Bouzov

Hrad Bouzov byl postaven někdy mezi lety 1290 - 1300 Buzem z Moravičan. První písemná zmínka však pochází až z roku 1317, kdy byl hrad již obýván a dostavěn. Syn Buza z Moravičan je v této listině uváděn jako Buzo von Buzowe (Buz z Bouzova). Synové Buza z Bouzova, Zpitata a Vojtěch však o hrad nejevili zájem a opustili jej.

 

Hrad získali páni z Vildenberka. Jan z Vildenberka panství úspěšně spravoval, protože přikupoval nové statky, vesnice a lesy v okolí, takže do roku 1350 patřilo k původnímu panství i panství loštické s městečkem a dalšími vesnicemi. Panství se tak rozkládalo až k Mohelnici a Olomouci. Když zemřel Jan z Vildenberka získal panství jeho bratr Beneš, který ho nedokázal obhospodařovat a začal jej rozprodávat. V roce 1382 došlo i na hrad Bouzov, který byl prodán Joštu Lucemburskému. Jošt byl synem bratra českého krále Karla I. (jako císař Svaté říše římské byl IV.) Jana Jindřicha a byl Karlem ustaven markrabětem moravským. Markrabě Jošt byl však ve vleklém sporu s Církví (biskupem olomouckým byl Joštův bratr Jan Soběslav) o pravomoci a rovněž se svým dalším bratrem Prokopem. Hrad byl proto mezi lety 1382 – 1390 opevněn a původně dřevěné palisády byly nahrazeny hradbami z kamene. V roce 1392 vypukla mezi Joštem a jeho bratrem Prokopem válka, která hradu sice zásadně neublížila, ale okolí těžce strádalo. V roce 1398 svěřil Jošt hrad i s panství svému oddanému stoupenci a zemskému hejtmanu Heraltovi z Kunštátu

 

Synové Heralta, Heralt a Jiří, neměli o bouzovské panství zájem a svěřili ho svému strýci Bočkovi, pánu z Kunštátu. Boček byl zapáleným vyznavačem učení Jana Husa a protestoval proti rozsudku, který padl na Kostnickém koncilu. Kostnický koncil svolaný císařem a českým králem Zikmundem začal roku 1414 a trval do roku 1418. Koncil řešil především otázky papežského schizmatu (1378 – 1417). Po mnohých letech zmatků stanula včele Církve jediná osoba reprezentující papežský úřad a nový papež přijal jméno Martin V.. Koncil se ovšem musel zabývat i zlořády, které se během schizmatu nahromadily a zabýval také učením J. Wycliffa, které do značné míry hájil i český kněz Jan Hus. Občanská válka v Čechách proměnila Země Koruny české téměř v pustinu a uvrhla český stát do mezinárodní izolace. Kulturně-politické dědictví přemyslovců a lucemburků bylo rozchváceno a zničeno. Synové Bočka, Hynek a Viktorin bojovali pod korouhvemi husitských vojsk a Viktorin byl dokonce osobním přítelem hejtmana nejradikálnější husitské frakce (táborité - po úmrtí J. Žižky 11.října 1424 si říkali sirotci) Jana Žižky z Trocnova. Viktorin se však ke konci života rozešel s radikálními tábority a přiklonil se k umírněné frakci husitství k tzv. Pražanům. V časech této vleklé války byl hrad Bouzov stále opevňován. Pro Viktorina byl Bouzov hradem sídelním. Zde trvale žil a z husitských tažení se na hrad Bouzov vracel ke své rodině. Dal postavit nový palác s rytířským sálem a starý palác proměnit ve zbrojnici a prachárnu.

 

Snad právě na Bouzově se 23. dubna 1420 narodil Viktorinovi z Kunštátu a Anně z Vartenberka syn, který dostal jméno Jiří. Jiří po svém otci získal značný majetek. Jiří vlastnil pozemky a čtyři hrady, Bouzov, Litice, Poděbrady a Pyšolec.

