a postupně získávalo půdu vzdělání přírodovědné. V buržoasní pedagogice jednostranné chápání všeobecného vzdělání a hluboký rozpor mezi všeobecným a odborným vzděláním má třídní základ a vyvěrá z podceňování tělesné práce. Nedoceňování jednoty všeobecného a odborného vzdělání je také jednou z hlavních příčin nedostatků naší střední školy po r. 1945. Ani gynmasium z r. 1949, ani jedenáctiletá škola z r. 1953 neřešily ještě nově poměr všeobecného a odborného vzdělání. Otázky objektivního vztahu mezi všeobecným, polytechnickým a odborným vzděláním jsou dosud nejlépe propracovány v sovětské pedagogice, poněvadž sovětská společnost pokročila nejdále ve vývoji ekonomickém i politickém. S růstem výroby a s rozvojem jejího technického vybavení se stává tento vzájemný vztah stále těsnější a organičtější a musí nalézt svůj odraz i ve škole, a proto „pouze škola, která poskytuje současně^všeobecné, polytechnické a odborné vzděláni je s to vychovat lidi vzdělané V různých směrech, kteří dobře znají základy věd a zároveň ovládají určité povolání a jsou schopní soustavné práce.“ (J. A. Kairov, Sovětská pedagogika, 1960, č. 2, s. 27—28). Všeobecné a polytechnické vzdělání se uskutečňuje ve střední škole systémem učebních předmětů, jejichž obsahem jsou základy všeho, co lidstvo vytvořilo, tj. základy věd, umění a kultury i techniky a výroby. V tomto systému navazuje střední škola na všeobecné a polytechnické vzdělání základní devítileté školy, které dále rozvíjí a podává na vyšší úrovni.

Didaktickým problémem školy je výběr věd, umění, oborů techniky a výroby, které mají být základem vyučování ve střední škole. Vycházíme-li z třídění věd, které navrhuje B. M. Kedrov („O klasifikaci věd“, Voprosy filosofii, 1955, č. 2, I s. 49—68), rozeznáváme vědy filosofické, matematické, přírodní a technické a společenské. Srovnáme-li učební plány jednotlivých typů střední školy (vyšších tříd) po r. 1945, objeví se nám toto uspořádání: Z oblasti filosofických věd byla pouze v gymnasiu od r. 1949 do 1953 zavedena filosofie, která obsahovala také psychologii, logiku a dialektický materialismus s dějinami filosofie. Na jedenáctileté střední škole tyto předměty postupně zmizely. V matematice a přírodních a technických vědách se ustáleně vyučuje matematice, fyzice, chemii a biologii. K matematice se druží rýsování a deskriptivní geometrie. Z fyziky byla v r. 1953 vydělena astronomie jako samostatný předmět. Jazykové předměty trvale zahrnují jazyk mateřský, ruský a další živý jazyk. Latina postupně ustupovala z volitelného předmětu v r. 1949 na předmět nepovinný. V oblasti společenských věd zůstává trvale dějepis a zeměpis, hlavně hospodářský. V oblasti technické nebylo žádných předmětů. Z oblasti umění byla na IIL stupni pouze v letech 1949—1953 v gymnasiu zavedena hudební výchova v 1. a 2. ročníku a výtvarná výchova ve 3. a 4. ročníku. Tělesná výchova je zastoupena ve všech učebních plánech, v r. 1957 byl připojen předmět civilní obrana.

 

 

Vzdělání v oblasti společenských véd

 

Do oblasti společenských věd se zahrnuje podle B. M. Kedrova historie, archeologie, etnografie, ekonomická geografie, sociálně ekonomická statistika, vědy o základně a nadstavbě, tj.' politická ekonomie, věda o státu a právu, historie umění a literatury atd. Patří sem jazykověda, psychologie, pedagogika aj. V didaktickém systému se tradičně udržuje jazyk mateřský a dva cizí jazyky, dějepis a zeměpis hospodářský, které také jsou uvedeny v pokusném učebním plánu dvanáctiletky. V jejich obsahu jsou zahrnuty také některé prvky jiných věd, např. v dějepisu je poučení o dějinách mnění, v hospodářském zeměpisu mohou se objevovat prvky politické ekonomie. Historie literatury je spojena s vyučováním mateřskému jazyku.

