25. listopad 2009: Stárnout musíš umět / Ageing Is an Art

Chňapnul mě za bundu a smýknul se mnou.

 

"Budeš fotit tak, jak řeknu já, jasný? Šmejde mladej, zasranej."

 

Ten chlap byl od začátku dost divnej. Asi bych ho ani nikdy netipoval na fotiče. Dokonce jsem ho nikdy před tím a ani potom neviděl. Kožená bunda, pytlovitý kalhoty, šátek přes (asi) pleš, odulej obličej. Obří knír. Ale v ruce měl nějakýho starýho kinofilmovýho canona (jak jinak...) a asi si připadal jako král tohohle spíš nouzovýho fleku.

 

"Ti říkám, prostě budeš fotit tam, kde řeknu já, nebo táhni. Debile."

 

Fór byl v tom, že jsem mu nijak neoponoval a ani nelezl do zelí. Prostě měl nějakej problém a na foťáku pevnou padinu, což je na kinofilm a na tomhle místě docela šíro s veeelkou mašinkou se sloupem z čela. Přesně tak to taky fotil. A dívat se za sebe? Pche.

 

Je 25. listopad, půl druhý odpoledne a z tunelu pod Bílou skálou se právě rozjíždí ucelenka kotlů firmy Unipetrol. Rozjíždí, protože nádraží Praha-Holešovice bylo tehdy dost vytížený kvůli rekonstrukci Hlavního a velká část vlaků z východu mířila sem. V čele je obligátně modrý brejlák 753.721. Ještě před chvílí měl jeho fíra stažený okýnko a mával protijedoucímu stavebnímu vlaku, kterej zvesela strkala nějaká 740 Skansky. Moc jim to u tunelu slušelo. A mistr kožená bunda to samozřejmě prováhal.

 

Červenou žárovku na vjezdovým vystřídala žlutá a bílá, mohutnej Caterpillar zahučel.

 

"Kokote."

 

A korpolální strejc mi suverénně vlezl před objektiv, snad mu těch deset úplně stejně komponovaných fotek bylo málo. A já si říkám: kde mu je konec, žije ještě? Fotí? Nebo se přepnul na politiku?

 

Stárnout se musí umět. Po deseti letech už o tom taky něco vím...

Done