Hrad Bouzov svěřil Jiří z Kunštátu a Poděbrad roku 1464 svému oddanému stoupenci Zdeňku Kostkovi z Postupic. Vzhledem k válce s Matyášem I. Korvínem, která se rozhořela v březnu 1468 byl hrad opevňován. Vznikla válcová dělová bašta a rovněž hlavní věž byla upravována o čemž svědčí rodový erb Zdeňka Kostky z Postupic v jejím zdivu s datem 1464. Zdeněk Kostka z Postupic byl zabit u Zvole loupeživým rytířem Františkem z Háje, který se i s družinou připojil k uherským vojskům. Bouzov však v konfliktu mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem I. Korvínem dobyt nebyl, ale panství bylo zpustošeno. Panství připadlo Zdeňkovu bratrovi Albrechtovi a pak jeho synu Hrabišici z Postupic. Albrecht byl velký válečník, ale také vzdělanec, takže jej Jiří z Poděbrad učinil svým vyslancem. Později se však Albrecht přidal na Matyášovu stranu, což zřejmě souviselo s odeznívající perspektivou husitské politiky.

 

V roce 1494 zakoupili panství Haugvicové od Bočka Kuny z Kunštátu. Hanuš Haugvic z Biskupic byl důstojníkem a rádcem Matyáše I. Korvína a byl také věrný legitimnímu králi Vladislavu II. Jagelonskému. Byl katolíkem a za své věrné služby království se stal moravským zemským hejtmanem. Po odkoupení panství navrátil fary pod správu Církve, obsadil je katolickými klérem a kališníky nepodporoval. Sídlil na Bouzově a věnoval se hvězdářství. Hrad obohatil o nový východní palác, čímž došlo k propojení všech tří paláců v homogenní masu. Ač byl Hanuš katolík, tak se v roce 1504 spojil s kališníky (utrakvisty) v boji proti radikální náboženské skupině – Jednotě bratrské.

Hanušův syn Václav Haugvic z Biskupic byl také vzdělancem, neboť studoval se svým bratrem ve Vídni. Panství spravoval velmi dobře. Například poddaným snížil pracovní zatížení, které vyplývalo z jejich vazalskému poměru vůči svému pánu. Přesto byli v roce 1546 Haugvicové nuceni Bouzov prodat Prokopu Podstatskému z Prusínovic a později i další obce patřící k panství. Nový pán byl víry bratrské a nechal katolické kněze z jejich far vystěhovat a nahradit duchovními Jednoty bratrské.

 

Roku 1558 hrad Bouzov vyhořel a zůstal půl století neobydlen. Po Prokopově smrti bylo panství v roce 1560 rozděleno. Nakonec byl Bouzov prodán v roce 1583 Nakserovi z Chotějovic a ten jej obratem prodal Janu staršímu Bergerovi z Bergu. Bergové si příliš dobře nevedli, panství bylo zadlužené a díky tomu se tlak na poddané zvyšoval. V roce 1617 bylo bouzovské panství odkoupeno, jakožto odúmrť po Mikuláši Bergerovi z Bergu, říšským hrabětem a zemským hejtmanem opolského knížectví Bedřichem z Oppersdorfu.

 

Bedřich z Oppersdorfu byl velmi mocný a bohatý pán ze starého slezského rodu. Opět došlo k výměně duchovních a na katolické fary se opět vrátili katoličtí kněží. Navíc Bedřich z Oppersdorfu postoupil biskupství olomouckému patronátní právo, takže fary již navždy zůstaly Církvi, neb právně Církvi patřili vždy, bez ohledu na majetkové změny vyvolané husitstvím nebo reformací. Nový pán nechal hrad zničený požárem v roce 1558 opravit a vybudovat novou obytnou budovu v novém slohu (oppersdorfský palác). Během třicetileté války sloužil hrad jako opěrný bod císařské armády. Posádka hrad před Švédy uhájila a dokonce zajala švédského plukovníka Debitze, podplukovníka Pauera a další vojáky. Posádka zde zůstala až do uzavření míru v roce 1648. Hrad sice válku přežil, ale panství bylo opět zpustošeno.

