Helfštejn (Helfštýn)

pohled ze druhého nádvoří na vlastní hrad s opevněním kravařského předhradí, třetí brána a tzv. Kostkova věž

 

Historie hradu

Rozsáhlá zřícenina hradu Helfštýna, vévodící celému údolí Moravské brány, podněcovala už na konci 18. století romantizující historiky k falešným úvahám o původu hradu v daleké minulosti.

Hrad Helfštýn (zvaný také Helfštejn, německy Helfenstein) vznikl se vší pravděpodobností v poslední čtvrtině 13. století a jeho zakladatelem a prvním majitelem byl slezský šlechtic Friduš (Fridrich) z Linavy. Friduš z Linavy, jak uvádí s odstupem času záznam v moravských deskách zemských z r.1349, se zmocnil (snad za bezvládí po smrti Přemysla Otakara II. r. 1278) v tomto kraji části majetku pánů z Drahotuš a vybudoval na nejvyšší části hřebene nad řekou Bečvou, chráněné strmými svahy, malý hrad s oválným půdorysem. Hrad vznikl na ploše dlouhé přibližně 50 m a široké 30 m a byl už tehdy opevněn silnou hradební zdí, doplněnou na jihu mohutnou okrouhlou věží. Na severní straně byl umístěn prostý hradní palác, který měl mimo sklepy ještě dvě podlaží. Celý areál hradu byl obehnán širokým parkánem, za nímž byl vyhlouben ochranný příkop.

 

Friduš z Linavy

Friduš z Linavy se zdá být dodnes spornou osobností. Historikové o něm předpokládali, že nejen uchvátil bezprávně část cizího pozemkového vlastnictví, ale že také zneužíval strategické polohy hradu Helfštýna na významné cestě Moravskou branou k loupežení.

 

Někteří autoři se dokonce domnívají, že proti Fridušovi a jeho hradu Helfštýnu zakročil vojenskou mocí král Václav II. r.1287 za svého tažení na Moravu, a odvolávají se přitom na svědectví kroniky Václava Hájka z Libočan z r. 1541, podle něhož král hrad dobyl a loupežníky nechal popravit. Toto svědectví zůstává ve skutečnosti stále pochybné. O Fridušovi z Linavy žádné spolehlivé zprávy nemáme a nevíme ani, kdy a za jakých okolností o hrad Helfštýn přišel. Někdy kolem r. 1320 se stal vlastníkem Helfštýna Vok z Kravař, příslušník významného moravského panského rodu. Hrad už se stal mezitím centrem poměrně rozsáhlého panství, k němuž náleželo i město Lipník, založené dříve než Helfštýn. V držení Kravařů zůstal Helfštýn déle než sto let a v této epoše prodělal dalekosáhlé stavební změny.

 

Kravařové

Se stavebními úpravami se započalo ve větším měřítku již v první polovině 14. století, ale hlavní přestavba hradu na gotickou pevnost se odehrála až na konci 14. a na začátku 15. století, kdy se stal hrad sídlem Lacka z Kravař.

 

Kravařové především zdokonalili opevnění Helfštýna. Provizorní opevnění starého parkánu nahradili silnou kamennou zdí se čtyřmi baštami, nad vchodem do vlastního hradu dali postavit hranolovou věž, otevřenou dovnitř, a zabezpečili jej padacím mostem, na jižní straně vybudovali opevněné předhradí a přeťali hřeben vrchu příkopem vytesaným do skály, který sloužil i jako zásobárna dešťové vody. Za Lacka z Kravař, který jako první člen rodu na hradě také sídlil, byl rozšířen o nové podélné křídlo Helfštýnský hradní palác a postavena hradní kaple. I když naše představy o podobě hradu Helfštýna na začátku 15. století zůstávají závislé jen na hmotných dokladech o jeho stavebním vývoji a jsou značně troskovité, jisté je, že Helfštýn patřil v předvečer husitského revolučního hnutí k důležitým hradním pevnostem na Moravě, a to jak svou polohou nad údolím Moravské brány, tak důkladností svého opevnění.

