jetebe.cz
18. duben 2010: Obraz / The Painting
To místo je magický. Šotoušky vzato, vlastně jediná odpolední šance na vlaky z Děčína, ale v tom to není. Údolí Ploučnice už se pomalu rozestupuje, je znát, že Děčín už je za rohem, ale pořád je neskutečně malebný a umí vykouzlit parádní pozadí za jakoukoli fotku i od kolejí. Ale tenhle pohled, ten je prostě jenom jeden. A ani po těch letech nevím jestli ještě vůbec jde.
Jít až sem nahoru do stráně byl vždycky svátek a chtělo to důvod a záměr; vlak je trochu ztracený v krajině a někdy se vyplatí radši zůstat dole. Ale ne teď.
Je 18. duben 2010 a jaro je v úplně tom nejlepším. Ostrá zelená trávy, čerstvě žlutozelená rašících stromů, sem tam bílý kvítí. A do toho ještě spousta hnědých holých větví. Tohle na jaru miluju ze všeho nejvíc. A právě tady na Březinách umí být ještě o kousek malebnější. Prostě obraz.
Do čtvrté odpoledne už chybí jen pár minut a trochu nervózně sleduju mraky i postupující stín; tenhle flek dává i v ty delší dny jenom krátký čas na dobrou fotku. Ale pak to údolí zaplní ten vznešený hukot dvanáctiválce, odráží se od stěn chatek i toho kopce vzadu. I tři vagony tady umí mašinu pěkně protáhnout. A je to tady. Slečna 750,258, ta nejhezčí liberecká brejle.
Pasuje tam parádně. Navěky.
18. duben 2010: Obraz / The Painting
To místo je magický. Šotoušky vzato, vlastně jediná odpolední šance na vlaky z Děčína, ale v tom to není. Údolí Ploučnice už se pomalu rozestupuje, je znát, že Děčín už je za rohem, ale pořád je neskutečně malebný a umí vykouzlit parádní pozadí za jakoukoli fotku i od kolejí. Ale tenhle pohled, ten je prostě jenom jeden. A ani po těch letech nevím jestli ještě vůbec jde.
Jít až sem nahoru do stráně byl vždycky svátek a chtělo to důvod a záměr; vlak je trochu ztracený v krajině a někdy se vyplatí radši zůstat dole. Ale ne teď.
Je 18. duben 2010 a jaro je v úplně tom nejlepším. Ostrá zelená trávy, čerstvě žlutozelená rašících stromů, sem tam bílý kvítí. A do toho ještě spousta hnědých holých větví. Tohle na jaru miluju ze všeho nejvíc. A právě tady na Březinách umí být ještě o kousek malebnější. Prostě obraz.
Do čtvrté odpoledne už chybí jen pár minut a trochu nervózně sleduju mraky i postupující stín; tenhle flek dává i v ty delší dny jenom krátký čas na dobrou fotku. Ale pak to údolí zaplní ten vznešený hukot dvanáctiválce, odráží se od stěn chatek i toho kopce vzadu. I tři vagony tady umí mašinu pěkně protáhnout. A je to tady. Slečna 750,258, ta nejhezčí liberecká brejle.
Pasuje tam parádně. Navěky.