Petr Patočka
ČS4t-546 ; Minsk-osobní/Мінск-Пасажырскі
(Minská oblast/ Мiнская вобласць)
vlak 100 B (Minsk-osobní - Novooleksivka)
I Sovětské železnice (SŽD) se v 50. letech 20. století rozhodly nadále elektrizovat svoje tratě střídavou trakční soustavou 25000V/50Hz. Protože s konstrukcí střídavých lokomotiv nebyly v Sovětském svazu žádné zkušenosti, byly po zkušebních nákupech střídavých lokomotiv ve Francii a Spolkové republice Německo v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) osloveny Závody V. I. Lenina v Plzni, jak se tehdy světoznámá lokomotivka Škoda jmenovala. Vývoj střídavých lokomotiv zde běžel na plné obrátky, neboť i tehdejší Československé státní dráhy (ČSD) se rozhodly rovněž elektrizovat své tratě střídavou trakční soustavou. Po zkušenostech z vývoje a provozu strojů řad E479.0 a 1 (později S479.0 a 1) z roku 1961 byla o dva roky později vyrobena šestinápravová lokomotiva S699.0 zcela nové koncepce s tehdy unikátní celolaminátovou skříní, která lokomotivě dodávala, dle návrhu designéra Otakara Diblíka poměrně unikátní - až futuristický - vzhled. Dodávka 230 kusů lokomotiv řady ČS4 pro SŽD z let 1963 - 1972 tak konstrukčně navázala na tuto lokomotivu. Díky celolaminátové skříně lokomotiv však u SŽD panovaly obavy z negativního vlivu střídavé trakce na osádku a tak byla další série 510 kusů těchto lokomotiv, označena jako ČS4t z let 1971 - 1986, překonstruována už s celoocelovou skříní. Také elektrická a mechanická část doznala mnohých změn a vylepšení. Ladnost a tvary strojů, které dovolovalo použití sklolaminátu, byly však na úkor funkčnosti ty tam. Pro svůj poměrně hranatý vzhled a původně celočervený nátěr si tak lokomotivy této řady vysloužily u sovětských železničářů poměrně nelichotivou přezdívku „Cihla”.
ČS4t-546 ; Minsk-osobní/Мінск-Пасажырскі
(Minská oblast/ Мiнская вобласць)
vlak 100 B (Minsk-osobní - Novooleksivka)
I Sovětské železnice (SŽD) se v 50. letech 20. století rozhodly nadále elektrizovat svoje tratě střídavou trakční soustavou 25000V/50Hz. Protože s konstrukcí střídavých lokomotiv nebyly v Sovětském svazu žádné zkušenosti, byly po zkušebních nákupech střídavých lokomotiv ve Francii a Spolkové republice Německo v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) osloveny Závody V. I. Lenina v Plzni, jak se tehdy světoznámá lokomotivka Škoda jmenovala. Vývoj střídavých lokomotiv zde běžel na plné obrátky, neboť i tehdejší Československé státní dráhy (ČSD) se rozhodly rovněž elektrizovat své tratě střídavou trakční soustavou. Po zkušenostech z vývoje a provozu strojů řad E479.0 a 1 (později S479.0 a 1) z roku 1961 byla o dva roky později vyrobena šestinápravová lokomotiva S699.0 zcela nové koncepce s tehdy unikátní celolaminátovou skříní, která lokomotivě dodávala, dle návrhu designéra Otakara Diblíka poměrně unikátní - až futuristický - vzhled. Dodávka 230 kusů lokomotiv řady ČS4 pro SŽD z let 1963 - 1972 tak konstrukčně navázala na tuto lokomotivu. Díky celolaminátové skříně lokomotiv však u SŽD panovaly obavy z negativního vlivu střídavé trakce na osádku a tak byla další série 510 kusů těchto lokomotiv, označena jako ČS4t z let 1971 - 1986, překonstruována už s celoocelovou skříní. Také elektrická a mechanická část doznala mnohých změn a vylepšení. Ladnost a tvary strojů, které dovolovalo použití sklolaminátu, byly však na úkor funkčnosti ty tam. Pro svůj poměrně hranatý vzhled a původně celočervený nátěr si tak lokomotivy této řady vysloužily u sovětských železničářů poměrně nelichotivou přezdívku „Cihla”.