 

Nejvýznamnější postavou z majitelů rodu pánů z Kravař byl zmíněný Lacek. Získal si vysoký politický respekt a na začátku 15. století zastával nejvyšší zemské úřady v Čechách i na Moravě, kde byl od r.1411 zemským hejtmanem. Lacek z Kravař patřil k aktivním stoupencům reformního hnutí a k horlivým ochráncům Jana Husa. R.1410 byl mezi iniciátory protestního listu papežské kurii proti omezení svobody kázání, které mělo postihnout Betlémskou kapli v Praze i panské kaple na hradech, a r. 1415 byl jedním z nejpřednějších signatářů slavného listu české a moravské šlechty kostnickému koncilu, v němž se protestovalo proti upálení Jana Husa. Lackovy zásluhy o šíření husitské ideologie na Moravě zdůraznil i autor protihusitského veršovaného pamfletu, zachovaného v přepisu Starých letopisů českých, v němž zatracoval přední stoupence husitství mezi moravskou šlechtou:

 

"také pan Lacek Moravský,

a pan Petr Strážnický,

a pan Heralt Skalský;

a pan Jan Tovačovský,

ti sobě kněží viklefóv do Moravy nabrali,

aby tam krev boží rozdávali. . ."

 

Pokud šlo o Lacka z Kravař, obvinění z ochrany husitských kněží souviselo zřejmé s působností kněze Zikmunda z Jistebnice jako hradního kaplana na Helfštýně.

 

Přemek Opavský

Lacek z Kravař zemřel r. 1416, dříve než revoluce mohla ověřit jeho věrnost husitským ideám. Přímé mužské potomky po sobě nezanechal a Helfštýn připadl jeho příbuznému Petrovi z Kravař na Strážnici, kterého żmíněný protihusitský pamflet obviňoval rovněž jako horlivého podporovatele husitů.

 

Stejně jako v případě Lackově i v případě Petrově mělo toto nenávistné osočování reálný podklad, protože na Petrových panstvích Strážnici a Uherském Ostrohu se husitská ideologie silně rozšířila, a to se vší pravděpodobností i za přímé a nepřímé podpory vrchnosti. Na začátku husitského revolučního hnutí stál Petr Strážnický z Kravař na jeho straně a spolu s českou husitskou šlechtou odmítal uznávat vládu krále Zikmunda. Zikmund dal roku 1421 poplenit svou uherskou armádou pod velením Pipa Spana z Ozora Petrovy statky na východní Moravě a Petr Strážnický před králem kapituloval. Prostředníkem kapitulace se stal kníže Přemek Opavský. Podmínky, za nichž se směl vrátit Petr Strážnický mezi moravskou šlechtu věrnou Zikmundovi, byly kruté a jako záruku, že budou splněny, musel Petr Strážnický postoupit Přemkovi Opavskému do zástavy hrad Helfštýn.

 

O tuto výstavnou pevnost se až dosud nebojovalo, jako by odpuzovala všechny případné nepřátele svou nedobytností, avšak o jejím strategickém významu nebylo pochyb. V rukou Přemka Opavského se stal Helfštýn dvojnásob důležitým jako hrad střežící hlavní cestu do Slezska, a zřejmě proto nebyl Petrovi Strážnickému vrácen, ani když se zdálo jeho usmíření s králem Zikmundem dokonalé a bylo r.1422 korunováno jmenováním Petra z Kravař moravským zemským hejtmanem. Když r.1425 Petr z Kravař znovu od Zikmunda odpadl a vrátil se na husitskou stranu, nemohl pochopitelně s vrácením Helfštýna počítat. O hrad se ani v dalších revolučních letech nebojovalo a o jeho osudu v té době téměř nic nevíme. Někdy od r.1434 na něm sídlil Jan z Menspecku, o němž můžeme jen hypoteticky předpokládat, že se Helfštýna zmocnil z titulu vzdáleného příbuzného Kravařů. Skutečná vlastnická práva pánů z Kravař však zůstávala v platnosti, a proto jim byl Helfštýn landfrýdní smlouvou, uzavřenou roku 1440 ve Valašském Meziříčí, vrácen. Petr Strážnický mezitím r.1434 zemřel, a tak posledním z Kravařů na Helfštýně se stal jeho syn Jiří z Kravař. Ten r. 1447 prodal hrad Helfštýn s městem Lipníkem, 27 vesnicemi a 4 díly dalších vsí Vokovi ze Sovince.