Nynější střední škola nemá ve svém obsahu soustředěné poučení, které by čerpalo z věd oblasti filosofie, etiky, ekonomie, psychologie. Často se v kritice její práce poukazuje právě na nedostatek školy, že neukazuje mládeži cestu k ovládnutí zákonitostí společenského rozvoje a že ve škole, odtržené od života se neobjasňují nejpalčivější otázky "běžného života, V přípravě pro účast žáků ve výrobě a pro zesílení ideologické výchovy má významný úkol předmět „občanská výchova“ na základní devítileté škole. Avšak i na střední škole zůstává potřeba soustředit naukový základ pro ideologickou výchovu do určitého předmětu. Je přirozené, že vzhledem k účasti žáků ve výrobě a jejich vyspělosti na střední škole by měl dostat jinou podobu a obsah a že by se měl opírat o základy některých věd, především filosofie, etiky a ekonomie. V definici obsahu všeobecného vzdělání jsou zahrnuty vedle znalostí o přírodě a společnosti také základy znalostí o myšlení.

Nynější učební plán neposkytuje těmto znalostem samostatný předmět. Zvláště otázka psychologie je vážná, protože absolventi střední školy budou dále studovat, velmi často samostatně při zaměstnání a znalost základů psychologie má pro ně velký význam. Studium logiky bývá navrhováno do obsahu střední školy. Studium politické ekonomie by mělo mít své místo v teoretické části základů výroby a kromě toho by se prvky měly objevit v aplikacích v předmětech.

 

Matematicko-přírodovědné vzdělání

 

V oblasti matematických a přírodních a technických věd uvádí B. M. Kedrov tyto vědy: matematická logika, matematika, mechanika, astronomie, astrofyzika, fyzika, chemická fyzika, fyzická chemie, chemie, geochemie, geologie, geografie, biochemie, biologie, fyziologie člověka, antropologie aj. Ve školách tradiční didaktický systém za matematiku, fyziku, chemii, biologii, popř. geologii. K matematice se druží rýsování a deskriptivní geometrie. Rozvíjením techniky nesmírně vzrostl význam matematického vzdělání, které tvoří významnou část všeobecného a polytechnického vzdělání, neboť matematika je účinný nástroj pro poznání skutečnosti a má bohaté užití ve výrobě. Znalosti fyzikálních, chemických a biologických jevů a zákonitostí jsou důležitou částí vědecko-teoretického základu průmyslové a zemědělské výroby a mají proto významné postavení ve všeobecném a polytechnickém vzdělání. Prudký rozvoj techniky, perspektivy uplatnění mechanizace a automatizace, chemizace ve výrobě, zvyšování výsledků zemědělské výroby, klade stále větší nároky na znalosti základů přírodních věd a schopnost jejich aplikace v socialistické výrobě. Do tohoto přírodovědného vzdělání patří i záJkladní polytechnické dovednosti v zacházení s nejrozšířenějšími pracovními nástroji. Poznání základů fyziky, chemie, biologie má význam pro vytvoření vědeckého světového názoru.

Zvláště důležitá je otázka, zda astronomie má být samostatným předmětem či začleněna do fyziky. V době zvýšeného zájmu o problémy astrofyziky a astronautiky se zdá oprávněné věnovat jí samostatný předmět, i když souvislost s fyzikou je velmi těsná. Do základů přírodovědného vzdělání patří ještě fyzická geografie a geologie s mineralogií. Vážný didaktický problém představuje vyučování geologie s mineralogií, která v posledních učebních plánech střední školy nemá samostatný předmět tohoto druhu. Příslušné vědecké instituce upozorňují na to, že základní vědomosti a dovednosti z mineralogie a geologie jsou nutnou součástí obecného vzdělání a že by měly být zastoupeny na střední škole samostatným předmětem. Je to otázka velmi složitá, kterou nelze řešit jen z hlediska zavedení samostatného předmětu.

