jidhash
Milotice
Vlastníci Milotic obývali nejprve vodní tvrz, jejímž pozůstatkem je zbytek vodního příkopu kolem zámku. Až do konce 18. století stála jako připomínka této tvrze věž (v prostoru jižně od současné stavby zámku). Poté, co tvrz přestala vyhovovat náročnějším požadavkům na bytovou kulturu, byla na konci 16. století, někdy mezi lety 1586 - 1596, přebudována na renesanční jednopatrový zámek. Stalo se tomu tak za Bernarda Ludvíka Tovara z Enczesfeldu, jehož erb a erb jeho ženy Aleny, rozené Berkové z Dubé, jsou druhotně umístěny na nárožích oranžérií, konírny a jízdárny, a dokládají tak jejich zásah do podoby milotického sídla. Renesanční zámek měl arkády jak v přízemí, tak v prvním patře. Určité stavební zásahy, spíše konzervačního charakteru, si vyžádala poškození zámku vzniklá během jeho napadení povstalci Štěpána Bočkaje na počátku 17. století. Zásadnější změnou pro vzhled zámku byla přístavba nárožních věží a 2. patra v 70. letech 17. století, k níž došlo v rámci rekonstrukcí zámku vypáleného "Tatary" v roce 1663. Další újmy zámek utrpěl roku 1705, kdy byl atakován kuruckými vojsky Františka II. Rákoczyho. Obranný systém zůstal zachován až do zásadní barokní přestavby objektu, což dokládá plán a veduta milotického zámku, které se nachází ve Státním archivu v Norimberku, přibližně datované do let 1701 - 1710.
Současná podoba zámku je výsledkem stavebních úprav prováděných v první polovině 18. století. V letech 1702 až 1746 byl majitelem milotického zámku Karel Antonín Serényi, který přistoupil k jeho přestavbě, aby získal reprezentativní sídlo. Úpravy probíhaly ve dvou fázích, v letech 1719 - 1725 a 1738 - 1743, a nezměnily původní čtyřkřídlou dispozici zámku.
V první stavební fázi bylo postaveno východní křídlo zámku se sallou terrenou a reprezentačním sálem, dále skleník v dolní části zahrady (byl zbourán ve 2. polovině 18. století) a přístupový most. Práce probíhaly také v interiérech: v roce 1725 dokončil Jan Kristián Pröbstel hlavní schodiště zámku, štukatér Giovanni Michael Fontana stropy obou předsálí (dnes kulečníkový pokoj a knihovna) a jídelny; malíř František Řehoř Ignác Eckstein odevzdal hotovou fresku v reprezentačním sále. Ještě před rokem 1719 pracovali na štukové výzdobě pracovny hraběte (dnes společenského salonu) Pietro a Bernard Spinettiovi. Během druhé fáze byla realizována stavba konírny, jízdárny a obou oranžérií. Jan Kryštof Schletterer dodal sochařskou výzdobu mostu a na attiku zámku byly osazeny sochy patrně od Jana Kristiána Pröbstela.
Zároveň byla dokončena výzdoba interiérů - dřevěné obložení kuřáckého kabinetu a originální tapety hraběnčina kabinetu. V této druhé fázi vytvořil Josef Tadeáš Rotter fresku nad hlavním schodištěm a Josef Ignác Mildorfer fresku v zámecké kapli, která patří k jeho nejvýše ceněným pracím.
Milotice
Vlastníci Milotic obývali nejprve vodní tvrz, jejímž pozůstatkem je zbytek vodního příkopu kolem zámku. Až do konce 18. století stála jako připomínka této tvrze věž (v prostoru jižně od současné stavby zámku). Poté, co tvrz přestala vyhovovat náročnějším požadavkům na bytovou kulturu, byla na konci 16. století, někdy mezi lety 1586 - 1596, přebudována na renesanční jednopatrový zámek. Stalo se tomu tak za Bernarda Ludvíka Tovara z Enczesfeldu, jehož erb a erb jeho ženy Aleny, rozené Berkové z Dubé, jsou druhotně umístěny na nárožích oranžérií, konírny a jízdárny, a dokládají tak jejich zásah do podoby milotického sídla. Renesanční zámek měl arkády jak v přízemí, tak v prvním patře. Určité stavební zásahy, spíše konzervačního charakteru, si vyžádala poškození zámku vzniklá během jeho napadení povstalci Štěpána Bočkaje na počátku 17. století. Zásadnější změnou pro vzhled zámku byla přístavba nárožních věží a 2. patra v 70. letech 17. století, k níž došlo v rámci rekonstrukcí zámku vypáleného "Tatary" v roce 1663. Další újmy zámek utrpěl roku 1705, kdy byl atakován kuruckými vojsky Františka II. Rákoczyho. Obranný systém zůstal zachován až do zásadní barokní přestavby objektu, což dokládá plán a veduta milotického zámku, které se nachází ve Státním archivu v Norimberku, přibližně datované do let 1701 - 1710.
Současná podoba zámku je výsledkem stavebních úprav prováděných v první polovině 18. století. V letech 1702 až 1746 byl majitelem milotického zámku Karel Antonín Serényi, který přistoupil k jeho přestavbě, aby získal reprezentativní sídlo. Úpravy probíhaly ve dvou fázích, v letech 1719 - 1725 a 1738 - 1743, a nezměnily původní čtyřkřídlou dispozici zámku.
V první stavební fázi bylo postaveno východní křídlo zámku se sallou terrenou a reprezentačním sálem, dále skleník v dolní části zahrady (byl zbourán ve 2. polovině 18. století) a přístupový most. Práce probíhaly také v interiérech: v roce 1725 dokončil Jan Kristián Pröbstel hlavní schodiště zámku, štukatér Giovanni Michael Fontana stropy obou předsálí (dnes kulečníkový pokoj a knihovna) a jídelny; malíř František Řehoř Ignác Eckstein odevzdal hotovou fresku v reprezentačním sále. Ještě před rokem 1719 pracovali na štukové výzdobě pracovny hraběte (dnes společenského salonu) Pietro a Bernard Spinettiovi. Během druhé fáze byla realizována stavba konírny, jízdárny a obou oranžérií. Jan Kryštof Schletterer dodal sochařskou výzdobu mostu a na attiku zámku byly osazeny sochy patrně od Jana Kristiána Pröbstela.
Zároveň byla dokončena výzdoba interiérů - dřevěné obložení kuřáckého kabinetu a originální tapety hraběnčina kabinetu. V této druhé fázi vytvořil Josef Tadeáš Rotter fresku nad hlavním schodištěm a Josef Ignác Mildorfer fresku v zámecké kapli, která patří k jeho nejvýše ceněným pracím.