 

Kostkové z Postupic

Pokud Vok ze Sovince pomýšlel na vytvoření rozsáhlé enklávy v Pobečví, do níž by začlenil i Helfštýn, nepodařilo se mu tuto myšlenku uskutečnit.

 

R.1467 prodal hrad a panství za úctyhodnou sumu 30 000 zlatých uherských Albrechtovi, Zdeňkovi a Janovi Kostkovi z Postupic a Jiříkovi z Landštejna. Kostkové se za husitské revoluce a potom zejména v poděbradské epoše vyšvihli majetkem a politickým vlivem mezi nejvýznamnější šlechtické rodiny. R.1467 stáli neochvějně na straně krále Jiřího a uherský král Matyáš se pokusil r. 1468 za tažení na Moravu dobýt Helfštýn jako opěrný bod poděbradské strany. Při obléhání byl hrad poškozen, nedochovala se však žádná zmínka o tom, že se Uhrům podařilo Helfštýn obsadit. Zdeněk Kostka padl r.1468 v boji proti Uhrům na severní Moravě a nedlouho nato začal Albrecht Kostka kolísat ve věrnosti králi Jiřímu, až r. 1470 přešel na stranu Matyášovu a stal se důvěrníkem uherského krále. V té době už vlastnil Helfštýn sám, a vzhledem k tomu, že získal r.1470 od Ctibora Tovačovského z Cimburka i panství přerovské a hranické, zřejmě pomýšlel na vybudování většího komplexu statků na Moravě pod Matyášovou ochranou. Ani tento záměr se však neuskutečnil a politické vztahy k uherskému královskému dvoru nakonec přivedly Albrechta Kostku k tomu, že své statky v Pobečví prodal Vilémovi z Pernštejna. Nejprve r. 1474 Helfštýn a r. 1475 i Přerov a Hranice. Pro Helfštýnský hrad nastala nová epocha, v jejímž průběhu byl znovu dalekosáhle přestavěn.

 

Pernštejnové

Ačkoliv se husitské války a potom znovu války česko-uherské staly nelítostnou konfrontací středověkých opevněných sídel s nároky soudobého válečnictví, neodsoudily hradní pevnosti k bezvýhradnému zániku, ale vynutily si nové nazírání na jejich účel.

 