Dosavadní stav je takový, že se žáci jedenáctiletých škol seznamují s anorganickou přírodou již na národní škole a později v chemii a zeměpise. Určitým doplněním geologických vědomostí slouží řad paleontologických poznatků probíraných v biologii. V novém učebním plánu základní devítileté školy bude učivo z geologie, petrografie a mineralogie zavedeno v přírodopise do 9. ročníku. Toto řešení by mohlo zajistit příslušné poučení pro celou všeobecně vzdělávací školu.

 

Esteticko-výchovné předměty

 

V didaktickém obsahu všeobecně vzdělávací školy úkoly estetické výchovy plní především předměty výtvarné a hudební výchovy, které mají významné místo v učebním plánu základní povinné školy. Kromě nich důležitou úlohu má literární výchova a do jisté míry i učební předměty, v nichž se žáci seznamují s uměleckými díly, např. dějepis.

Při hodnocení vyššího všeobecného vzdělání je nutno řešit otázku, zda i střední škola má výrazněji přispívat k rozvíjení estetické výchovy, než činí dosud, především, zda by v ní neměly dále pokračovat jako povinné předměty kreslení a hudební výchova. V zásadě je nutno odpovědět, že ano a že zvláště věk žáků a jejich problémy rozvíjení citového života vyžadoval podporu, kterou člověku dává umění.

Avšak řešení této otázky je složitější. Dnes převládá názor, že za dosavadního stavu metodiky vyučování je třeba upnout pozornost hlavně na ovládnutí základů věd. Na druhé straně nelze se spokojit s převodem estetickovýchovné práce do zájmové mimotřídní a mimoškolní činnosti. Zavedení nepovinných předmětů výtvarné a hudební výchovy řeší problém jen částečně, protože zaměstnání žáků školní prací poskytuje málo možností pro účast v těchto nepovinných předmětech. Jde především o výtvarnou výchovu, která má velký význam i pro odborné vzdělání mládeže a bylo by proto prospěšné aspoň v menší míře zavést do obsahu střední všeobecně vzdělávací školy.

 

 

Tělesná výchova

 

Spojení školy se životem a zavedení výrobní práce žáků staví do nového světla také úkoly péče o tělesný rozvoj žáků a staví do popředí posilovací, rekreační a vyrovnávací význam tělesné výchovy. Výrobní práce žáků v závodech klade značné nároky na fyzickou připravenost žáků. Škola má přispět k jejich všestranné tělesné vyspělosti, odolnosti a hbitosti, ale také má plnit některé speciální úkoly, např. zesilovat u žáků pracovní zručnost, rychlost a hbitost pohybů, správné držení těla, zachovávat rytmus při práci apod. Jde tedy především o to, aby tělesná výchova byla chápána v těsném sepětí s fyzickou prací žactva i s celým výchovně vzdělávacím procesem. Nelze souhlasit s názorem, že výrobní práce žáků nahrazuje soustavnou tělesnou výchovu. Naopak tělesná výchova se má stát určitou protiváhou tělesné práce a učení a má tvořit s nimi organickou jednotu. Obsah, metody i formy tělesné výchovy žáků střední školy musí směřovat k tělesné a morální přípravě pro fyzickou práci a pro obranu vlasti, nikoliv k samoúčelné tělesné výchově.