 

V roce 1651 hrabě Bedřich z Oppersdorfu panství i hrad prodal hraběnce Eusébii Sabině Podstatské z Prusínovic, rozené z Kounic. Její starší syn hrabě František z Hodic se rozhodl prodat hrad a panství i s přikoupenou Červenou Lhotou velmistru řádu německých rytířů Františku Ludvíkovi z Pfalz-Neuburgu. Byl to naprosto seriózní obchod, který proběhl 21. září 1696. František z Hodic obdržel částku 100 000 rýnských a 200 dukátů.

 

Jsme v době baroka a proto se nelze divit, že hrad byl řádem vnímán jako sídlo hospodářské správy panství či opěrný strategický bod a nikoliv jako sídlo reprezentativní. Takovými sídly byly především zámky v Bruntále a Dlouhé Loučce. K významným přestavbám hradu tedy nedocházelo, ale to neznamená, že byl hrad ponechán zubu času.

 

Když v roce 1740 zemřel Karel VI. Habsburský, aniž zanechal mužského potomka, čímž rakouská větev Habsburků vymřela po meči, zajistil vládu své dceři Marii Terezii tzv. Pragmatickou sankcí (1713). I když dostal příslib mocností, že uznají vládu jeho dcery Marie Terezie a nebudou se snažit Habsburské dědictví rozebrat, tak ještě v témže roce pruský „král“ Fridrich II. vtrhnul do Slezska ve zřejmém rozporu s právem. Vojenská kampaň proběhla hned dvakrát a to mezi lety 1740 – 48 (válka o dědictví Rakouské) a v letech 1756 – 63 (sedmiletá válka). Hrad byl znova opevňován. Přes veškerou snahu našich armád bylo však Horní Slezsko, patřící od 14. století k Zemím Koruny české, navždy ztraceno. Hrad sice přímo dobýván nebyl, ale panství bylo Prusy vypleněno.

 

Pro městečko pod hradem je významné datum 10. 2. 1798, protože císař František I. vydal městečku právo pořádat čtyři trhy ročně a ve středy byl povolen trh na len a přízi. Na přelomu 18 – 19. století došlo k expanzi francouzské revoluce, skrze samozvaného diktátora Napoleona Bonaparta do celé Evropy a řád byl zrušen ve všech zemích tzv. Rýnského spolku. Zůstal zachován jen v zemích Rakouských. Císař František tedy v roce 1805 zajistil velmistrovský úřad výhradně členům císařského rodu. Všichni další velmistři byli tedy příslušníky rodu Habsbursko-Lotrinského. Velmistři na hradě trvale nepobývali, ale příležitostně jej navštěvovali při vizitacích panství. Velmistry asi nejvíc uchvacoval kraj kolem, neboť hrad sám nějaké zvláštní pohodlí neposkytoval. Za velmistra Maxmiliána d’Este byl oppersdorfský palác zvýšen o jedno patro (1835-45). V novém patře paláce byly zřízeny prosluněné místnosti se širokými okny a keramickými krby. Právě zde pobývala arcivévodkyně Alžběta, po smrti svého manžela Karla Ferdinanda (zemř. 1874), se svým nejmladším synem Evženem. Arcivévoda Evžen měl tedy k Bouzovu velmi osobní vztah, protože zde prožil část svého dětství.

 

Roku 1888 navštívili Bouzov hned tři arcivévodové a jedním z nich byl arcivévoda Evžen, který byl v té době čekatelem na velmistrovský úřad tzv. koadjutorem. Byl fascinován rytířskými ideály řádu a chtěl rytířskou třídu opět pozvednout k bývalému lesku. Hrad Bouzov byl k tomu jako stvořený. Arcivévoda Evžen chtěl hrad rekonstruovat v komplex, který bude místem inspirace a duchovním zázemím pro dosud vládnoucí rytířskou třídu řádu německých rytířů. Zároveň jej hodlal užívat jako sídlo pro sebe a svou matku arcivévodkyni Alžbětu.

Když se v roce 1894 stal velmistrem mohl konečně své plány realizovat. Projekt byl finančně velmi náročný (2,4 miliónů rakouských korun) a arcivévoda Evžen do něj investoval, se souhlasem řádové kapituly, prostředky z výnosů řádových velkostatků. Přestavba začala roku 1896 k dvoustému výročí držení hradu řádem. Arcivévoda Evžen měl za sebou kromě vojenských studií i soukromá studia dějin umění, takže k historickému objektu bylo od počátku přistupováno citlivě.