Nikdo nyní nepomýšlel na důkladnější opevňování drobných tvrzí nebo nevýhodně položených hradů, neschopných odolávat dělostřelecké palbě a masovým útokům obléhatelů, avšak zámožní feudální pánové neváhali obětovat značné prostředky na přestavby a úpravy menšího počtu vybraných objektů. V neklidné atmosféře sedmdesátých let 15. století se na Moravě zdály pevnosti stále ještě nezbytností a s tímto přesvědčením přistoupil k přestavbě Helfštýna snad hned r.1474 Vilém z Pernštejna. Jeho první stavební plány byly realizovány velmi rychle a už r.1480 dal zasadit do nové (druhé) brány kamenný reliéf s rodovým znakem, hlásající, jak daleko stavba pokročila. Stavělo se však ještě na začátku 16. století a zřetel k vojenskému účelu zatlačoval do pozadí všechny ostatní aspekty. Tento vojenský zřetel diktoval na Helfštýně stejně jako na jiných pozdně gotických hradních přestavbách respekt k několika zásadním požadavkům. Především bylo nutné rozšířit hradní areál a nová předhradí natolik, aby v něm bylo možno umístit důleźité hospodářské objekty i získat prostor pro shromáždění velkého počtu vojska v případě potřeby; za druhé bylo třeba uzpůsobit systém opevnění tak, aby mohl účinně odolávat dělostřelectvu obléhatelů i aby dovoloval využít vlastní dělostřelby. Na Helfštýně byl v poslední čtvrtině 15. století hrad rozšířen o důkladně opevněné, rozsáhlé hospodářské předhradí (dokončeno r.1480) a dále o další předhradí, které vytvářelo novou předsunutou obranu celého rozšířeného objektu. Současně bylo zdokonalováno baštami, novým systémem věží a bran opevnění starého kravařského hradu. Většina těchto prací byla technicky velmi náročná a svědčí dodnes o dobré úrovni řemeslné práce i o značných nákladech, které musel Vilém z Pernštejna na přestavbu Hefštýna vynaložit. Půdorys hradu dostal s konečnou platností protáhlý tvar a v jeho vnější podobě výrazné překrýval dokonalý opevňovací systém všechny ostatní architektonické články.

 

Za Viléma z Pernštejna (zemř.1521) se stalo Helfštýnské panství součástí největšího šlechtického majetku na Moravě a v Čechách. Ani Vilém z Pernštejna, ani jeho potomci neměli válečnické ambice a starali se o svá panství především z ekonomického hlediska, avšak po r. 1526, kdy Turci poprvé zaplavili Uhry a hrozili i vpády na Moravu, se Helfštýnu znovu začal přičítat velký vojenský význam. Na hradě byly shromážděny značné zásoby zbraní, vojenské výstroje i munice, které měly sloužit nejen k obraně hradu, ale také k vystrojení pernštejnského kontingentu poddaných při svoláváni zemské hotovosti. Zachovaný inventář hradu z r.1552 zachycuje jen relativně malé množství loveckých zbrani, zato počet zbraní a munice pro válečné potřeby uvádí v nevídané míře a potvrzuje tak domněnku, že helfštýnská zbrojnice sloužila i pro další pernštejnská panství.

 

Ludanicové

Pernštejnové museli své statky rozprodávat a jednou z prvních obětí počínajícího rodinného bankrotu se stalo Helfštýnské panství. R. 1554 je koupil Půta z Ludanic, potomek šlechtické rodiny ze Slovenska.

 

Už Jan z Pernštejna, který od r.1534 spravoval sám všechno pernštejnské jmění, se potýkal s vážnými hospodářskými obtížemi, ohrožujícími stabilitu rodového majetku, a po jeho smrti r. 1548 se už rozklad, vyvolaný především přepínáním úvěru, nedal zastavit. Pernštejnové museli své statky rozprodávat a jednou z prvních obětí počínajícího rodinného bankrotu se stalo Helfštýnské panství. R. 1554 je koupil Půta z Ludanic, potomek šlechtické rodiny ze Slovenska, která se na Moravě usadila ve druhé polovině 15. století a domohla se tam rychle zámožnosti a vlivného postavení. Po jeho smrti se r.1560 ujal Helfštýna jeho syn Václav z Ludanic, někdejší moravský zemský hejtman. Éra Ludaniců na Helfštýně však trvala jen krátce, protože Václav z Ludanic zemřel ve Vídni r. 1571 a jedinou dědičkou celého majetku se stala pětiletá Václavova dcera Kateřina z Ludanic. Správy statků se ujal tehdejší moravský zemský hejtman Zachariáš z Hradce z telčské linie pánů z Hradce jako poručník. Velkorysý mecenáš renesančních staveb se v tomto případě projevil jako chamtivý podvodník a obohatil se na Kateřinině dědictví takovým způsobem, že nemohl zabránit veřejnému skandálu a soudnímu vyšetřování. Kateřina z Ludanic byla přesto považována za bohatou dědičku, a proto byla vyhlédnuta za manželku pro Petra Voka z Rožmberka. Provdala se za něho r.1580 ve věku čtrnácti let a Helfštýn se stal znovu součástí velké rodové enklávy, tentokrát rožmberské. Ležel příliš daleko od hlavního jádra rožmberských statků v jižních Čechách a Petr Vok měl značné potíže s jeho správou a s dohledem na špatné úředníky. Dojížděl sice každoročně s manželkou na Moravu, podpořil stavbu bratrského sboru v Lipníku, ale hrad a panství mu příliš k srdci nepřirostly. Po špatných zkušenostech s nesnadným hospodařením se rozhodl Helfštýn prodat. To už dluhy na panství dostoupily výše 80 000 zlatých a velký výnos se nedal očekávat. R. 1592 koupil Helfštýnské panství s hradem Hynek Bruntálský z Vrbna za 120 000 míšeňských kop (tj.120 000 zlatých rýnských).