 

 

Základy odborného vzdělání

______________________

 

Druhým základním úkolem střední všeobecně vzdělávací školy je poskytovat žákům základy odborného vzdělání a tím jim dát základní odbornou přípravu pro práci v některém odvětví národního hospodářství a kultury. Hlavní výrobní úseky našeho národního hospodářství jsou průmysl., zemědělství, stavebnictví a doprava. V průmyslu jsou odvětví těžkého průmyslu, tj. těžba rud a paliv, energetika, hutnictví, strojírenství, chemický průmysl, průmysl stavebních hmot, a odvětví lehkého průmyslu, tj. průmysl textilní a oděvní, sklářský, keramický, dřevařský, potravinářský, polygrafický, filmový atd. V zemědělství rozeznáváme výrobu rostlinnou a živočišnou. Odvětví kultury jsou velmi rozmanitá a nelze je tak zřetelně roztřídit. Kromě toho je třeba ujasnit, která odvětví kultury by byla vhodná pro splnění úkolu dát žákům základní odbornou přípravu.

Výběr odvětví, ve kterém by žáci získali základní odborné vzdělání, se může především říoit místními podmínkami tak, aby žáci v nich skutečně mohli pracovat produktivně. Kromě toho je nutno brát v úvahu nejdůležitější výrobní odvětví, na nichž by bylo možno objasnit obecné principy výroby a která by byla přiměřená tělesným i duševním silám žactva.

Vědecké základy výroby představují složitý komplex poznatků z přírodních a matematických věd, z technických věd, tj. z techniky a technologie různých výrobních odvětví a jejich organizace. Předpokládají znalosti o složení, vlastnostech, úpravě norem a výrobků. Technika obsahuje poučení o strojích, technických zařízeních a přístrojích a o jejich činnosti, o technických počtech. Technologie výroby zahrnuje poučení o materiálu a o jeho zpracování. Základy zemědělské výroby znamenají poučení o rostlinné a živočišné výrobě. Základní odborná příprava znamená jednak základní teoretické poznatky z příslušné oblasti výroby, jednak základní odborný výcvik.

Odborné vzdělání na všeobecně vzdělávací střední škole musí mít širší zaměření a lišit se menší hloubkou učiva i rozsahem odborné teorie a výcviku od odborné vzdělání, které je obsahem odborných škol a učilišť. Na střední škole mohou žáci získat pouze základy odborného vzdělání. Žáci mají získat základní teoretické odborné vědomosti z oblasti výroby, jako je technologie, nauka o materiálu, o strojích apod. Kromě toho mají získat také odborné dovednosti a návyky a mají se naučit pracovat. Tyto úkoly odborného vzdělání nemohou být splněny v tradičních předmětech střední školy, nýbrž do jejího učebního plánu musí být zavedeny nové odborné předměty a výcvik spolu s produktivní prací žactva. Žáci pracují ve výrobě (nebo se zabývají jinou výrobní prací) a současně studují ve škole. Mezi prací žáků a jejich studiem musí být účelný vztah, aby práce byla ve shodě s obsahem studia. Práce, která by se nezakládala na výsledcích studia by se stala samoúčelnou a nesplnila by výchovně vzdělávací úkoly.

Hloubka základní odborné přípravy a její místo v obsahu střední všeobecně vzdělávací školy je vážným problémem. Záleží na cíli, který základní odborné přípravě žactva na této škole dáváme. Základní odborná příprava má význam výchovný, vzdělávací a praktický. Při výrobní práci se žáci začleňují do života socialistického závodu, kde při práci s dospělými poznávají radost z tvořivé práce, seznamují se s organizací práce, učí se pračovní kázni a uvědomují si své povinnosti ke kolektivu a společnosti. Vyučování základům výrobní práce žáků vede k hlubšímu osvojení všeobecného a polytechnického vzdělání. Praktický ekonomický význam základní odborné přípravy spočívá v tom, že umožňuje absolventům školy urychleně získat vyšší, dělnickou kvalifikaci a tím se brzy zapojit do kvalifikované práce.