Nejdříve bylo nutné zajistit komunikace mezi železnicí (Mohelnice - Loštice) a hradem. Byly vybudovány silnice, včetně serpentin vedoucích až k hradu a vodovod. Projekt vedl profesor mnichovské techniky rytíř Georg Joseph von Hauberrisser, který provedl průzkum a vypracoval stavební projekt. Staviteli byli pánové Vodička z Uničova a inženýr Jeniš z Mohelnice.

Prvním krokem byl rozsáhlý odborný průzkum, protože arcivévoda Evžen v zásadě chtěl hradu vrátit jeho původní středověký vzhled. Byly odkryty omítky a nalezeno mnoho historický fragmentů, které byly prozkoumány, očištěny a znova zakomponovány do stavby. Byl zmapován původní půdorys hradu, objevena hlavní věž, která během minulých přestaveb zcela zmizela. Bylo strženo severní křídlo, znova vybudováno a dokončeno roku 1896. V roce 1897 došlo rovněž na oppersdorfské křídlo, které bylo také vybudováno znova, avšak podle původního středověkého zaměření. Hlavní věž byla obnovena během dvou let. V roce 1898 bylo pracováno na Alžbětině křídle a v následujícím roce na východním křídle. V roce 1900 došlo k vybudování hradní kaple a její věže. Ústřední socha sv. Jiří byla přivezena z řádového domu v Benátkách a do stěn kaple byly zabudovány náhrobní kameny řádových hodnostářů, které byly přivezeny z pohřební kaple řádového hradu Horneck u Gundelsheimu na řece Neckar. Potom se stavebníci soustředili na obnovu hradeb a jednotlivých bašt. Vnitřní vybavení hradu je pozoruhodnou symbiózou středověkých rytířských forem s novinkami technického věku, aniž by se navzájem rušily. Poslání hradu jakožto rezidence a duchovně-inspirativního sídla nebylo ovšem naplněno, protože přišla I. světová válka. Řádoví rytíři odešli ke svým útvarům, včetně velmistra Evžena, který se během války stal polním maršálem a úspěšně vedl rakousko-italskou frontu. Bohužel v roce 1918 přišel konec starých časů.

 

Zničení monarchie zásadně ovlivnilo dějiny hradu. Arcivévoda Evžen byl pod tlakem okolností nucen v roce 1923 abdikovat na hodnost velmistra a odejít do exilu.

 

Řád německých rytířů prošel vnucenou restrukturalizací a po staletí vládnoucí třída rytířů byla odsouzena k dožití. Vlády se ujala třída kněžská, čímž řád pozbyl charakteru rytířské instituce a stal se řádem kanovnickým. Původní název řádu rovněž ztratil své opodstatnění a z Řádu německých rytířů se stal Německý řád.

 

Řád spravoval Bouzov až do rok 1939, kdy byla nejen jeho činnost, ale samotná jeho existence, nepohodlná národnímu socialismu. Roku 1939 byl řád zrušen nacistickým režimem a hrad Bouzov konfiskován. Na hradě byla umístěna jednotka zbraní SS a vrchní velitel SS Heinrich Himmler chtěl z hradu učinit kultovní místo tzv. černého řádu. Tento quasi řád byl jednou z odvrácených tváří národního socialismu obsahující temný ba přímo ďábelský mysticismus. Nacisté z SS totiž sami sebe považovali za nástupce středověkých německých rytířů a hrad Bouzov byl pro ně ideální kulisou k pěstování tohoto deformovaného obrazu historie a duchovních hodnot.

V roce 1945 docházelo k naprosto živelným konfiskacím na základě jakékoli záminky a vše co mělo jakoukoliv vazbu k německé jazykové menšině se stalo snadnou kořistí. Řád i hrad Bouzov nebyl v tomto ohledu výjimkou a Československá republika jej okamžitě zkonfiskovala, aniž dodržela právní postup. V současnosti tedy stále probíhá restituční zápas mezi státem a Německým řádem.

Done