 

Bruntálští z Vrbna

Hynkovi Bruntálskému (zemř. 1596) a jeho synům na Helfštýnu záleželo, a proto přistoupili záhy nejen k přestavbě hradu, ale i k výstavbě nového zámku v Lipníku.

 

Na Helfštýně se Bruntálští soustředili k přebudování vnitřního jádra hradu v renesanční sídlo. Starý hradní palác, neodpovídající představám o komfortním bydlení, byl zbořen a spolu s nim i část jeho původního gotického opevnění a na uvolněném prostoru vznikl velkolepý renesanční palác, ostře kontrastující s rozsáhlým systémem pozdně gotického opevněni, který jej obklopoval. I když je dnes celá stavba jen mohutnou zříceninou, z jejích zbytků je dobře patrné, že byla vybudována se smyslem pro přepychové vybavení interiérů a pro vnější výzdobu budovy. Nový palác na Helfštýně vznikl přibližně v l. 1597-1605, kdežto lipnický zámek byl dokončen až o čtyři roky později. Přestavbou Bruntálských dostal Helfštýn svou konečnou podobu, ale ani po jejím dokončení se nezbavil charakteru pevnosti.

Posledním majitelem hradu a panství z rodu Bruntálských z Vrbna byl Jiří z Vrbna. Jako evangelík a angažovaný stavovský politik se r.1619 zapojil na Moravě aktivně do stavovského povstání a získal si v povstaleckém táboře čelné místo. Stal se jedním ze stavovských direktorů a moravským zemským sudím a po Bílé hoře musel, očekávat od císaře tvrdý trest. V létě 1621 byl zatčen a uvězněn v Brně na Špilberku, ale dlouho své věznění nepřežil. Zemřel r.1622 a Helfštýnský statek (spolu s panstvím Hranice) si obratem vyprosil od císaře Ferdinanda II. jako konfiskát kardinál František z Ditrichštejna.

 

Dietrichsteini

V době povstání střežila Helfštýn patrně nějaká vojenská posádka, protože si sem někteří šlechtici z okolí ukládali cennosti, ale válečné události se hradu vyhnuly. V říjnu 1621 za vpádu Jana Jiřího Krnovského na Moravu se před Helfštýnem a Lipníkem objevili vzbouření Valaši v čele s emigrantem Janem Adamem z Víckova a císařská posádka jim vydala hrad bez boje.