Sovětská pedagogika došla na základě výzkumných škol k závěru, že výrobnímu vyučování s produktivní prací žáků má být věnována ve střední škole s výrobním vyučováním jedna třetina vyučovací doby, to je 12 hodin týdně. Na našich pokusných školách je počet hodin něco málo menší (10, 10,12), avšak zřetel k všeobecnému a polytechnickému vzdělání vede k závěru, aby byl ještě poněkud snížen.

Je nutné zachovat pravidelně po celý rok jeden den výrobní práce týdně (po 6 hod.) a k tomu ještě asi 2 hod. na odbornou teorii. Z 35 hodin týdně to tedy znamená věnovat 8 hodin výrobnímu vyučování a 27 hodin předmětům všeobecného a polytechnického vzdělání. Celkem tedy mohou mít žáci střední všeobecně vzdělávací školy asi 600 hodin výrobní práce a asi 200 hodin odborné teorie. Zkušenosti z dvanáctiletých středních škol ukazují, že při dosavadním rozsahu výrobní práce mohou žáci střední všeobecně vzdělávací školy'vykonat zkoušku z požadavků třetí třídy popř. i vyšší tarifního kvalifikačního katalogu. Tento rozsah by vyhovoval také ve srovnání s provozní praxí odborných škol a postačoval pro základy odborné přípravy pro vysoké školy.

Návrh učebních osnov je uspořádán tak, aby žáci získali nejdříve znalosti i dovednosti širšího charakteru. V 10. a 11. (v 1. a 2.) ročníku se seznamují s nejdůležitějšími pracemi závodu a teprve ve 12. (ve 3.),ročníku se mají věnovat zvolenému pracovnímu oboru. Za přednost tohoto uspořádání se pokládá to, že žáci poznají základy určitého výrobního odvětví a pak teprve na. těchto základech mohou vytvářet speciální znalosti a dovednosti. Ozývají se však také hlasy, že by žáci měli již dříve se zaměřit na užší obor a tak v kratší době přejít na skutečnou produktivní práci. To je velmi vážný problém, který mohou řešit především závody na základě ekonomických výsledků.

 

 

Diferenciace učebního plánu

______________________

 

Střední všeobecně vzdělávací škola navazuje na důkladnější přípravu v devítileté škole, která je o rok delší než byla v osmileté škole a má dát hlubší a širší středoškolské vzdělání, než dávala jedenáctiletka. Má tak učinit ve stejně dlouhé učební době, to je ve třech letech, z čehož jedna třetina připadne odborné přípravě. Vzniká otázka, zda střední škola může úkol ve třech letech splnit. Na tuto otázku bude možno naprosto spolehlivě dát odpověď až po určitých zkušenostech. Objevují se obavy o úroveň všeobecného vzdělání v pracovní a polytechnické škole. Zkušenosti sovětské školy i našich výzkumných škol ukazují celkem přesvědčivě, že není třeba mít tyto obavy, neboť zapojení mládeže do společensky užitečné práce zvyšuje její zájem o učení, vytváří odpovědnější vztah ke studiu a tak vede k intensivnějšímu rozumovému vývoji. Spojení vyučování s výrobní prací za podmínek jednoty všeobecného, polytechnického a odborného vzdělání vytváří předpoklady k tomu, dosáhnout zlepšení úrovně všeobecného a polytechnického vzdělání žáků střední školy. Nebylo by správné, aby se střední škola všeobecně vzdělávací stala školou úzce odbornou. Záruka je právě v tom, že v jednotlivých předmětech budou zaváděny vědecké základy výroby a konkrétní poučení o výrobním odvětví a oboru a výrobní práce v nich budou zaměřeny k tomu, aby seznámily žáky se základními principy moderní výroby. Střední škola musí se vyvarovat úzce intelektuálního i úzce profesionálního charakteru. Na druhé straně však kritika výsledků práce střední školy nutí hledat účinnější cesty její práce. Jednou z těchto cest je diferenciace učebního plánu.

V sovětské pedagogice i v referátu na dubnovém zasedání naší strany v r. 1959 se poukazuje, že diferenciace učebního plánu ve střední škole (nikoliv v základní povinné) není nesprávné řešení. Rozhodující jsou výhody diferencovaného učebního plánu a způsob jeho realizace. Již zavedení výrobní práce v různých oborech výroby představuje určitou diferenciaci středoškolského vzdělání ve složce odborné přípravy. Zatím co předměty všeobecného a polytechnického vzdělání jsou pro všechny žáky stejné, ve výrobní práci si žáci mohou volit výrobní odvětví ovšem podle podmínek školy a ve 12. ročníku opět mohou volit užší pracovní obor. Tato diferenciace neomezuje výběr dalšího studia nebo povolání, např. žák s výrobní praxí ve stavebnictví může jít na universitu, techniku nebo do abiturientského zdravotnického kursu atd.

Obtížnější je problém diferenciace neboli větvení v předmětech všeobecného a polytechnického vzdělání. Je možno nastoupit tyto cesty: jednotný nediferencovaný učební plán ve všech ročnících, nebo učební plán s volitelnými předměty nebo diferencovaný učební plán na větve bud ve všech ročnících nebo ve vyšších ročnících. Při použití diferencovaného učebního plánu je nutno stanovit počet a zaměření větví. Diferenciace učebního plánu musí být posuzována jak z hlediska společenského, tak z hlediska psychologického a biologického, tj. z hlediska žáka. Uplatnění společenského hlediska vede k tomu, že nám jde o výchovu člověka všestranně rozvitého, s širokým rozhledem, nikoliv člověka úzce specialisovaného, přitom však dobře připraveného pro další studium. Střední škola musí zajistit hlubší a solidnější přípravu pro vysokou školu, zajistit vysokou úroveň přípravy ve třech letech studia.

Uplatněni hlediska žáka vede k úsilí odstranit přetěžování žáků a zajistit příznivé zdravotní podmínky pro jejich rozvoj, a dále ke snaze vyhovět jejich rozdílným zájmům a sklonům, zřetel k žákům ovšem nemůže být určující pro školu, nýbrž řešení musí nalézt soulad mezi společenskými potřebami a zájmy žactva. Při tom musíme vzít v úvahu jak perspektivu rozvoje společnosti, tak i současné podmínky, zvl. obtíže, které vzniknou z přechodu na nový systém školství a z nedostatečné realizace vůdčích zásad přestavby, zvl. zásady spojení školy se životem. Diferenciaci učebního plánu lze provést buď ve skupinách jedné třídy, v celé třídě nebo v celé škole. Ve skupinách jedné třídy lze provést diferenciaci pomocí volitelných předmětů, diferenciace v celé třídě umožňuje větší rozlišení v některých předmětech. Uskutečnění diferenciace záleží také na velikosti školy a na konkrétních podmínkách v síti škol. Jestliže jedním z hlavních úkolů střední všeobecně vzdělávací školy je příprava na vysokoškolské studium, pak také otázku diferenciace plánu musíme řešit především ze stanoviska potřeb vysokých škol. Rozbor požadavků vysokých škol různého zaměření ukázal, že při různorodosti požadavků je možno nalézt skupiny předmětů, na které se soustřeďuje jejich zájem. Jsou to na prvním místě matematika a fyzika, dále chemie a biologie, český jazyk s literaturou a dějepis. Zvláště pak je možno nalézt rozdíly v nárocích na matematické vzdělání, které jsou vysoké na fakultách technických a strojních, stavebních, jaderné fyziky aj., kdežto zase na jiných fakultách technických např. chemické technologie a universitních např. filosofické, lékařské jsou mnohem nižší. Je jisté, že souhrn vědomostí, které se dnes považují za základy věd, je velmi obsáhlý a že nemohou všichni žáci ve všech vědních oborech získat stejně hluboké vědomosti. Přílišný rozsah vede k povrchnosti a k encyklopedismu. Vysoké školy si stěžují, že musí v prvních ročnících doplňovat vzdělání, které si žáci nepřinesli ze střední školy. Naproti tomu nelze opustit požadavek, aby střední všeobecně vzdělávací škola dávala žákům všestranné vzdělání. Tento požadavek neplní např. diferencovaná americká škola, která nezajišťuje, aby žáci ovládli základy věd. Je však možné zajistit v učebním plánu základní předměty a diferenciaci soustředit na posílení některých předmětů. Hlubší vzdělání v jednom oboru není pak překážkou všestranného rozvoje žákovy osobnosti.