 

Valaši na Helfštýně hospodařili až do ledna 1622 a důkladně jej vyplenili. Po jejich odchodu hrad znovu obsadili císařští vojáci a ti mohli hrad odevzdat v červnu 1622 novému majiteli, Ditrichštejnovi. Horší vrchnosti se měšťané v Lipníku, v drtivé většině evangelíci, i poddaní ve vesnicích na Helfštýnském panství nemohli dočkat. Ditrichštejn, vystupující před povstáním i po povstání jako hlava katolické strany, byl proslulý bezohledným prosazováním protireformace i chamtivým vykořisťováním poddaných. Už v červenci 1622 poslal na Helfštýnské a hranické panství jezuitu Jana Drachovského, aby připravil půdu pro protireformaci, a v nelítostném postoji k poddaným nezůstávali pozadu ani panští úředníci na Helfštýně. Když na podzim 1626 přitáhl na Moravu s dánským vojskem generál Mansfeld, vypuklo podle vlastního přiznání Ditrichštejnova na celém helfštýnském panství povstání proti nenáviděné vrchnosti. Mansfeld hrad nedobyl, když však pominulo nebezpečí, přestěhoval Ditrichštejn správní aparát panství z Helfštýna. do Lipníka a brzy poté se začalo Helfštýnské panství nazývat lipenským. Válečné události přinesly obyvatelům panství nesmírné škody a kdysi dobře prosperující Helfštýnský statek byl r.1643 označován v usnesení moravského sněmu za zpustošený.

 

Císařská posádka na Helfštýně zůstala až do konce třicetileté války.

Bylo určitým paradoxem, že jedním z jejích velitelů byl Štěpán Bruntálský z Vrbna, mladší bratr Jiřího z Vrbna, který konvertoval ke katolicismu. R.1643 dokázal právě tento císařský důstojník odolat obléhání švédského vojska, kterému velel generál Torstenson, Helfštýn se však nepodařilo Švédům dobýt ani r.1645. Pozdně gotická pevnost se ukázala jako vynikající dílo vojenské obranné techniky i po půldruhém století za změněných podmínek válčení. Když válka skončila, ditrichštejnská vrchnost neprojevovala valný zájem o další údržbu nerentabilního vojenského objektu, ale nesouhlasila, aby byl Helfštýn podle návrhu zemské vlády zbořen, protože by mohl v případě nenadálé války posloužit nepříteli. R. 1656 bylo přikročeno k poměrně rozsáhlým demoličním pracím, které sice opevnění Helfštýna příliš nepoškodily, ale zbavily jej s konečnou platností rázu panského sídla. A tím začala dlouhodobá zkáza hradu.

 

Za turecké ofenzívy r. 1663 a znovu za Tökölyho povstání v Uhrách r. 1680 dostal hrad znovu císařskou posádku, jejíž velitelé dali opevnění alespoň provizorně opravit. Tehdy vzniklo v předpolí hradu jednoduché podhradní opevnění, v němž nacházeli útočiště poddaní z vesnic se svým skromným majetkem. O dalekosáhlejších úpravách hradu v moderní pevnost uvažovaly vládní úřady ještě za pruských válek v polovině 18. století, ale nakonec došlo jen k drobnějším stavebním pracem a po sedmileté válce se přestalo s Helfštýnem v systému zemské obrany počítat. Hrad pustnul dále a jeho zkázu urychlili ve druhé polovině 18. století i Ditrichštejnové demoličními pracemi. Tyto pokusy vyvrcholily r.1817, kdy byla dělostřeleckou palbou poničena část vnitřního hradu.

 

Po roce 1900

Zřícenina Helfštýna byla v 19. století hojně navštěvována a už krátce po polovině století byl podniknut první vážnější pokus o zpřístupnění hradu, avšak se soustavnějšími zajišťovacími pracemi se započalo až r.1911.

 

Po druhé světové válce byl hrad zařazen jako významná památka do kategorie státních hradů. Byly provedeny poměrně rozsáhlé zajišťovací práce a v jejich rámci se uskutečnil systematičtější uměleckohistorický a archeologický průzkum objektu, který přispěl podstatným způsobem k objasnění jeho minulosti.

Done