Zástupci vysokých škol se většinou vyslovují pro diferenciaci. Učinili tak na aktivu o otázkách střední školy ve VÚP dne 11. března 1960. Zvláště promyšlené návrhy na diferenciaci učebního plánu podává Jednota čs. matematiků a fyziků. Při stanovení diferencovaných učebních plánů je možno vycházet z těchto zásad:

1. O zaměření a hloubce diferencovaných učebních plánů rozhodují požadavky přípravy pro vysokoškolské studium.

2. V diferencovaném učebním plánu jsou ve všech větvích zastoupeny učební předměty tak, aby byla zajištěna všestrannost vzdělání.

3. Výrobní práce je povinná pro všechny žáky střední všeobecně vzdělávací školy,

Vzniká otázka, na které větve a podle jakých kritérií máme střední školu diferencovat. Při rozhodování nutno uplatnit také zřetel k síti středních všeobecně vzdělávacích škol tak, aby diferencované učební plány byly uskutečněny i na menších školách.

Subkomise pro otázky střední všeobecně vzdělávací školy při ministerstvu školství a kultury zvážila všechny tyto zřetele a vypracovala návrh na diferenciaci učebního plánu ve dvě větve:

A — matematicko-fyzikální a B — společensko-přírodovědnou. Nedostatkem tohoto řešení bylo, že nepřihlíželo dostatečně k síti středních všeobecně vzdělávacích škol. V českých krajích máme nyní přibližně 135 jedenáctiletých a dvanáctiletých středních škol s jedinou třídou v 9. roč., 130 škol se dvěma a asi 30 škol s více než třemi třídami. To znamená, že není možné v každé škole zavést všechny větve učebního plánu. Je pravda, že se počet žactva středních všeobecně vzdělávacích škol poněkud zvýší, ale i tak bude dosti škol bez poboček. Řešení, které by vedlo ke zrušení malých škol a k vytváření velkých škol, by nebylo na prospěch rozšiřování středního vzdělání. Dále byly vyslovovány námitky proti větvi společensko-přírodovědné, které se vytýkalo, že má dvě nesourodé dominanty předmětů. Proto v dalším jednání při přípravě materiálu o pojetí škol II. cyklu byla dána přednost řešení, které zavádělo větev všeobecnou s volitelnými předměty jako větev zaváděnou ve všech školách a vedle ní ještě větve matematicko-fyzikální a chemicko-biologickou. V navrhovaných větvích střední všeobecně vzdělávací školy je všeobecně vzdělávací charakter zajišťován tím, že jsou na nich zastoupeny v zásadě všechny všeobecně vzdělávací předměty, přičemž obsah a rozsah studia českého jazyka a literatury, ruského jazyka, dalšího živého jazyka, občanské výchovy a tělesné výchovy je na všech typech týž. Navrhovaná větev všeobecná má v podstatě upravený učební plán pokusných dvanáctiletých středních škol s volitelnými předměty. Je to tedy částečná diferenciace, která umožňuje i v rámci povinných předmětů vytvořit podmínky pro uspokojování individuálních zájmů a schopností žactva. Výběr volitelných předmětů se navrhuje širší, než byl na pokusné dvanáctileté škole a nestaví se v něm proti sobě deskriptivní geometrie a studium jazyků, neboť zástupci technických vysokých škol důrazně žádají, aby střední škola dala žákům dobré základy dalšího živého jazyka. Toto řešení volitelnými předměty má své didaktické nedostatky. Zkušenosti výzkumných dvanáctiletých škol vykazují obtíže při vyučování některým předmětům, plynoucí z nestejné přípravy žactva třídy získané ve volitelných předmětech, např. v matematice je nestejná úroveň žáků, kteří si volí deskriptivní geometrii a žáků s konverzací. Systém volitelných předmětů neumožňuje výraznější diferenciaci a tím ani hlubší přípravu v některém směru, např. v matematickém vzdělání. Na větvi matematicko-fyzikální se navrhuje posílit vyučování matematice a fyzice, na větvi chemicko-biologické zase studium chemie a biologie. Diferenciace se může prohloubit ještě volbou nepovinného předmětu. Jak je zřejmé z toho návrhu, neuvažuje se o samostatné větvi humanitní, poněvadž jednak se zřetelem k potřebám počtu studentů na příslušných vysokých školách by mohly být zřizovány v malém počtu, jednak se předměty jazykové a společensko-vědné nepokládají za rozlišující předměty.

Celkový počet vyučovacích hodin věnovaných předmětům všeobecného a polytechnického vzdělání v tříleté střední škole je poněkud nižší než byl v učebním plánu jedenáctileté střední školy z r. 1957. Tento nižší počet hodin může být vyvážen rozšířením základního vzdělání o 9. ročník, takže do střední školy přicházejí žáci lépe připraveni a o rok starší. Kromě toho ke zvýšení účinnosti výchovně vzdělávací práce střední školy přispívá zavedení základní odborné přípravy a posílení studia některých předmětů v diferencovaném učebním plánu. Naše socialistická společnost vytváří cílevědomě za vedení KSČ příznivé podmínky pro trvalé zlepšování výchovy a vzdělání mládeže. Uplatnění zásady spojení šk9ly se životem, s výrobou, s praxí socialistické a komunistické výstavby vede k tomu, že se práce školy neuzavírá mezi stěny školy. Široká veřejnost, dělníci, družstevní rolníci, rodiče, zájmové organizace atd. cílevědomě spolupracují s učiteli a vychovateli. Proto i složité otázky poslání a obsahu střední všeobecně vzdělávací školy mohou být správně řešeny jen za tvořivé účasti jak učitelů škol, tak celé naší veřejnosti. Tento postup se osvědčil již při řešení pojetí obsahu základní devítileté školy. Proto v květnu t. r. byl předložen veřejnosti k projednání návrh pojetí škol II. cyklu a podle výsledků bude upraven a postupně realizován ve školách.

 

 

 

SUMMARY

________

Problems Concerning the Tasks and Content of the General Eduction Secondary School

Czecholovakia is now realizing a new system of education and instruction. Under this system the majority of the youth are to acquire, within the next few years, complete secondary education at schools of the second grade (stage). One type of these schools is the Three-Year General Education Secondary School, following the Basic Nine-Year School. This is to give the youth general and polytechnical secondary education and the rudiments of vocational instruction. It prepares for studies at universities, vocational schools or for the acquisition of a skilled worker’s qualification. The article deals with the consequences of these tasks for the school curriculum. It analyses the requirements of universities, vocational studies and the requirements for the acquisition of a skilled worker’s qualification. It deals with the proportion between general and polytechnical education on the hand and vocational instruction on the other hand. It discusses the possibility of differentiating the curriculum. It comes to the conclusion that from the viewpoint of university-level studies it is most suitable for the Czechoslovak secondary school to be differentiated into branches. There should be a general branch with eligible subjects, another branch schould stress instruction in mathematics and physics, and the third one schould stress subjects of social sciences (literature and history) and natural sciences (chemistry, biology). A public discussion on these questions is now going on in Czechoslovakia.

Stanislav Mařan, 1960

 

 

Done